Japonská „fazolová bába“ aneb Chovejte své přízraky v úctě

Fanouškům mangy a anime asi „fazolovou bábu“ (v japonštině azukibaba či azukibabá) není třeba představovat – její modifikace se objevuje mimo jiné ve slavné sérii Ge ge ge no Kitaró. Dnes se na tento přízrak pohlíží jako na jeden z těch, které do širšího povědomí začaly pronikat až v době, kdy tvůrci japonské popkultury začali podrobněji zkoumat staré lidové příběhy a přetvářet je pro současné publikum.

Kořeny „fazolové báby“ lze najít v prefektuře Mijagi v severovýchodní části hlavního ostrova Honšú. Své jméno přitom dostala podle červených fazolí azuki, jimiž se tato bytost živí – podle tradice si je každý večer pere v řece a poté opéká na ohni. Čas od času k nim ovšem s chutí zakousne i masité sousto, například malé dítě, proto rodiče v dávných dobách své ratolesti varovali, aby v případě, že uslyší typický praskavý zvuk, který vydávají fazole pečící se v ohni, na nic nečekaly a hned běžely domů.

Jeden z příběhů o „fazolové bábě“ vypráví o starším chudém muži, který se živil pěstováním a prodejem fazolí azuki. Ten se jednou v noci vracel domů s pytlem fazolí, které právě nasbíral, když vtom za sebou uslyšel nezvyklé zvuky. Pojal podezření, že ho někdo sleduje, a tak zpozorněl a nenápadně se ohlédl, aby s hrůzou zjistil, že se za ním tiše plíží sama azukibaba.

Ve smířlivější verzi příběhu jí muž, ač notně vyděšený, hned nabídne polovinu svých fazolí. Azukibaba se tím uspokojí a nechá ho jít s tím, že se vrátí při další sklizni. V drsnější verzi příběhu se ale muž zdráhá s přízrakem o těžce nabyté fazole podělit a raději před ním uteče. Trest ho pak ovšem nemine – sklizené fazole se mu ve skladišti rychle zkazí a následujících několik let ho o úrodu vždy připraví nepřízeň počasí. Podobné příběhy měly lidem připomínat, že není dobré zanedbávat přízraky, které se vyskytují v okolí jejich bydliště. Sdílí s nimi koneckonců společný prostor, tak by se k nim mělo přistupovat s úctou.

Tradují se ovšem i příběhy o tajemných ženách, které byly přistiženy, jak bloudí v okolí vesnic a hledají fazole. Některé z nich končí podobně jako ten o chudém muži smírem, jiná však ukazují, že azukibaba dokáže být i značně nebezpečná, zvlášť když jí někdo zatvrzele odporuje nebo ji přímo dopálí. Někteří očití svědci také v minulosti popisovali bytost podobnou staré čarodějnici, která se ozývá z mlhy u řeky chraplavým hlasem, zatímco proplachuje fazole v cedníku.

Samotné fazole, zejména právě azuki, mají přitom v japonské kultuře symbolický význam. Jejich červená barva představuje štěstí a coby plody jsou dávány do souvislosti s plodností, hojností či úspěchem, ale také s tvrdou prací a vhodným chováním. Pomocí fazolí se ostatně vyhánějí i ďáblové oni při svátku Secubun. Na „fazolovou bábu“ tak může být pohlíženo také jako na strážce této důležité plodiny, který varuje před neúctou – jak k lidem, tak i k přírodě a jejím darům.

Příběhy o fazolové bábě se z prefektury Mijagi postupně rozšířily i do dalších částí Japonska, a tak začala být azukibaba časem ztotožnována i s jinými přízraky. Vzhledem ke své oblibě dětského masa je spojována zejména s liškou kicune, která může nabývat mnoha podob (více o lišce se dočtete zde), nebo s „jezevcem“ tanuki (o tomto šprýmaři s kouzelným šourkem se dočtete zde), někteří lidé se ale domnívají, že jde spíš o lasičku.

V prefektuře Gunma se prý někdy za deštivých večerů od řeky ozývala slova chraplavé písně: „Umyjeme fazole, nebo si dáme i kousek masa?“ V tu chvíli nebylo radno se k řece přibližovat – kdo prošel kolem, už se nevrátil. A v prefektuře Saitama se zase děti strašily tím, že když nebudou poslouchat, zaútočí na ně sama oživlá fazole.

Literatura: