Článek
Životní dráha Stašinského je příběhem o ideologické indoktrinaci, chladnokrevné vraždě a nakonec překvapivé zradě, která otřásla sovětskými zpravodajskými službami.
Narodil v roce 1931 v malé vesnici Borschovychi na západní Ukrajině (tehdy ovšem náležela Polsku), v oblasti, která byla dlouhodobě dějištěm střetů mezi ukrajinskými nacionalisty a polskou, později sovětskou mocí. Pocházel z rodiny, která s Banderovci sympatizovala. Právě to z něj paradoxně udělalo snadný cíl pro sovětské verbíře.
V roce 1950 mu bylo pouhých 19 let, když byl zadržen za cestování bez jízdenky. Během výslechů vyšetřovatelé vycítili, že by mladík mohl mít potenciál a mohl se jim hodit. A tak byl pod nátlakem a hrozbou vážných následků v případě odmítnutí, přinucen ke spolupráci. Tajná služba využila jeho rodinného pozadí k tomu, aby z něj udělala ideálního infiltrátora.
Nechali ho vstoupit do podzemního hnutí Ukrajinské povstalecké armády (UPA) s cílem získávat informace o jeho aktivitách, včetně těch, týkajících se jeho vlastních sester a jejich snoubenců, kteří byli v protisovětském odboji aktivní. Takto fungoval dva roky. Bohdan se ukázal jako mimořádně schopný a loajální agent. Proto se rozhodli svěřit mu větší úkoly a mezi lety 1952 až 1954 podstoupil intenzivní výcvik v používání zbraní, sledování a maskování. Naučil se pracovat s jedy a speciálními zbraněmi. Vycvičili jej pro zpravodajskou činnost na Západě. Pak jej poslali pod krycím jménem Lehmann do Německa. Během pouhého roku ztratil svůj slovanský přízvuk a na začátku roku 1956 byl jeho výcvik úspěšně ukončen.
Jeho první známá a prokázaná významná mise přišla v roce 1957, kdy mu bylo nařízeno zavraždit Lva Rebeta, vlivného ukrajinského emigrantského spisovatele a publicistu, který žil v Mnichově. Stašinskij použil speciální plynovou pistoli, která vystřelovala ampule s kyanidem, způsobující okamžitou smrt. Němci ji mylně označili za infarkt. Před akcí si zbraň otestoval na psovi, kterého mu Sověti za tímto účelem předali, aby si ověřili, že se nebude bát ji použít na živém tvorovi. V obou případech se osvědčil.
Jeho nejznámější akce přišla o dva roky později. Nový cíl? Ten nejznámější! Sověti ukázali přímo na Stepana Banderu.
Bandera byl klíčovou postavou ukrajinského nacionalistického hnutí a z pohledu Kremlu představoval vážnou hrozbu. Stašinskij si na něj počkal u jeho domu v Mnichově a opět použil kyanidovou pistoli. Bandera, obtěžkán balíčky, se snažil odemknout vchodové dveře. V tu chvíli k němu přistoupil agent, zeptal se jej, zda nepotřebuje pomoc a ve chvíli, kdy se Bandera otočil k němu, jej zasáhl jedem přímo do obličeje. Stašinskij zavraždil nejznámější postavu ukrajinských nacionalistických kruhů 15. října 1959. Stejně jako u Rebeta, i Banderova smrt byla zpočátku bez podezření, během pitvy pak lékaři stopy kyanidu na obličeji objevili, ale nikdo nebyl schopen říct, jak se tam vlastně dostaly. To prokázalo až pozdější vyšetřování a přiznání samotného vraha.
Agent se vrátil do Sovětského svazu. Tehdy mu bylo řečeno, že bude „pokračovat v práci, jak tomu bylo v posledních třech letech, a že bude provádět atentáty dál“. To naznačuje, že seznam jeho obětí mohl být delší, ale tyto dvě vraždy (Rebeta a Bandery) jsou jediné, které byly prokázány a ke kterým se Stašinskij později přiznal. Za „úspěchy“ byl v Moskvě chválen a dokonce osobně vyznamenán tehdejším šéfem tajné služby Alexandrem Šelepinem a generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Nikitou Chruščovem.
Jenže k sovětské smůle a navzdory zdánlivému úspěchu a uznání, začal Bohdan Stašinskij pociťovat tíhu svých činů a morální dilema. Klíčovou roli v tom hrála žena. Stašinskij udržoval od roku 1957 vztah s východoněmeckou kadeřnicí Inge Pohl. Ta nebyla žádnou zarytou komunistkou, ba naopak. Antikomunistka Inge postupně ovlivňovala Bohdanovy názory a měnila jeho pohled na svět. Tajná služba byla původně proti sňatku s „německou cizinkou“ a dokonce se pokoušela Stašinského přesvědčit, aby si vzal ruskou ženu. Ten odmítal. Sověti nakonec s jejich sňatkem v roce 1960 souhlasili, ale s jednou podmínkou - Inge zažádá o sovětské občanství a bude též spolupracovat. Svatba proběhla v Berlíně, poté novomanželé odjeli do Moskvy pod falešnými jmény Krylovovi, kde měli zůstat z rozhodnutí Sovětů několik let, aby se na ně „zapomnělo“.
Konečný zlom nastal, když Stašinskij přiznal všechny své činy manželce a zároveň zjistili, že jsou pod drobnohledem - objevili ve svém bytě štěnici, jejich pošta byla prokazatelně kontrolována. Manželé dostali strach. Šance na plánovaný útěk se naskytla brzy. Těhotná Inge odjela porodit do Berlína. Dítě čtyři měsíce po narození zemřelo. Stašinský byl stále v Moskvě. Úřady mu nejdříve odmítaly povolit cestu do východního Berlína na synův pohřeb. Až po dlouhém naléhání mu to bylo dovoleno, ale pod přísným dohledem KGB. To už bylo pro zdrceného muže onou pověstnou poslední kapkou.
12. srpna 1961, pouhé tři hodiny před zahájením stavby Berlínské zdi a oficiálním uzavřením hranic mezi východním a západním Berlínem a ještě před pohřbem vlastního syna, se Bohdan a Inge odhodlali utéct. Pod rouškou tmy se jim podařilo setřást své hlídače a nakonec se do západního Berlína dostali. Okamžitě se nahlásili americkým úřadům. Se vším všudy, s celým svým příběhem.
CIA tomu zpočátku ani nechtěla věřit. Předala tedy agenta německým úřadům. Stašinského podrobné a hlavně ověřitelné výpovědí o atentátech na Rebeta a Banderu, včetně popisu zbraně a operačních postupů, nakonec všechny přesvědčily. Jeho výpověď byla pro západní zpravodajské služby šokem. Poprvé získaly z první ruky důkazy o tom, jak Sovětský svaz prováděl politické vraždy na Západě. Případ prolétl americkým tiskem, sovětská strana okamžitě zahájila dezinformační protikampaň a šířila do světa, že za vraždou Bandery nestojí oni, ale západoněmečtí agenti. Německý kancléř Adenauer před svým setkáním s americkým prezidentem Kennedym pak vydal veřejné prohlášení.
Ačkoliv Stašinskij podal cenná svědectví, stále byl zároveň dvojnásobným vrahem a tak jej čekal soud. V procesu, který se konal v roce 1962 v západoněmeckém Karlsruhe byl shledán vinným a odsouzen k osmi letům vězení. Soud uznal, že jednal pod silným nátlakem sovětské vlády a že hlavní odpovědnost za vraždy nese sovětské vedení a proto byl trest tak nízký, Stašinskij byl označen za spolupachatele. Tento proces byl významný i v tom, že veřejně odhalil brutální metody sovětských tajných služeb a celý skandál kolem Stašinského případu přispěl k oslabení vlivu Šelepina. Ano, toho muže, který před pár lety osobně agenta vychvaloval.
Co se dělo dál už je jedna velká neznámá. Ví se, že byl Stašinskij po polovině trestu propuštěn, dostal novou identitu a stejně tak jeho rodina. Že by ale Sověti nechali svého zrádce po jeho propuštění v klidu žít, tomu nevěřil nikdo. Existují dvě hlavní teorie.
Ta pravděpodobnější tvrdí, že byl propuštěn, přijal novou identitu, získal ochranu a začal nový život. Vyjádření tiskové agentury UPI z roku 1984 přidává do hry plastickou operaci a azyl v Jihoafrické republice, kde pod falešným jménem žil. Tato teorie je široce citována, ale není (a ani nemůže být) stoprocentně potvrzena. Údajně jeho služby využívaly i bezpečnostní složky JAR.
Existuje ale ještě druhá teorie. Jako vystřižená ze scénáře šíleného špionského bijáku. V roce 2011 ji zveřejnil ukrajinský magazín JI Magazine s odvoláním na reportérku Natalii Prykhodko, která údajně mluvila s lidmi z okolí samotného Stašinského. Teorie tvrdí, že jeho útěk byl ve skutečnosti lstí, kterou naplánoval sám Šelepin. Podle této verze byl Stašinskij po propuštění z vězení převezen do Washingtonu, poté do Panamy a nakonec do Paraguaye, odkud byl v roce 1970 „vyzvednut“ KGB a přes JAR (kde mu byla opět provedena plastická operace) vrácen do SSSR, aby mohl pokračovat ve své práci pro Sověty. Tato verze je však silně zpochybňována většinou historiků i badatelů, protože by znamenala, že Stašinskij celou dobu hrál dvojí hru.
Objevují se také zkazky, že dožil ve Spojených státech. Vzhledem k jeho roku narození 1931 už se vší pravděpodobností nežije. Stašinského život po jeho propuštění z vězení zřejmě navždy zůstane záhadou, což je pro bývalého agenta s takovou historií pochopitelné. Jeho příběh ukazuje, jak lehce se člověk mohl stát pouhou figurkou ve hře mocných a tak trochu i podporuje rčení Za vším hledej ženu. Kdyby nebylo jeho manželky a posléze tragédie s mrtvým dítětem, dost možná by Stašinskij vraždil v sovětských službách dál.
