Článek
Chomutov za první republiky nebyl žádným klasickým českým městem. Ba naopak. Německé obyvatelstvo zde mělo drtivou převahu. Podle sčítání lidu v roce 1930 zde žilo něco málo přes 33 tisíc lidí, z toho se 86,6 % hlásilo k německé národnosti. Čechů zde žilo jen 4 a půl tisíce. Kromě nich zde bylo 440 osob, hlásících se k židovskému náboženství a několik desítek kočujících Romů.
Procentní podíl německého obyvatelstva v soudních okresech podle sčítání lidu roku 1930
Češi a Němci žili víceméně v poklidu. Vše také záleželo na jednotlivcích. Byli lidé, kteří druhou skupinu neměli rádi a byli lidé, kteří se družili bez ohledu na to, k jaké národnostní skupině kdo patří. Vztahy by se daly nazvat korektními. Bylo to i z toho důvodu, že se Češi a Němci nikdy nějak více nemísili. Obě komunity žily spíše odděleně, měly vlastní spolky i politické strany a jedinou výjimkou, která slučovala všechny dohromady, byli komunisté. I z toho důvodu se nakonec místo původního návrhu Československá komunistická strana zaregistroval název Komunistická strana Československa, aby název nereflektoval lidi, ale spíše prostor a byl tak více neutrální.
K žádným větším národnostním střetům nedocházelo a to i přes soustavná vítězství nacionalistických stran. Jedinou známou větší výjimkou byla hromadná rvačka, která se strhla při fotbalovém zápase v listopadu 1927. V německých novinách začaly vycházet články, které prosazovaly zákaz sportovních utkání mezi etnickými skupinami. Chomutovský sportovní klub se ale vyjádřil v tom smyslu, že „sport nezná hranic ani národů“ a tím se celá záležitost uzavřela.
Změna k horšímu přišla ve chvíli, kdy se za hranicemi dostal k moci Adolf Hitler. Jeho schopnost vracet německému národu pocit hrdosti se začala přelévat i k nám. Sudetoněmečtí politici se jezdili k sousedům učit a radikalizovali své myšlenky, kterými pak ovlivňovali své krajany. Původní nevšímání si a jakž takž klidné soužití postupem času odeznělo a přišel nový cíl. Tím nebylo nic menšího, než snaha o vytvoření monolitního národnostního územního celku, který by měl být v ideálním případě připojen k Třetí říši. Češi se brzy stali přímou překážkou ke splnění tohoto snu a ze Židů „etnická skvrna“ v čistém plánu.
K totální radikalizaci došlo v letech 1937 a 1938. Propaganda, tlak sousedních nacistů i masírka sudetoněmeckých politiků změnily myšlení obyvatelstva úplně. Nastal čas tvrdých bojů a velká část sudetských Němců snahy o rozbití Československa podporovala. Už v dubnu 1938 začala chomutovská Sudetendeutsche Partei vytvářet seznamy všech místních obyvatel, kteří se k jejich myšlenkám nehlásili. Na speciálně tištěných formulářích evidovali kromě jmen i národnost, náboženskou příslušnost a politické smýšlení. Tento seznam byl po Mnichovu zneužit k perzekuci a zatýkání politických odpůrců a později se stal základem pro transporty chomutovských Židů.
Krátce po Mnichovu se chování místních Němců změnilo. Dosáhli svého. Město se stalo v rámci Říšské župy Sudety součástí Německé říše. Přestalo období násilností, nahradil jej buď absolutní nezájem nebo výsměch vůči české menšině, která se náhle ocitla v jiném státě. Většina Čechů se rozhodla odejít. Z původních 4 449 československých obyvatel zůstala ve městě jen hrstka, konce války se jich dožilo zhruba 80.
Bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že všichni Němci odchod Čechů vítali. Našli se i tací, kteří s ním nesouhlasili. Svědectví vypovídají o příbězích, kdy někteří Němci dokonce pomáhali Čechům s balením věcí a loučili se s nimi jako s opravdovými přáteli. Některé rodiny zůstaly v kontaktu i během následujících krušných let a po válce se opět shledaly. Německý sociálnědemokratický spolek Selbsthilfe dokonce organizoval odvozy celých rodin a pomáhal tak Čechům dostat se do vnitrozemí. Nicméně - takové chování bylo spíše výjimkou, tito Němci se pak často stávali sami terčem posměchu a byli označováni za „čechomily“. Češi samotní se v německém prostředí snažili spíše „nebýt vidět“ a neprovokovat. O svůj poslední „český ostrůvek“ přišli v roce 1940, kdy po opakovaných fyzických a žhářských útocích ze strany místních SA ukoncil provoz český Národní dům a jeho zoufalý nájemce spáchal sebevraždu.
Německé tanky přijíždějí na Adolf Hitler Platz, Komotau (dnes náměstí 1. Máje, Chomutov)
Mnohem horší to měli chomutovští Židé. Už 6. října 1938, tři dny před příchodem Říšské branné moci, se v místních hostincích objevily cedule „Židy neobsluhujeme!“ a na domech hanlivé nápisy. Bylo příznačné, že se tak dělo zcela z iniciativy místního obyvatelstva. O měsíc později, 9. listopadu, byla v rámci takzvané Křišťálové noci vypálena synagoga. Když se trosky odklidily, přejmenovaly říšské úřady plac kde stála na Schörnerovo náměstí. V roce 1941 začaly transporty. Z původních 440 židovských obyvatel se podle dochovaných záznamů nikdo nevrátil.
Ve druhém díle Chomutovské tetralogie se zaměříme na to, jak se chomutovským Němcům žilo ve vysněné vlasti, jak se jejich myšlení postupně měnilo a jejich představy a ideály braly za své. Realita života pod hákovým křížem byla trošku jiná, než si před Mnichovem představovali. Ale o tom až příště.
Čerpáno z:
Chomutov 1252-2002: vybraná data ze 750 let historie města, Petr Rak, Jaroslav Pachner
„Sudety“ pod hákovým křížem, Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kolektiv
Chomutov - Historický průvodce a zajímavosti města, František Zábranský
Podcast Přepište dějiny - díl: Všude lidé, v Chomutově Němci
Chomutov 1945 – 48, Petr Šulka
Wikipedie - hesla Vyhnání Čechů ze Sudet v roce 1938, Chomutov, Říšská župa Sudety, Národnostní složení první Československé republiky
