Článek
Toalety představují místo, o němž se v souvislosti s japonskými přízraky hovoří až překvapivě často. Po celé zemi jsou například rozšířené legendy o vodníkovi (japonsky kappa), který se údajně při každé vhodné příležitosti pokouší vytáhnout z člověka jeho duši. Ta se v japonštině označuje jako širikodama a každý má tu svou podle tradice ukrytou v řitním otvoru. Potenciálně nebezpečným místem jsou proto i splachovací záchody – co kdyby se vodník potrubím proplížil až tam a v pravé chvíli vystrčil ruku?
Nejstarší příběhy tohoto druhu jsou ovšem spojeny spíše s tradičními suchými záchody. Latríny na odlehlých místech byly těsné a tmavé, zapáchaly a přitahovaly hmyz. Není divu, že šlo o obávaná místa, zejména po setmění. Tehdejší záchod představoval otvor do říše nadpřirozených sil a potenciálně nebezpečný prostor. V Kjótu se například tradovalo, že v noci během zimního svátku vyhánění ďábla (secubun) obchází toalety přízrak zvaný kainade, číhá tam na příchozí a děsí je tím, že se zcela nečekaně dotkne chlupatou rukou jejich pozadí.
V prefektuře Šimane se podobný přízrak zjevoval na konci jedenáctého měsíce (podle lunárního kalendáře). Byla to karasade baba a místo pohlazení člověka rovnou podrápala. A v Ósace se prý na začátku 20. století na toaletách u jistého chrámu zjevovala žena s bílými vlasy spletenými do copu. Není ovšem znám žádný případ, kdy by někomu ublížila. Zmíněné přízraky prý šlo navíc odehnat dotazem, zda je lepší použít červený, anebo bílý toaletní papír.
Na toaletě se mohou vyskytovat i „olizovači špíny“ akaname, i když ti bývají spojováni obecně s místy, kde se dostatečně neuklízí. Živí se odpadky a plísní a lze se s nimi setkat i v zanedbaných koupelnách či ve veřejných lázních. Vypadají jako skrčci s mastnými slepenými vlasy a holou mastnou kůží, která může mít různé odstíny – od růžové až po zelenou, podle toho, co zrovna snědí. Jejich výrazným znakem je dlouhý lepkavý jazyk, s nímž se dostanou do úzkých prostor, kde se usazuje špína. Šíří nemoci, proto je třeba v domech dobře uklízet, aby se tam nezabydlovali.
Někdy se spojuje s toaletami i přízrak kamikiri neboli „střihač vlasů“, který se ale vyskytuje i v ložnicích (někdy se schovává přímo v posteli) či v temných uličkách ve městech. Jak už název napovídá, živí se kamikiri lidskými vlasy, má proto prsty ostré jako nůžky a v nestřeženém okamžiku nic netušící oběť ostříhá. To byla ve starém Japonsku, kdy si ženy vlasy nestříhaly, obrovská pohroma, zejména ve vyšší společnosti. Dnes už vzhledem k variabilitě účesů tento přízrak tak populární není.
V popkultuře 80. a 90. letech 20. století se v souvislosti s obnoveným zájmem o tradiční přízraky objevily i některé nové nadpřirozené bytosti. K nim patří vedle „ženy s proříznutými ústy“ (kučisake onna), o níž si můžete přečíst tady, i nová strašidla spjatá s toaletami, tentokrát ale s těmi sdílenými, například se školními. Objevily se například pověsti, že na třetím záchodě ve třetím patře škol někdy straší dívka Hanako san v bílé halence a červené sukni. Původ mají nejspíš v legendě z prefektury Iwate, staré asi šedesát let, která varovala před použitím třetí toalety za tělocvičnou. Po zvolání Hanako san! se tam prý ze záchodové mísy vynořila velká bílá ruka.
Na dámských veřejných toaletách se zase zjevuje aka manto („červená kápě“), další z moderních přízraků. Jde o zlého ducha, který se každé příchozí dámy uctivě zeptá, zda si přeje červený, anebo modrý toaletní papír. Žádná odpověď ale není správná. Pokud totiž dotyčná řekne, že červený, je zavražděna tak, že teče krev. Pokud si vybere modrý, je uškrcena. Vyhnout se jisté smrti lze jen nejednoznačnou odpovědí.
Existuje překvapivě i bytost, která před záchodovými přízraky naopak chrání. Říká se jí ganbari njúdó (význam tohoto označení není zřejmý) a je to údajně duch kněze. Skrývá se na toaletách, kde ovšem nikoho nešpehuje, jen brání děsivým bytostem, aby se tam usadily. Pokud se v prvních dnech nového roku postavíte před dveře své toalety a řeknete nahlas ganbari njúdó hototogisu („ganbari njúdó kukačka)“, ochráníte se před záchodovými přízraky na celý rok.
Kukačka hototogisu se ozývá před svítáním hlasem znějícím jako totte kaketa ka a ve starém Japonsku byla ve spojení s kadibudkami obávaná. Tradovalo se, že pokud člověk uslyší ze záchodu její hlas, přinese mu to smůlu. Tu mohl nešťastník odvrátit jen tím, že vzápětí zaštěkal jako pes.
Literatura:
- Foster, M. D. Pandemonium and Parade. Japanese Monsters and the Culture of Yokai. University of California Press 2009.
- Foster, M. D. The Book of Yokai. University of California Press 2015.
- Meyer, M. The Night Parade of One Hundred Demons: A Field Guide to Japanese Yokai. Matthew Meyer 2015.
- Murakami, K. Strange Japanese Yokai. Tuttle Publishing 2021.
