Chomutovská tetralogie: Vítězný chaos a zúčtování s nacisty

Poválečný Chomutov se v prvních dnech po osvobození proměňuje v bouřlivé místo plné napětí, chaosu a rychlého střídání moci. V noci 8. května 1945 se probudí k životu malá, ale odhodlaná česká menšina. Jde o místní Čechy, část z oněch 50 až 80 starousedlíků, kteří zůstali v německém městě, a přidává se k nim několik nuceně nasazených. Schází se u Kamencového jezera a projednávají založení národního výboru.

Ten opravdu 9. května vzniká. V čele stojí Josef Černý a má dvanáct členů. Mezi hlavní úspěchy chomutovského Československého národního výboru patří bezesporu rychlá stabilizace situace ve městě, zajištění místního průmyslu před sabotážemi (například převzetí Mannesmannových závodů) a také obnova železničního spojení, která se mu povedla ve spolupráci s českými železničáři, kteří zde uvízli po dubnovém bombardování.

S čím si ale nový orgán poradit nedokáže jsou začínající excesy. Dne 14. května 1945 se ve městě objevuje skupina zhruba 30 až 50 samozvaných „partyzánů“ z Lounska, tvořená převážně dříve trestanými osobami. Ti mají v Chomutově žně. Okamžitě začínají okrádat a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Když se jim v tomto chování pokusí Národní výbor zabránit, je mu vyhrožováno „vystřílením jako zrádcům a kolaborantům“. Výbor má sice k dispozici asi 150člennou gardu, ta je ale paradoxně vzhledem k místním poměrům tvořena v drtivé většině Němci, a tak si nikdo netroufá ji nasadit. Potlačit české agresory německými gardisty v takto vyhrocené době by vedlo ke katastrofě.

Rychlé střídání moci pokračuje. Dne 15. května zaniká původní výbor a vzniká Revoluční národní výbor s předsedou Emilem Jungem. Ten se rozšiřuje na 33 členů, 11 z nich jsou němečtí antifašisté. V ten samý den přijíždí i první československá vojenská jednotka, zajistí kasárna, seberou zbraně všem německým příslušníkům místní gardy a zavedou zákaz vycházení po osmé hodině večer. Vedení výboru odjíždí do Prahy, kde se rozhodne, že by měli všichni Němci, kteří do města přišli po Mnichovu, opustit do dvou dnů město. Zazní také výtky na adresu sovětských vojáků, kteří údajně „vnímají chomutovské Čechy jako Poločechy“.

Ale ani tento smíšený orgán nevydrží dlouho. S příjezdem prozatímního vedoucího okresních orgánů státní správy, dr. Miroslava Rödlinga, který do města přijíždí s rotou vojáků a oddílem četníků, dochází k čistce, a tak jsou jen čtyři dny po ustanovení všichni němečtí členové vyloučení, bez ohledu na jejich antifašistické smýšlení a příslušnost k německým komunistům. Správa Chomutova přechází kompletně pod české vedení. Začínají repatriace válečných zajatců a nuceně nasazených. Angličané a Francouzi odjíždí na náklaďácích směr Vary, pro Italy, Španěly, lidi z Balkánu a Poláky jsou vypraveny vlaky. Jen Sověti se pomoci výboru nedočkají. Rudá armáda si organizuje odsun sama, ale až po řádné kontrole, jak že se ten který zajatec do německých rukou vlastně dostal. Proč netřeba vysvětlovat. Zároveň dochází k zatčení lounských „partyzánů“. Ve městě se provádí čištění a z jeho ulic konečně mizí mrtvá těla. Je to i proto, že se šíří úplavice a jiné nemoci.

O dva dny později, 21. května, je nový orgán rozpuštěn a vzniká Místní správní komise, která již funguje úplně bez Němců. Předsedou je Miloslav Nuc, jeho zástupci jsou vedoucí obou prvních výborů. K tomuto datu se v Chomutově nachází asi 250 českých civilistů a 350 vojáků, Němců je ve městě něco mezi 30 a 40 tisíci. Přesto nikdo nechce s Němci o čemkoliv jednat, nebo je dokonce pouštět k rozhodování či do úřadů. Většina místních Němců přesto doufá, obzvláště po útěku „hlavních viníků“, že nastane smíření a návrat k předválečnému a předhenleinovskému soužití. Mnozí si vůbec nepřipouští, že by vše mělo být jinak a asi nikdo z nich si nedovede představit, že by snad měli být vyhnáni. Tyto představy se brzy ukáží jako iluzorní.

28. května přichází nové nařízení. Všichni Němci musí od tohoto dne nosit bílé pásky kolem rukávů. Jsou zavedeny přísné zákazy vycházení, nošení trikolóry Němci je od teď trestné a z německých domů se musí odstranit vlajky vítězných mocností. Ty musí být nahrazeny bílou vlajkou. Z ulic mizí německá jména, dochází k jejich přejmenování. Němci jsou též naháněni k povinným pracem - odklízejí trosky a provádí rekonstrukce, často i v neděli. Například při velkých úklidových akcích se pracovní síla rekrutuje tím způsobem, že se všem Němcům, zadrženým na ulici, sebere jejich průkaz s tím, že jim bude vrácen až po dokončení prací.

Na konci května začíná první zatýkání a internace místních Němců v provizorních táborech. Situace pro ně není vůbec dobrá. Zpočátku, než se podaří získat nad tábory kontrolu, v nich opakovaně řádí frontoví vojáci, kteří touží po pomstě a přidávají se k nim kriminální živly, ať už pro svou potěchu, nebo vidinu obohacení. V noci z 6. na 7. června dochází k masakru, při němž je zastřeleno kolem 70 mužů. Tábory se rychle plní. K 13. srpnu je na internačním seznamu 8 834 Němců, z toho 1 330 dětí. V přeplněných táborech umírá v prvním roce po osvobození až 200 lidí.

Největší veřejnou demonstrací síly se stává incident z 9. června 1945. Na místní fotbalový stadion se musí dostavit všichni Němci ve věku 13 až 65 let. Ženy, děti a muži na 66 let musí zůstat doma a je jim zakázáno vycházet z bytů. Po důkladné prohlídce je odhaleno asi 20 mužů, kteří sloužili v SS. Těm je nařízeno odpojit se od ostatních, jsou vzati stranou, musí se svléknout donaha a pak se do nich pouští bývalí přeživší z koncentračních táborů. Ti některé z esesáků vyloženě týrají a bijí je tak brutálně, že už to sovětský důstojník hlídající stadion nevydrží sledovat a raději všechny týrané nacisty zastřelí.

Následně je něco mezi pěti až šesti tisíci muži seřazeno a za vojenského dohledu odvedeno k hranici se Saskem. Cestou je zastřeleno několik desítek dalších Němců. Dva dny se snaží českoslovenští vojáci sovětské hlídky na hranicích přemluvit, ať je pustí. Místní okupační správa to ale odmítá udělat. Nakonec tedy zůstávají na české straně, jsou odvedeni do Záluží, kde pracují na obnově chemické výroby a propuštěni jsou až během léta následujícího roku. Svobody si ale neužijí, většinu z nich ještě čeká transport do Německa. Ty první pod taktovkou vojáků začínají 2. července 1945. Do 8. září je jich vypraveno patnáct, v každém se nachází zhruba tisícovka lidí. Dalších 37 000 německých obyvatel Chomutova a okolí je odsunuto během roku 1946.

Ne každý Čech s transporty souhlasí. Kdo si ale dovolí říct cokoliv proti této praktice, schytává většinou zlobu ostatních, neobvyklé nejsou ani vyhrůžky a napadání, že jde o „Němcofila“. Ale ani Němci si to neulehčují. Pořád mají mezi sebou takové, kteří se nedokáží smířit s novými pořádky, nechtějí se podvolit a nebo jen touží po pomstě za poválečné bezpráví, a tak se sami dopouštějí různých násilností. Dochází k sabotážím v továrnách, úmyslným požárům a dokonce i k nebezpečným incidentům v civilním životě. Znám je příklad jedné bytné, staré Němky, která svým dvěma ubytovaným českým dělníkům z Poldovky denně „dochucuje“ jídlo a pití jedem na krysy. Jde však o jednotlivé excesy. Většinou se odcházející Němci, zkroušení a nervózní z budoucnosti, podrobují a nastupují do transportů, které tak probíhají podle hlášeních i svědectvích poměrně klidně.

V roce 1930 hlásí Chomutov 33 tisíc obyvatel, v roce 1950 necelých 29 tisíc. Na počet žádná ohromná změna. Ta ovšem tkví ve složení. Z oněch 29 tisíců totiž tvoří okolo 90 % přistěhovalci. Ve městě jsou tak dva, maximálně 3 tisíce, původních německých obyvatel. Ale to už jsme v roce 1950. Dokážete si tedy asi představit, jak Chomutov vypadá ve chvíli, kdy přichází o většinu svých původních obyvatel a éra masivního osídlování teprve začíná. Jak vypadala situace ve městě v období takzvané Zlaté horečky, proč Chomutov začala trápit masivní kriminalita a z jakých důvodů se ze života stal téměř dennodenní boj o přežití, se podíváme v posledním závěrečném díle tetralogie.

Čerpáno z:

Chomutov 1252-2002: vybraná data ze 750 let historie města, Petr Rak, Jaroslav Pachner

„Sudety“ pod hákovým křížem, Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kolektiv

Chomutov - Historický průvodce a zajímavosti města, František Zábranský

Podcast Přepište dějiny - díl: Všude lidé, v Chomutově Němci

Kronika města Chomutova - 1945 (dodatečný zápis)

Chomutov 1945 – 48, Petr Šulka

Wikipedie - Chomutov, Říšská župa Sudety, Národnostní složení první Československé republiky