30. červen 1945 - Zrod StB, hlavního nástroje komunistického teroru

StB. I když je její název nejčastěji spojován až s obdobím po únoru 1948, skutečné kořeny této mocné organizace sahají hlouběji do minulosti, konkrétně do bezprostředního poválečného období, kdy se v Československu utvářel nový politický systém a komunisté systematicky posilovali svou moc.

Po skončení druhé světové války v květnu 1945 panoval v Československu značný chaos. Původní bezpečnostní aparát, který tvořila prvorepubliková policie a četnictvo, byl v rozkladu. Jeho místo začaly vyplňovat různé ozbrojené skupiny a milice, často s nejasnými pravomocemi a politickým pozadím. Vláda Národní fronty, v níž měly dominantní postavení levicové strany a především Komunistická strana Československa (KSČ), si uvědomovala, že je pro udržení pořádku i pro prosazení svých politických cílů nezbytné vytvořit nový, centralizovaný a jednotný bezpečnostní sbor.

Klíčový krok byl učiněn 30. června 1945, kdy oficiálně vznikl Sbor národní bezpečnosti (SNB). Tento sbor se skládal ze dvou složek s odlišnými úkoly. První byla Veřejná bezpečnost (VB), která byla uniformovanou složkou a zajišťovala běžné policejní povinnosti, jako je dohled nad veřejným pořádkem a vyšetřování kriminálních činů. Druhou, a pro pozdější dějiny klíčovou složkou, byla Státní bezpečnost (StB). Tato neuniformovaná složka měla za úkol potírat trestnou činnost proti státu. Ačkoliv byla StB formálně součástí SNB, od samého počátku byla pod silným politickým vlivem a kontrolou KSČ. Tato strategická kontrola byla možná díky tomu, že komunisté získali již v dubnu 1945 do svého držení ministerstvo vnitra, v jehož čele stanul komunista Václav Nosek. Právě na jeho návrh vláda schválila již 17. dubna 1945 dokument s názvem „Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu“, který položil základ pro pozdější mocenské postavení StB.

Období od roku 1945 do února 1948 bylo poznamenáno intenzivním „bojem o Bezpečnost“. Komunisté využívali svou kontrolu nad ministerstvem vnitra a StB k systematickému upevňování své moci. Nekomunistické politické strany, jako byli národní socialisté, lidovci či sociální demokraté, si byly rostoucího vlivu StB a komunistů vědomy a často kritizovaly nezákonné postupy a represe, kterých se bezpečnostní složky dopouštěly. Vždyť už v roce 1946 se StB podílela na falšování výsledků vyšetřování mnohých politiků, což mělo za cíl diskreditovat a oslabit nekomunistické politické síly. StB v tomto období aktivně budovala rozsáhlou síť agentů a informátorů uvnitř ostatních politických stran, ale i v kulturním a společenském životě, aby získala cenné informace a mohla zasahovat do jejich vnitřního fungování. Pravomoci StB byly sice v roce 1947 uzákoněny zákonem o národní bezpečnosti, ale komunisté je často překračovali a zneužívali k politickým účelům. Vyšetřování politicky motivovaných případů, odposlechy, sledování a provokace se staly běžnými metodami.

Tato situace vyvrcholila v únoru 1948, kdy se komunistická strana pokusila vytvořit z StB a SNB de facto stranickou ozbrojenou sílu. V té době se řešily mnohé politické kauzy a situace byla napjatá. Poslední kapkou byly čistky mezi veliteli v SNB, prováděné ministerstvem vnitra. Když nekomunističtí ministři na protest proti těmto snahám podali demisi, došlo k vládní krizi, kterou komunisté s podporou prezidena Beneše a v součinnosti s ozbrojenými složkami, jímž vládli, využili k převzetí moci. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zákon o národní bezpečnosti novelizován a pravomoci StB byly ještě výrazně rozšířeny. Tímto krokem se StB definitivně stala hlavním a nejdůležitějším nástrojem komunistického teroru a sloužila k likvidaci jakéhokoliv politického odporu a pronásledování disidentů po následujících více než 40 let. Proměny SNB potvrdil novelizovaný zákon č. 286/1948 Sb.

Státní bezpečnost zanikla až po sametové revoluci. Nařízením ministra vnitra Richarda Sachera byly její ústřední složky zrušeny 31. ledna 1990. Tím skončila éra systematického pronásledování, útlaku a strachu, kterou tato složka po desítky let v Československu udržovala. Její dědictví dodnes slouží jako důležitá připomínka, jak snadno může být moc zneužita k potlačení lidských práv a svobod. Zároveň ale platí, že se s minulostí občané této země stále nevyrovnali. Mnohé archívy a spisy byly zničeny, jiné zmizely neznámo kam. První neoficiální seznamy se začaly objevovat nedlouho po revoluci, v letech 2002 - 2003 odhalilo vnitro další neúplné dokumenty. Archivy se zpřístupňovaly i v dalších letech. I tolik let po revoluci ale přicházejí nové a nové informace. StB je i nadále tak trochu zahalena tajemstvím. Stále se řeší například to, kdo nese jakou vinu a ještě dnes se její spolupracovníci a donašeči (ale i neprávem zapsaní lidé) soudí o to, zda jsou jejich jména, která se podařila dohledat, v databázích oprávněné či nikoliv.