Článek
Bylo to ve čtvrté třídě, kdy se ukázalo, jak velký problém mohou vyvolat školní situace, které na první pohled vypadají nevinně, ale pod povrchem skrývají mnohem hlubší kontext. Tomáš a Michal byli dva žáci čtvrté třídy, kteří se ocitli v poněkud rozdílných pozicích, co se týkalo školních dovedností. Tomáš, bez problémů se učící a sebevědomý ve všech předmětech, zatímco Michal se občas ztrácel v odpovědích a cítil se pod tlakem ve snaze dohnat spolužáky. Není tedy divu, že se druhý jmenovaný snažil případnému zkoušení vyhýbat, jak to jen šlo; zejména sázel na taktiku nenápadnosti.
Jednou to ale přišlo, muselo. Není asi důležité, v jakém to bylo předmětu; Michal se náhle ocitl na svém neoblíbeném místě u tabule, kde měl odpovědět na několik otázek. Už od prvních chvil bylo jasné, že se příliš neorientuje. Zato Tomáš, který byl vždy připravený a měl odpovědi na dosah, začal hlasitě napovídat, jako by se jednalo o nějaký šprtací závod. Michal, který se snažil alespoň na něco rozpomenout sám, byl o to víc ztracen v nenadálém přísunu informací.
Bohužel to, co by se mělo řešit v tichosti mezi učitelem a žákem, bylo převedeno na veřejné ponížení. Učitelka, která to sledovala, se po nějaké chvíli rozhodla reagovat dle mého mínění dosti neuváženým způsobem. „Michale, tak m prostě jednu vraž, ať tě přestane neustále rozptylovat a vyrušovat!“ pronesla s takovou vážností, že třída oněměla. Možná to bylo myšleno v nadsázce či jako legrace, ale dosti o tom pochybuji. V každém případě to však nebylo vtipné a na místo toho, aby se situace vyřešila konstruktivně, dala vyučující jasný signál, že něco takového je v pořádku, pokud je to nějakým způsobem vykonáno na příkaz autority.
A tak se Michal, bez jakéhokoli pochopení pro důsledky svého jednání, odebral k Tomášovi a v zápalu všeho, co se v tu chvíli odehrávalo, mu opravdu jednu vrazil. A nebylo to přátelské poplácání.
A co na to školní poradenské pracoviště?
Situace se samozřejmě neobešla bez procesu vyšetřování. Ovšem jak už to na této škole bývá, reálné výsledky se opět nedostavily. Pracoviště se jaksi nezaměřilo na fakt, že Tomášovo neustálé vykřikování odpovědí mohlo být pro Michala neúnosné a ponižující. Kluci se prostě mezi sebou „nějak poprali“. Taktéž fakt, že situaci namísto uklidnění ještě vyostřila učitelka svým neuváženým výrokem, zůstal tak nějak nepovšimnut.
A učitelka? Žádná sebereflexe. Ani na okamžik se nezamyslela nad tím, že její impulsivní výrok, který vedl k násilí, mohl být chybný. Její jediná reakce byla, že v další hodině seděla za katedrou, mlčela a tvářila se, jako by všechno probíhalo v pořádku. Neměla potřebu omluvit se, ani zpochybnit, zda by nebylo lepší k situaci přistoupit jinak. Učitelka, místo toho, aby přehodnotila svůj přístup, pokračovala ve svém běžném režimu.
Třída se po incidentu na nějakou dobu uklidnila, ale v atmosféře přesto něco zůstalo. Michal se pravděpodobně cítil zmatený a rozhozený, zatímco Tomáš si nejspíše nadále neuvědomoval, že svým chováním spolužákovi nepomáhá, ale naopak velmi škodí. V každém případě si ovšem uvědomil, jakému ponížení byl vystaven. Paní učitelka se bez jakýchkoli výčitek vrátila k běžné výuce, jako by se nic nestalo.
Závěrem lze říci, že celá situace byla spíše bagatelizována, než řešena. Ve výsledku ale velmi dobře poukázala na to, že dítě ve stresu, navíc „povzbuzené“ člověkem, který by pro něj měl být autoritou, se může odhodlat i k činům, které by za normálních okolností neprovedlo. Věřím tomu, že kdyby Michal nebyl vystaven stresu, kdy učitelka při jeho zkoušení namísto uklidnění či vykázání Tomáše zvolila naprosto neadekvátní řešení, nic z výše uvedeného se by nestalo.
Situace alespoň všem ukázala, jak snadno se mohou podceňovat problémy, které mají hlubší kořeny. Skutečnost, že se nikdo hlouběji nezamyslel nad tím, jakou roli v tom sehrála učitelka a její neadekvátní reakce, je poněkud politováníhodná.
Ale znáte to… ty děti si přece tak rády vymýšlí…
