Článek
Wolfram Sievers byl německý nacistický funkcionář, který se proslavil především jako výkonný ředitel organizace Ahnenerbe - Dědictví předků. Narodil se v roce 1900, v roce 1922 předčasně ukončil studia na gymnáziu a poté se vyučil knihkupcem a nakonec se dostal do čela výzkumného ústavu. Jeho pozice mu umožňovala ovládat širokou síť vědců, archeologů a badatelů, kteří pod rouškou vědy realizovali šílené výzkumy a ve svých bádáních hledali oporu pro rasistické a expanzní doktríny nacistického režimu.
Wolfram Sievers během poválečného procesu
Jak se z knihkupce stal šéf vědeckého institutu? V roce 1929 vstoupil Sievers do NSDAP. V těchto letech byl též hostujícím studentem na stuttgartské univerzitě. Zajímal se o historii, filozofii a religionistiku. V prvních letech převzetí moci nacisty pracoval jako knihovník, nakladatel a redaktor. Vystoupil z církve a v roce 1935 začal pracovat pro spolek Ahnenberge, který se zabýval německou historií. Stal se generálním tajemníkem a ještě v témže roce navlékl uniformu SS.
O dva roky později změnil spolek stanovy, přejmenoval se na Společnost pro dědictví předků a ze Sieverse byl výkonný ředitel. Jeho organizace Ahnenerbe se snažila podložit nacistickou ideologii pseudo-vědeckými důkazy o nadřazenosti árijské rasy. Sievers se stal brzy oblíbencem říšského vedoucího SS Himmlera (byl členem elitního Kruhu přátel Reichsführera SS) a se začátkem války působil jako generální správce Sicherung deutschen Kulturguts, což v praxi neobnášelo nic jiného, než krádeže kulturních statků z obsazených území. S vypuknutím války se odpovědnosti Ahneerbe změnily. V roce 1940 ztratila institucionální nezávislost a byla integrována do „Osobního štábu Reichsführera SS“ jako „Kancelář A“. Himmler využíval organizaci jako nástroj zahraniční kulturní propagandy a etnické politiky SS.
Himmler v Dachau, 1936
Od roku 1942 začal Sievers provádět entomologické výzkumy v Dachau a o rok později jako zástupce vedoucího poradního sboru Říšské výzkumné rady už se svými lidmi prováděl různé experimenty na vězních. Ahnenerbe tak sloužila nejen jako výzkumný nástroj SS s cílem poskytovat pseudovědecké důkazy pro rasistickou ideologii režimu formou archeologických výzkumů nebo práce v terénu, ale zaštiťovala i pokusy na lidech a podílela se na jejich vraždění.
Ahnenerbe se věnovala rozličným projektům, od sběru historických záznamů, přes expediční cesty do zahraničí, až po experimenty na lidech. Zaštiťovala archeology, antropology, historiky, biology, botaniky nebo meteorology, ale i lékaře, matematiky a armádní vědce. Článek o organizaci jako takové, jejích počátcích, kuriozitách a transformaci podle toho, jak se situace v Říši, na anektovaných územích i bojištích měnila, o důležitých jménech i neuvěřitelných lékařských pokusech, najdete již brzy na tomto profilu.
Sieversův výzkum Čechů
Sieversův úřad se spolu s dalšími institucemi aktivně podílel i na rasovém výzkumu Čechů, který měl pro nacistické plány ve střední Evropě strategický význam. Jeho práce na „vědeckém“ zdůvodnění nacistických záměrů s Čechy se stala klíčovou součástí „konečného řešení české otázky.“
mapa Protektorátu
Nacistická doktrína, která dělila národy na základě rasové nadřazenosti, měla s Čechy ideologické potíže. Zatímco Poláci a Rusové byli považováni za rasově podřadné a určeni k vyhlazení, Češi se nacházeli v geografickém srdci Říše. Samotní nacisté, dalo by se zjednodušeně říci, nevěděli, co s Čechy dělat. Jedni je házeli do stejného pytle s jinými slovanskými národy, jiní v nich viděli poslovanštěnou germánskou větev. Sieversův výzkum měl pomoci vyřešit tento rozpor a poskytnout „vědecký“ podklad pro to, jak s českým národem naložit.
Pro Ahnenerbe byla klíčová otázka, zda jsou Češi Slované, nebo zda mají germánské kořeny. Výzkum se opíral o několik hlavních tezí:
Sievers a jeho vědci popírali, že by Češi byli čistě slovanský národ. Místo toho tvrdili, že český národ vznikl z rasové směsi, v níž hrály důležitou roli germánské a keltské kmeny, které v dávné historii na území Čech a Moravy žily. Podle této teorie se Slované na toto území přistěhovali až později a ovládli původní obyvatelstvo. Cílem jeho výzkumu bylo dokázat, že se Češi pouze kulturně „odklonili“ od svých původních kořenů a že jejich „krev“ zůstala germánská.
Věstonická venuše
Ve svém výzkumu se vědci soustředili na raně středověké osídlení a archeologické nálezy na českém území. Hned ve 39. roce začali zkoumat pravěké naleziště v Dolních Věstonicích s úmyslem potvrdit si germánské vlivy (a tak trochu si jej „ukrást“ pro sebe). Využívali německé historické prameny, které popisovaly přítomnost Germánů na území, aby „dokázali“, že Češi mají s Němci společné kořeny. Tento „výzkum“ měl podpořit nacistickou politiku a zdůvodnit, proč by se měla část Čechů poněmčit.
Sieversův tým se snažil najít důkazy o tom, že čeština je jazyk s germánskými prvky, který se odchýlil od původního „árijského“ tím, že jej zprznily slovanské vlivy. Tímto způsobem chtěl zlehčit význam české kultury a národní identity. Snažili se najít v češtině a v českých lidových tradicích stopy germánského vlivu, aby dokázali, že česká kultura je „slabou a nepovedenou kopií“ té germánské.
Čerpali například i z práce sociologa Karla V. Müllera, který se věnoval rasovému původu Čechů ještě před okupací. Ten na základě genealogických výzkumů a vlastních teorií tvrdil, že je český národ protknut německou krví, rasově se od Němců příliš neliší a dokonce má více germánských rysů než sudetští Němci.
Tabulka popisující Norimberské zákony a příslušné nařízení z roku 1935
Pseudovědecký výzkum využíval několik zmanipulovaných metod. Záměrně se hledaly historické dokumenty, které by dokládaly, že na českém území původně žily germánské kmeny. Tyto prameny byly vytrhávány z kontextů a účelově interpretovány a docházelo tak k manipulacím. Nálezy z archeologických vykopávek byly přisuzovány germánským kmenům, i když pro to neexistovaly spolehlivé důkazy. Vše, co se hodilo, bylo prostě označováno za germánské, nebo alespoň Germány ovlivněné.
Důsledky a dopad Sieversovy práce
Pseudo-vědecký výzkum byl jedním z teoretických základů pro politiku postupného poněmčování Čechů. Dalším byly výsledky spolupracujícího úřadu RuSHA. Ten od února 1941 zakládal pobočky po českých městech a v několika vlnách doslova přeměřoval obyvatelstvo, zda splňuje ideály panské rasy. Měření se provádělo pod záminkami preventivních prohlídek, očkování, rentgenování, dotazníkovou formou, prohlídkami ve školách. Výsledky potvrdily tvrzení Karla Müllera - zpráva RuSHA hovořila o 45 procentech nordické krve v populaci, další šetření v Praze už hlásilo více než polovinu (při uplatnění méně přísných rasových kritérií dokonce až 86 procent).
porovnávání barvy očí
Výsledky spolupracujících úřadů pod hlavičkou SS měly legitimizovat rozdělení Čechů na rasově hodnotné a podřadné a ospravedlnit odebírání dětí a jejich výchovu v německých rodinách. Poskytl ideologické ospravedlnění pro nacistické plány, které rozdělily Čechy na dvě základní skupiny (v praktickém plánu pak byly čtyři, více zde v článku o konečném řešení české otázky):
- „Rasově hodnotní“ Češi (se světlými vlasy, modrýma očima a vhodnými rysy) měli být poněmčeni a začleněni do německého národa. Byli považováni za „ztracené“ Germány, které je potřeba „navrátit“.
- „Rasově podřadní“ Češi, kteří neodpovídali nacistickému ideálu, měli být postupně vystěhováni na vychod, sterilizováni a využíváni jako otroci nebo rovnou zlikvidováni.
Tato teorie měla kromě ideologického základu i demoralizující dopad. Měla Čechy přesvědčit, že nemají právo na vlastní národní identitu, zlomit jejich odpor. Realizace byla odložena na dobu po vítězné válce a podle všech předpokladů by Čechy čekal stejný osud, jako samotné Němce. Selekce, odstranění škodlivého vlivu, indoktrinace a ve finále poněmčené obyvatelstvo, které by postupně zapomnělo na to, že někdy něco jako češství existovalo.
pamětní deska obětí, jejichž ostatky měly být vystaveny
Po druhé světové válce byl Sievers souzen v Norimberském procesu s lékaři. Byl obžalován z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, stěžejním bodem obžaloby se staly experimenty na vězních v koncentračních táborech. Známé je například jeho přímé obvinění jedním ze svědků, kdy zaštítil projekt, v rámci kterého byli z Osvětimi převezeni vězni do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof. Zde jich bylo 86 zavražděno a to proto, aby jejich kostry mohly být vystaveny jako„Štrasburská sbírka lebek“. Wolfram Sievers byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1948 popraven oběšením.
Sieversův případ ukazuje, jakým způsobem byla věda zneužita k podpoře nacistické ideologie. Jeho „výzkum“ sice z dnešního pohledu postrádá jakoukoliv vědeckou relevanci, ale ve své době sloužil jako legitimizační nástroj pro brutální represe nacistického režimu. Zároveň je jistým varováním, že věda ve zločinných rukou dokáže páchat neskutečná zvěrstva. Pro český národ (a nejen pro něj) pak byla porážka nacistů osvobozením před krutou budoucností, která by jej jinak čekala.
