Mimořádná kulturní událost – japonská božstva a přízraky tančily v Praze a Plzni

Pozornost kulturních kruhů vzbudila v minulém týdnu ojedinělá událost – na prknech Národního divadla, Divadla ABC a plzeňské Měšťanské besedy totiž vystoupili umělci školy Hóšó, aby tam představili vůbec nejstarší formu japonského tradičního divadla.

V promyšlených inscenacích měli diváci možnost si vychutnat vrcholné tance i celé hry vysoce ceněného umění nó, proložené odlehčenými fraškami kjógen v podání českého Divadla kjógen, a ještě tím přispět na dobrou věc – výtěžek ze vstupného byl v případě Národního divadla věnován nevládní neziskové organizaci Člověk v tísni a v případě Divadla ABC na podporu rozvoje kulturních vztahů mezi Českou republikou a Japonskem.

Hlavním cílem divadla nó je – dle slov jeho zakladatele Zeamiho (cca 1363–cca 1443) – vyvolat v divácích prožitek krásy. A to nejen ušlechtilými pohyby po jevišti, jednotlivými tanci či specifickou melodeklamací za doprovodu sboru, bubínků a flétny, ale i energií, která se vytváří mezi herci a publikem v okamžicích, kdy na jevišti neprobíhají žádné akce vykonávané tělem. Takové okamžiky mají i své označení, říká se jim senu tokoro, tedy „prázdná místa“, a jejich obliba tkví v určité duchovní síle, s jejíž pomocí při nich herci udržují pozornost diváků.

Na to, že nó je duchovní divadlo, které vytváří „prázdný prostor“ pro divákovu představivost (ten se v japonštině obecně označuje jako ma), upozornil mimo jiné i představitel firmy Kajima, která se k výročí svého pětadvacetiletého působení v České republice stala hlavním mecenášem celé akce. Člen představenstva této firmy, pan Košidžima, který k divákům promluvil, zdůraznil i význam prolínání světa lidí a světa božstev, duchů a přízraků, jehož jsme v divadle nó svědky. Hranice mezi nimi v divadle nó jako by neexistovala.

Na úvod obou pražských představení promluvil také pan Nagaoka, velvyslanec Japonska v České republice. Ten v divadle ABC přečetl i dopis primátora Kjóta, pana Kódžiho, který v něm popřál celé akci úspěch a zároveň vzpomněl na kjógeny v česko-japonském provedení, které měl možnost v rámci oslav třicetiletého partnerství mezi Prahou a Kjótem zhlédnout v témže divadle 5. června (víc se o nich dočtete zde).

Škola Hóšó nabídla ukázky (zejména tance) z her Polštář z Kantanu, Roubení studny či Benkei na lodi a celé hry Pavoučí démon či Kovář mečů Kokadži, které divadlo kjógen doplnilo fraškami Papouškování, Lahodný jed a Hlemýžď.

Není snadné vybrat jen některé momenty chytře poskládaných večerů, za zvláštní zmínku přesto stojí například zajímavý kontrast, který ve hře Pavoučí démon vytvořilo na divadlo nó až nezvykle efektní vrhání pavoučích sítí v protikladu s čistě slovní (a přece skrytě vizuální) mezihrou (aikjógen), které se bravurně chopil Igor Dostálek.

Děj hry Kovář mečů se točí kolem neobyčejného meče, který kovář Kokadži vyková s pomocí lišky, průvodkyně božstva Inari. Ta se mu zjeví v podobě mladého chlapce, který ke kováři přichází jako pomocník. Za zmínku v inscenaci této hry rozhodně stojí kostým, který kovářův pomocník obléká – jeho rafinovanost umožňuje, aby v této postavě divák skutečně viděl střídavě chlapce a lišku.

Vtipnou a přece důstojnou součástí představení byly i frašky kjógen. Ve hře Papouškování zazářil Jáchym Šíma. Mladý muzikálový talent se zdá být jako stvořený pro specifickou deklamaci této středověké japonské formy a přesné pohyby, které její umění vyžaduje, zvládá při své výšce s mimořádnou grácií a přesvedčivostí.

Škola Hóšó je jednou z pěti hlavních škol divadla nó, její historie sahá až do druhé poloviny 14. století. Sdružuje herce hlavních rolí (šite), z nichž se u nás představil mimo jiné mistr Takaši Takeda a jeho nejstarší dcera Isa Takeda. Někoho možná překvapilo, že v divadle nó může vystoupit i žena, nejde však o něco zcela ojedinělého. Sice se nejčastěji uvádí, že herci divadla nó mohli být podle tradice jen muži a herecká profese vždy přecházela z otce na syna, tato striktní pravidla však platila především během šógunátu Tokugawa (1600–1868), kdy v době pozdního feudalismu panovala přísná konfuciánská morálka a ženy byly obecně odsouvány do pozadí. Ve středověku existovaly i ženské skupiny divadla nó, jen se nestaly součástí oficiální historie tohoto žánru, a dnes jsou ženy zastoupeny v souborech všech pěti tradičních škol divadla nó, i když pouze z 15 procent.

Představení tradičního japonského divadla nó přijalo publikum více než vřele. Je vidět, že kultura skutečně vytváří pevné mosty mezi národy, jak řekl ve svém úvodním projevu v Národním divadle i Hayato Okamura, předseda Meziparlamentní skupiny ČR - Japonsko. Obrovský dík za to patří i Ondřeji Hýblovi z Divadla kjógen, který se postaral o organizaci a dokonalý průběh všech představení v precizním japonském stylu, včetně českých titulků, které pro konkrétní inscenace sám vytvořil a také „odklikal“.

Divadlo nó se v České republice představilo celkově podruhé. Poprvé do Prahy zavítalo v červenci 1994, tehdy se však představilo společně s dalšími tradičními japonskými divadelními formami (kabuki a bunraku) v unikátním projektu divadelní hry Šunkan. Šlo o jedinečnou produkci, jakou v Japonsku nikdy předtím neuskutečnili, určenou přímo evropskému publiku – vedle Prahy se stejné představení tehdy konalo ještě ve Vídni, ve Varšavě a v Londýně.

Zdroje: