Nurikabe: Neviditelný přízrak, který vám zablokuje cestu

Na severu japonského ostrova Kjúšú se vyskytuje přízrak zvaný nurikabe. Zjevuje se zásadně v noci po setmění, nejčastěji v podobě neviditelné stěny. Doslovný překlad výrazu nurikabe by zněl „sádrová zeď“ či „štuková stěna“ a v prefektuře Fukuoka se traduje, že když se před pocestným tento přízrak náhle vynoří, zabrání mu to pokračovat v cestě dál. Zbavit se takové překážky lze jen úderem holí do její spodní části, což ale zaskočeného pocestného obvykle nenapadne – každý začne spíš bušit pěstmi do její horní části. Další možností, jak přízračnou stěnu eliminovat, je sednout si v klidu na kámen u cesty a zakouřit si. Obejít takovou zeď možné není, při každém takovém pokusu se totiž začne hned rozrůstat do šířky.

I když kabe znamená v japonštině „zeď“, nurikabe může označovat i zvířecí nadpřirozenou bytost. Ta bývá nejčastěji zobrazována jako tříoký lev či jako obří pes. V prefektuře Óita je přízrak nurikabe dáván dokonce do souvislosti se specifickým druhem psíků mývalovitých (tanuki) a říká se mu tu proto tanuki no nurikabe (o bytostech zvaných tanuki si můžete více přečíst tady). Traduje se, že když se takový tanuki probudí (třeba když ho v noci něco vyruší), roztáhne doširoka svůj šourek a zakryje jím pocestným výhled vpřed.

V minulosti se tímto způsobem vysvětloval jev, při němž lidé během dlouhé chůze náhle ztratili z dohledu svůj cíl či přímo zabloudili. Existuje ovšem i další výklad, který říká, že se tanuki baví tím, že se poťouchle usazuje pocestným na uzlu pásu obi a zakrývá jim zezadu oči. Bránit se tomu lze jen tak, že si člověk uváže pás ke kimonu vpředu a ne vzadu. Vzhledem k tomu, že se nurikabe ve všech svých podobách zjevuje v noci, je ale otázkou, zda skrytý výhled a špatnou orientaci nemůže spíš nedostatek světla.

O pravém vzhledu nurikabe se toho mnoho neví, neboť většina příběhů říká, že jsou tyto přízraky neviditelné. V moderní době jsou obvykle zobrazovány jako bílé stěny s nohama a nezřetelným obličejem. I když se totiž původně jednalo jen o místní, ne zcela přesně definované přízraky, jejich popularita se výrazně rozšířila díky popkultuře. Nurikabe se objevuje například v sérii mangy Gegege no Kitaró Šigerua Mizukiho, která poprvé vyšla v 60. letech 20. století. Vypadá v ní jako obdélníková zeď s rukama, nohama i očima.

V literatuře se první zmínky o přízraku nurikabe objevují v díle folkloristy Kunia Janagity (1875–1962), faktem ale je, že se stejné označení používá pro bytosti, které se od sebe vzájemně dost liší. Navíc se zdá se, že v historii se výraz nurikabe používal i pro označení pouhé ztráty orientace. Šigeru Mizuki například popisuje svůj zážitek z druhé světové války, během níž se údajně s přízrakem nurikabe sám setkal: když ve velkém napětí pospíchal temným lesem, aby unikl před nepřítelem, zjevila se před ním zeď, která ho znehybnila. Když si ale na chvíli sedl, aby si odpočinul, stěna se opět rozplynula.

Literatura: