1926: Nejvyšší státní vyznamenání z vůle prezidenta získává - Benito Mussolini

V dějinách mezinárodních vztahů existují okamžiky, které se zpětně jeví jako nepochopitelné, ba až mrazivé. Jedním z takových je udělení nejvyššího československého státního vyznamenání, Řádu Bílého lva, italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Dnes, s plným vědomím hrůz, které fašismus a následně fašismem se inspirující nacismus napáchaly, se nám tento akt může jevit v ostrém rozporu s demokratickými ideály, jež Masaryk a Československo ztělesňovali.

Pro pochopení tohoto rozhodnutí je klíčové ponořit se do kontextu doby – do 20. let 20. století, kdy se evropská politická scéna teprve formovala po Velké válce, Mussoliniho cesta k pozdějšímu diktátorovi byla na samém začátku a Adolf Hitler? Ten měl po návratu z vězení (kam byl zavřen poté, co se snažil neúspěšně napodobit Mussoliniho Pochod na Řím) co dělat se svou stranou, vykřikoval po poloprázdných mnichovských pivnicích své vize o velkém Německu a nikdo ho pořádně nebral vážně.

K udělení Řádu Bílého lva došlo v roce 1926. V té době byl Mussolini u moci v Itálii již několik let (od Římského pochodu v roce 1922) a jeho režim se postupně upevňoval. Nicméně, v polovině 20. let nebyl fašismus vnímán s takovou hrůzou a odporem, jako se tomu stalo v pozdějších desetiletích. Navíc navazoval na silně národovecké myšlenky, patrné napříč Evropou už od minulého století. V této době byl prostě - dnešní mluvou - fašismus „cool“. Stále ještě neměl co dělat s pozdějším hrůzným děním. Pro mnohé evropské politiky představoval spíše nový (byť radikální) experiment vládnutí, který sliboval pořádek, stabilitu a řešení sociálních a ekonomických problémů.

Důvody, které pravděpodobně vedly Masaryka a československou diplomacii k tomuto kroku, byly mnohostranné a pragmatické. Po první světové válce byla Evropa nestabilní, plná nově vzniklých států, politických otřesů a ekonomických potíží. Československo jako mladá demokracie hledalo spojence a partnery pro zajištění své bezpečnosti a mezinárodního postavení. Itálie pod Mussolinim se jevila jako významná mocnost, která slibovala stabilitu. Řadila se mezi vítěze první světové války, hrála důležitou roli při vytváření poválečného uspořádání a Československo jako nově vzniklý stát uznávalo její přínos k porážce Rakouska-Uherska a Ústředních mocností.

Československo potřebovalo udržovat dobré vztahy s co nejvíce evropskými mocnostmi, aby posílilo svou pozici a ochránilo své zájmy. Ignorování Itálie nebo odmítání jejího vůdce by bylo považováno za diplomatickou urážku. Z pohledu Československa hrála Itálie důležitou roli i v samotném vzniku státu. Na jejím území se formovaly a bojovaly československé legie, Itálie patřila mezi první země, které uznaly právo Čechů a Slováků na sebeurčení.

V mnoha kruzích západního světa byl navíc v té době Mussolini vnímán jako charismatický vůdce, který dokázal zkrotit chaos, potlačit stávky a nastolit v Itálii pořádek a hospodářský růst. Jeho autoritářské metody byly často omlouvány jako nezbytné pro dosažení stability v poválečném zmatku. Demokracie se potýkaly s vlastními problémy a fašismus byl pro mnohé fascinující, byť kontroverzní, alternativou.

Mussolini byl navíc obdivovatelem husitské historie. O středověkém náboženském mysliteli dokonce v roce 1913 napsal knihu Giovanni Huss il Veridico, tedy Jan Hus, hlasatel pravdy (že se v Husově odkazu vzhlédl svědčí i pseudonym, pod kterým Mussolini některé své články a díla v době před první válkou publikoval - Veridico), v dalším díle Vero eretico - Pravý kacíř psal o husitském hnutí. České stopy jsou zaznamenány i v dalších jeho pracech a také působí pozitivně. Jeho publicistická činnost ve spojení s českou historií spolu s podporou myšlenky československé samostatnosti pak vcelku jasně ukazují, že Benito Mussolini nebyl zase tak nečekanou volbou.

Důležitý prvek tu hraje hlavně perspektiva doby. Pro nás je teď jednoduché říct - Mussolini byl diktátor, zavedl hrůzný režim a spojil se s nacisty. Jenže když se na to podíváme optikou tehdejší doby, tedy - optikou roku 1926 - máme před sebou naprosto jiný obraz, než jak to vidíme dnes. Nikdo nemohl s jistotou předvídat holokaust, druhou světovou válku a rozsah hrůz, které fašismus a nacismus přinesou. Fašistické tendence se sice projevovaly, ale plný totalitní a genocidní potenciál těchto ideologií nebyl zdaleka zřejmý.

Adolf Hitler byl v té době jen jedním z mnoha politických radikálů v Německu, a jeho nástup k moci v roce 1933, stejně jako expanzivní a rasistická politika, byly ještě daleko. Antisemitismus a rasismus nebyly v Itálii zdaleka tak silné a institucionalizované jako v pozdějším nacistickém Německu. Mussoliniho režim zpočátku nebyl primárně rasistický, ačkoli později přijal rasové zákony pod vlivem Německa. Koncept „osy zla“ nebo totální války neexistoval. Evropské státy se stále snažily navazovat diplomatické styky a hledat rovnováhu moci.

Masaryk, jako hluboce morální a demokraticky smýšlející člověk, byl nepochybně ovlivněn dobovými geopolitickými realitami a snahou o zajištění stability pro mladý stát. Nešlo o projev sympatie k ideologii, ale o pragmatické diplomatické gesto v nejisté době.

Vyznamenání Benita Mussoliniho Tomášem Garriguem Masarykem je tak krásnou ukázkou toho, jak obtížné je posuzovat historii bez břemene retrospektivy. Je to lekce o tom, že se dějiny nevyvíjejí lineárně a že i na první pohled nevinná diplomatická gesta mohou získat hořkou pachuť v kontextu budoucích tragédií.