Článek
Chomutov je konečně v Říši. Jsme doma! Jásají Němci. Frenetické nadšení ale netrvá dlouho. Euforie z roku 1938 se brzy mění ve zklamání. Už 9. října 1938 je s příchodem německých vojsk zrušen veškerý spolkový život ve městě. Touhy po seberealizaci a těšení se na to, až si začnou vládnout sami, také padá. Na většinu uvolněných úřednických a vedoucích míst jsou dodáni „odborníci“ z Říše, na „zasloužilé bojovníky“ z řad místních členů Henleinovy strany se nedostává. Proč? Na sudetské Němce se prostě z vyšších míst Třetí říše nahlíží s nedůvěrou.
Německé tanky přijíždějí na Adolf Hitler Platz, Komotau (dnes náměstí 1. Máje, Chomutov)
A vystřízlivění nekončí. S příchodem války se objevují další říšskoněmecké „výhody“ . Zavádí se přídělový systém, který ničí iluze o blahobytu a přichází nová povinnost - odvody místních mužů do armády, která se s prvními mrtvými stává ještě více neoblíbenou. Ani sny o čistě německém prostoru, kvůli kterým místní tolik toužili po odchodu z Československa, se nenaplňují. Z Chomutovska se stává průmyslové zázemí pro válečnou snahu Říše, což znamená masivní příliv pracovní síly. A nejde zrovna o Němce, kteří sem přicházejí pracovat. Nově příchozí jsou ze Západu i z Východu, z Protektorátu, prostě - odkud se dá. A to se postupem času jenom horší.
Jako první přicházejí do města dobrovolní dělníci. Ti pocházejí povětšinou z českého vnitrozemí, nebo ze Slovenska a jejich příliv začíná už krátce po Mnichovu. Jsou lákáni na příslib vysokých výdělků a zlepšení životní úrovně. Realita je ale jiná a tak jsou pocity spíše smíšené, minimálně to platí pro dělníky z Čech, kteří si stěžují na vysoké náklady. Slovenští dělníci jsou naopak vcelku spokojeni. Ti si oproti životě na Slovensku polepšili. V lednu a únoru 1940 do města přijíždí zhruba 600 Němců z oblasti Volyně. Ti nikdy úplně nezapadnou, místní je nepřijímají a dívají se na ně skrz prsty. To náladám ve městě nepřidává.
Brzy se situace ještě zhoršuje. Kromě těch, co tak činí dobrovolně, přichází do Chomutova i dost těch, kteří zde rozhodně být nechtějí. Jde především o Čechy z Protektorátu, kteří jsou do Říše posíláni na nucené práce. Právě díky blízké poloze a také proto, že místní železárny dříve spadaly pod Poldi Kladno a tak znají místní podmínky, jich říšské úřady využívají a nechávají je zařazovat na dělnické pozice v Chomutově. Později to budou právě tito lidé, kteří se stanou po osvobození prvními osídlenci.
Povolení překročit hranice Říšské župy Sudety. Vlevo je přední strana povolenky, vpravo zadní strana.
V lednu 1940 přichází Poláci. Jde o válečné zajatce. Ti si musejí spolu s příchodem také vybudovat svůj vlastní tábor. Do konce války jich vznikne na Chomutovsku hned několik (kronika města uvádí 11 stálých a celou řadu dočasných a přechodných), protože příliv válečných zajatců nepolevuje a na konci války jich bude ve městě několik tisíc. K těm se místní obyvatelstvo chová rozdílně. S těmi ze Západu se Chomutováci snaží jakz takž vycházet. Váleční zajatci totiž mají nárok na dávky od Červeného kříže a skutečně je dostávají. Pro místní je to pak skvělý způsob, jak se dostat v době omezených možností a přídělového systému k něčemu „navíc“ a tak s nimi vesele handlují. K zajatcům z Východu se ale chovají krutě. Poláci a Sověti jsou prostě „podlidé“ a s nimi se žádný Němec, ani ten ze Sudet, bratříčkovat nesmí. Známý je případ z října 1940, kdy jsou dvě mladé Němky ostříhány dohola, posazeny na osly a musí snést „cestu hanby“ ulicemi města s výstižnými cedulemi, které říkají vše. Stojí na nich: „My svině jsme se spustily s válečnými zajatci“.
Jak se zhoršuje situace na frontách, horší se i situace v Chomutově. Poprvé byl bombardován v květnu 1943. Do města už neproudí ve velkém pracovníci, ale váleční uprchlíci a evakuované obyvatelstvo. První plánovaná evakuace proběhla už v říjnu 1940, kdy úřady poslaly do tehdy ještě klidného Chomutova 295 berlínských dětí. Během následujících let už je jen a jen hůře. S postupem Rudé armády na východní frontě se příliv tzv. „národních hostů“ z Východu stává nekontrolovatelným. Tito lidé často utíkají pouze s tím, co mají na sobě a město se o ně musí postarat. Ještě v únoru 1945 je město schopno uprchlíkům zajistit ubytování, od přelomu března a dubna už to nezvládá, situace se stává katastrofickou. Původní počet obyvatel ze sčítání v roce 1930 - 33 279 - se vyšplhá přes padesát tisíc.
Národní hosté – německé rodiny, prchající před Rudou armádou z Východního Pruska a ze Slezska
Město připomíná „natlakovaný papiňák“. Už dávno zmizelo nadšení z připojení k oslavované Německé říši, nikdo už nevěří v konečné vítězství, válka je za dveřmi. Jen pár místních fanatiků má stále snahu měnit myšlení lidí. Ti už jsou ale dávno sevřeni strachy z toho, co je v budoucnu asi bude čekat. Napětí ve městě tak pod různými vlivy roste do maxima. Do takto vyhrocené situace přichází v dubnu Pochod smrti. Jde o zhruba dvě tisícovky totálně vyčerpaných vězňů z pobočky koncentračního tábora Buchenwald. Jen v samotném městě jich zůstane mrtvých více než sto. Dalších 200 je zabito v okolí. A nezabíjejí jen stráže SS. Vězni jsou doslova ubíjeni i místními fanatiky, kteří argumentují nutností šetřit tolik potřebnou munici pro frontu. Další necelé tři stovky vězňů umírají bez jakékoliv pomoci v „zapomenutém“ transportu na nádraží v Březně u Chomutova, ktery přijel o několik dní dříve.
V dubnu 1945 se ve stanici na dobu jednoho a dvou týdnů zastavily dva vlaky s transportem vězňů z koncentračních táborů. Oba vlaky měly 55 vagónů, z nichž v každém bylo uzavřeno čtyřicet až padesát vězňů. Podle obecní kroniky jich během pobytu ve stanici 306 zemřelo. Mrtví byli pohřbíváni do společných hrobů, které byly 19. září 1945 exhumovány a anonymní ostatky pohřbeny do samostatných hrobů.
19. dubna přichází vůbec nejhorší bombardování města během války. Je zničeno nádraží, v jeho okolí je poškozeno na 200 domů, škody hlásí Poldina huť, za oběť leteckým pumám padne 30 místních a 60 spořických obyvatel a neznámý počet uprchlíků. Situace už je totálně nepřehlednou. 7. května 1945 utíká z Chomutova jeho starosta Eduard Fiedler i se svým kompletním majetkem. Německá správa města končí. Dochazi k vydrancování nádražního skladiště a rabování obchodů. První sovětské jednotky projíždí Chomutovem 8. května. Ty ale pokračují dále na Prahu a tak zde nezastavují. Samotné obsazení města sovětskými vojáky pod velením majora Nosova tak přichází následující den - 9. května 1945.
Takřka ihned začíná repatriace válečných zajatců a nuceně nasazených. Do 18. května opouští město angličtí a francouzští zajatci, odjíždí 1 700 lidí z Itálie, Španělska a Balkánu, svobody se dočká i 1 600 občanů Polska. Z města utíkají i někteří Němci. Chomutov se tak částečně „odlidňuje“ a pomalu se připravuje na to, co přijít má… Na převzetí moci nad městem Čechy a pomstu za vyhnání. Ale o tom až ve třetím díle této tetralogie.
Čerpáno z:
Chomutov 1252-2002: vybraná data ze 750 let historie města, Petr Rak, Jaroslav Pachner
„Sudety“ pod hákovým křížem, Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kolektiv
Chomutov - Historický průvodce a zajímavosti města, František Zábranský
Podcast Přepište dějiny - díl: Všude lidé, v Chomutově Němci
Kronika města Chomutova - 1945 (dodatečný zápis)
Chomutov 1945 – 48, Petr Šulka
Wikipedie - Chomutov, Říšská župa Sudety, Národnostní složení první Československé republiky, Březno (okres Chomutov)
