Článek
Základem nacistické politiky byla rasová ideologie, která se dělila na „vyšší“ a „nižší“ rasy. Na vrcholu byli Árijci, představování Němci, kteří se vnímali jako Panská rasa - Herrenvolk. Na dně Židé, Romové a Slované, kteří byli považováni za Untermenschen - podlidi. Ačkoli byly všechny slovanské národy považovány za méněcenné, nacisté s nimi měli odlišné plány, které se řídily strategickými potřebami války a geografickou polohou. Cílem nebylo jen dobytí jejich území, ale i rasová a demografická přestavba Evropy.
Poláci a Rusové - Naprostá likvidace
Nacisté se k Polákům a národům Sovětského svazu chovali s extrémní brutalitou. Tyto národy byly od počátku určeny k vyhlazení a zotročení.
Poláci byli považováni za jednoho z hlavních nepřátel. Vůdčí vrstva, inteligence a duchovní byli ihned po obsazení Polska systematicky likvidováni, aby byl národ zbaven vedení. Akce se rozjely hned v roce 1939, Němci je měli připravené ještě před válkou. Jmenovat můžeme akci Tannenberg, kdy ještě před napadnutím Polska připravili nacisté seznamy, čítající přes 60 tisíc jmen a hned v prvním měsíci války jich přes dvacet tisíc popravili. V následující akci Inteligence padlo dalších 40 tisíc Poláků. Pronásledování pokračovalo i nadále. Na polském území mělo podle nacistických plánů zůstat 3 - 4 milióny Poláků, kteří by sloužili jako otroci, měli být vykastrováni a tím automaticky vymizet. Ostatní čekala smrt, nebo vyhnání za Ural.
Vše jelo podle plánu, respektive podle Generalplan Ost. Tento tajný dokument byl vodítkem nacistických úmyslů s východní Evropou. Počítal s vysídlením a likvidací desítek milionů Slovanů (jmenoval až 75 % Rusů a až 85 % Poláků) z území východní Evropy a Sovětského svazu. Na jejich místo měli být přesunuti němečtí osadníci. Tím by vznikl nový Lebensraum, neboli životní prostor, pro německý národ. Zbytek přeživších měl být zotročen a později zlikvidován. Sovětské národy čekal brutální teror ihned poté, co bota německého vojáka vstoupila na jejich území. Plán byl jasný. Naprostá likvidace. Podle odhadů byla například v Bělorusku pobita až čtvrtina tehdejší populace. Pro slovanské národy neměl být ve východní Evropě prostor. Kdo by nebyl zavražděn, byl by vyhnán za Ural. Tedy pohoří, které tvoří pomyslnou hranici mezi Evropou a Asií.
Češi - Postupná germanizace
S Čechy měli nacisté odlišné, ač neméně brutální plány. Nechtěli je okamžitě vyhladit, spíše je postupně asimilovat a poněmčit. Tedy alespoň ty, kteří byli vhodní. Hlavním důvodem byla i strategická poloha Protektorátu Čechy a Morava v srdci Říše a fakt, že český průmysl byl pro válečnou výrobu klíčový. Proto ani počáteční akce v Protektorátu nebyly tak drastické, jako v Polsku. Němci potřebovali v obsazené a průmyslově silné zemi klid.
Základním kamenem rasové politiky v Protektorátu byla klasifikace podle tříd. Nacisté věřili, že část Čechů je rasově hodnotná, s germánskými kořeny, že ne každý Čech je rasově podřadný. Tento plán byl detailně rozpracován v dokumentech RSHA (Hlavní úřad říšské bezpečnosti) a dalších nacistických institucí. Cílem bylo rasově cenné Čechy poněmčit. V praxi to znamenalo podporu sňatků s Němci, přijímání do některých nacistických organizací a hlavně systematickou indoktrinaci. Děti, které se jevily jako vhodné, byly často odebírány českým rodinám a posílány do německých škol. Tyto děti měly být vychovány jako Němci a v budoucnu se stát loajálními občany Říše.
Plán počítal s rozdělením české populace do čtyř rasových kategorií. Rasově hodnotní Češi byli ti, kteří měli německé předky nebo vhodné rasové znaky (světlá kůže, modré oči, blond vlasy) a dobré smýšlení, ti měli být plně poněmčeni. Rasově smíšení Češi měli být také poněmčeni, ale se zákazem mít potomky. Tento „genetický plán“ měl postupně zajistit, aby vymřela špatná krev. Šlo o dobře smýšlející Čechy špatné rasy. Špatně smýšlející Češi dobré rasy byli z pohledu nacistů ti nejvíce nebezpeční. Proto se mělo zkusit je poněmčit a pokud by se to nepovedlo, měli být okamžitě zlikvidováni. Mezi nehodné Čechy spadali ti, kteří byli aktivními odpůrci nacistického režimu a nesplňovali rasová kritéria. Ty čekaly koncentrační tábory, otrocké práce, vysídlení a smrt.
Proti té části Čechů, která byla považována za rasově nevhodnou, byl plán nemilosrdný. Tito lidé měli být po válce vystěhováni na východ, aby uvolnili místo německým osadníkům. Podle plánů německého ministra práce Fritze Sauckela měly být Češi, kteří se nehodili k poněmčení, „převedeni na práci v Říši“ nebo prostě „zmizet“. Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, hovořil o „konečném řešení české otázky“, které mělo být završeno až po vítězné válce. Ti, kteří by přežili germanizaci, měli být vysídleni na Sibiř.
Uskutečnění plánu se tedy na českém území rozjelo jen částečně. Nacisté například usilovali o likvidaci české inteligence, protože právě ta mohla tvořit odpor a vést národní obrození. Z tohoto důvodu byly české vysoké školy uzavřeny a tisíce učitelů, profesorů, umělců a duchovních bylo posláno do koncentračních táborů. Cílem bylo vytvořit z Čechů „národ dělníků“ bez vlastního kulturního a intelektuálního vědomí.
Nechci se pokoušet starými metodami poněmčit ten český ksindl. Čech tu nemá koneckonců co pohledávat…
Mezi Němci byli tací, kteří Čechy nenáviděli. Ovšem, našli se i jednotlivci, kteří naopak měli na Čechy mírnější názor. Jejich postoje byly ale v naprosté většině vázány na nacistickou rasovou ideologií a rozhodně nebyly motivovány nějakým respektem k českému národu. Ani tito lidé nevnímali Čechy jako rovnocenné partnery, ale spíše jako germánský kmen, který je třeba vrátit k jeho pravým kořenům. Šlo jim spíše o jinou formu asimilace, nikoli o přátelskou koexistenci dvou národů.
Tito mírnější nacisté vycházeli z předpokladu, že Češi jsou rasově smíšení a mají germánské předky. Německý úřad pro výzkum předků prováděl výzkumy a podle nich se Češi pod vlivem Slovanů kulturně a jazykově odklonili od svých původních germánských kořenů. Pro ně nebylo řešením Čechy vyhladit, ale „re-germanizovat“. To znamenalo postupně zbavit národní identity, přijmout německou kulturu a jazyk a stát se plnohodnotnými Němci. Tento pohled byl ale ve finále i tak v souladu s nacistickými plány, které rozdělovaly Čechy na skupiny vhodné a nevhodné k poněmčení.
Ačkoliv tito lidé zastávali mírnější postoje než vyloženě protičeské křídlo, jejich cílem nebylo dobro Čechů. Jejich plány byly stejně zničující, protože směřovaly k postupné likvidaci všeho českého. To, co oni považovali za „návrat k pravým kořenům“, by tak jako tak znamenalo zánik samostatného národa a Češství. O samostatném výzkumu Čechů, na kterém se podílela organizace Ahnenerbe, se dočtete zde.
Německý sociolog Karl V. Müller se věnoval rasovému původu Čechů ještě před okupací. Na základě genealogických výzkumů a vlastních teorií tvrdil, že je český národ protknut německou krví, rasově se od Němců příliš neliší a dokonce má více germánských rysů, než sudetští Němci.
Nacistické plány s Čechy nebyly jen o lidech, ale i o území. Cílem bylo geograficky rozdělit český národ a připravit půdu pro německou kolonizaci. Nacisté se snažili osídlovat strategická místa v Čechách a na Moravě německými rodinami. Například na Drahanské vrchovině bylo zřízeno rozsáhlé vojenské cvičiště, kvůli němuž bylo vysídleno 33 obcí a 18 tisíc obyvatel. Vznikly dvě nové osídlovací společnosti v Olomouci a v Jihlavě. Cílem bylo vytvořit souvislé německé „mosty“ a „ostrovy“, které by rozbily český národ na menší a snáze ovladatelné celky.
Největší nároky byly na Prahu, kterou měly po vyhrané válce čekat velké změny a přestavby. Nacisté považovali Prahu za symbol českého národa. Plánovali proto přeměnit Prahu na německé město, kde by se mluvilo výhradně německy a veškeré české památky a kultura by byly germanizovány. Město mělo dostat německé názvy veškerých ulic a náměstí, na dominantních místech měly být postaveny symboly Třetí říše, některé památky zničeny. Přesně v duchu národního socialismu.
Vývoj nacistických plánů v čase
Nacistické plány nebyly statické a vyvíjely se s průběhem války. Zpočátku, v prvních letech okupace, se nacisté soustředili na potlačování odporu a zabezpečení průmyslu. Brutalita se však stupňovala s radikalizací režimu, který tak reagoval na český odboj a situaci v Protektorátu a také dle nálad, ať už obyvatelstva nebo samotných Němců, které se často odrážely dle úspěchů a později neúspěchů na frontových bojištích. Například po úspěšném odstranění Reinharda Heydricha v roce 1942 ukázali nacisté svou skutečnou brutalitu. Masakry v Lidicích a Ležákách měly být nejen mstou, ale i varováním pro celý národ – nebudete-li v poklidu spolupracovat, jsme schopni zničit celé obce a zlikvidovat vás. S blížícím se koncem války pak Němci brutalitu stupňovali. Bylo jasné, že kdyby válka trvala déle, s českým národem by se zacházelo mnohem brutálněji a plán „konečného řešení“ by byl pravděpodobně realizován.
Němci měli v plánu totální proměnu Evropy. Národy se slovanským obyvatelstvem měly zaniknout. Zatímco Poláci a Rusové byli považováni za národy, které je třeba bezpodmínečně vyhubit, Češi byli vnímáni jako částečně poněmčitelný národ. Jejich osud ale neměl být jakkoliv laskavější. I je by čekala ztráta národního vědomí a zánik. Nacistické plány naštěstí zhatila porážka tisícileté říše a tak nebyly nikdy naplněny.
