Ekologické pokrytectví: Strašně milujeme planetu, ale v krámě se chováme jako barbaři. Co s tím?

Jde o fascinující rozpor moderní doby. Na sociálních sítích sdílíme srdceryvná videa o horách vyhozeného jídla, na profilech máme hashtagy o udržitelnosti, ale jakmile vstoupíme mezi regály supermarketu, zapíná se v nás instinkt „lovce čerstvosti“. Proč? Pojďme se podívat na to, proč se v obchodě chováme jako malí pokrytci a co to vlastně způsobuje.

Fenomén „lovců zezadu“: Proč hrajeme v regálech Tetris?

Všichni jsme to někdy udělali. Vidíme jogurt s datem spotřeby za tři dny, ale naše ruka automaticky šmátrá hluboko do útrob chladicího boxu, aby vylovila ten, který má v záloze dny čtyři.

Proč to děláme? Napadají mě minimálně tři důvody. Jednak jde o jakýsi nesmyslný strach z nedostatku. Podvědomě chceme za své peníze „maximální hodnotu“. Žene nás k tomu také falešný pocit vítězství, kdy máme pocit, že jsme systém přelstili a získali něco „lepšího“ než ostatní. A v neposlední řadě se ukazuje nedůvěra v nás samé. Bereme delší trvanlivost jako pojistku pro případ, že na ten jogurt jednoduše zapomeneme. Což je ironické, protože právě tímto přístupem cyklus plýtvání roztáčíme.

Matematika regálu: Co se stane s tím prvním jogurtem?

Obchody používají systém FIFO (First In, First Out – první dovnitř, první ven). Když tento systém narušíme a všichni si vezmeme zboží s nejdelší trvanlivostí, ty přední kusy nevyhnutelně projdou.

Výsledek? Tuny naprosto nezávadných potravin končí v kontejnerech jen proto, že nevyhrály v našem soukromém souboji o nejvzdálenější datum na víčku.

Rozpor mezi slovem a činem

Jsme generace, která na jednu stranu odsuzuje korporace za plýtvání, ale na druhou stranu vyžaduje, aby v osm večer byly regály s pečivem plné čerstvých kaiserek.

Pravda je krutá. Plýtvání v obchodech je přímým důsledkem našich nákupních návyků. Obchodník raději vyhodí deset procent zboží, než aby riskoval, že zákazník uvidí poloprázdný regál a příště půjde ke konkurenci.

Jak z toho ven (bez pocitu viny)?

Není potřeba se bičovat, stačí začít uvažovat prakticky. Zkuste si při příštím nákupu položit jednu otázku: „Sním to dnes nebo zítra?“ Pokud ano, vezměte si ten kousek úplně vepředu. Ušetříte obchodníkovi práci a planetě jeden zbytečný odpad.

Využívejte slevy „Zachraň mě“: Mnoho řetězců už dává výrazné slevy na zboží, kterému končí trvanlivost. Je to nejjednodušší způsob, jak bojovat proti plýtvání a zároveň ušetřit.

Plánujte podle reality, ne podle ideálů: Nekupujte kilo šunky s dlouhou trvanlivostí jen proto, že „se to neztratí“. Většinou se to ztratí – v koši.

Od kobylek k vědomým zákazníkům

Náš boj proti plýtvání nezačíná podpisem petice, když nás na ulici zastaví holka v batikovaném tričku, ale třeba právě tou vteřinou, kdy naše ruka váhá mezi prvním a pátým balením sýra v řadě. Pokud chceme, aby obchody plýtvaly méně, musíme jim k tomu dát prostor tím, že přestaneme vyžadovat sterilitu a nekonečnou čerstvost u věcí, které stejně sníme ještě ten den k večeři.

Co říká legislativa

Osud potravin, kterým „se to krátí“, se řídí přísným legislativním řezem mezi dvěma pojmy, které zákazníci často pletou.

První skupinu tvoří zboží s datem minimální trvanlivosti, jako jsou třeba těstoviny, konzervy nebo sušenky, prostě veškeré potraviny kromě těch, které se rychle kazí. Tyto potraviny může obchodník legálně prodávat i po uvedeném datu, pokud je viditelně označí jako prošlé a oddělí je od zbytku sortimentu.

V takovém případě samozřejmě přebírá plnou zodpovědnost za jejich nezávadnost. Často se tak tyto položky objevují ve speciálních koších s obřími slevami, kde čekají na své zachránce.

Jinak je tomu u zboží s označením „spotřebujte do“, které se používá třeba u masa, mléčných výrobků či ryb. Jakmile toto datum uplyne, potravina se stává z pohledu zákona neprodejnou. Obchodník ji nesmí prodat ani darovat k lidské spotřebě, i kdyby vypadala naprosto v pořádku a voněla na tisíc mil čerstvostí.

Pro tyto případy mají velké supermarkety s plochou nad 400 metrů čtverečních zákonnou povinnost nabízet bezpečné, ale neprodejné jídlo potravinovým bankám. Tyto organizace pak zachráněné jídlo distribuují charitám, azylovým domům a lidem v nouzi, čímž ročně zachrání tisíce tun potravin před zbytečnou likvidací.

Pokud se jídlo nepodaří udat včas ani v potravinové bance, nastupuje proces průmyslové likvidace. A ten něco stojí. Většina rostlinných zbytků končí v bioplynových stanicích, živočišné produkty s přísnějšími hygienickými normami putují do kafilérií k vysokotepelnému zpracování.

Celý systém je nastaven tak, aby bylo odpadu co nejméně, ale paradoxně právě náš tlak na plné regály a vybírání zboží zezadu tento kolos neustále nutí k produkci dalších a dalších přebytků.

Co můžeme zlepšit my

Když si jídlo z obchodu přineseme domů, začíná v našich domácnostech druhá fáze souboje s časem, ve které se často stáváme obětí vlastní úzkostlivosti. Abychom přestali zbytečně plnit popelnice, musíme se naučit znovu důvěřovat svým smyslům místo toho, abychom slepě věřili natištěnému inkoustu na víčku. Datum na obalu je totiž také jakousi administrativní pojistkou výrobce, ne ale svatým písmem, natož okamžikem, kdy se potravina jako mávnutím kouzelného proutku změní v jed.

U produktů s minimální trvanlivostí, jako jsou rýže, mouka nebo luštěniny, je datum v podstatě jen zárukou chuťových vlastností daného produktu. Pokud v mouce nejsou škůdci a rýže není žluklá, vydrží v suchu a temnu klidně i roky po termínu. Vydrží i jogurty, které jsou díky procesu fermentace a kyselému prostředí velmi odolné. Pokud není víčko vypouklé, jogurt nesmrdí a neroste na něm plíseň, dá se bezpečně sníst třeba i týden po datu spotřeby. Naopak u masa a ryb je obezřetnost na místě, protože zde hrozí bakteriální kontaminace, která není mnohdy cítit ani vidět.

Víte, co je nejspolehlivějším nástrojem pro kontrolu kvality? No přece náš nos, oči a jazyk. Zakalený nálev u nakládaných okurek, netypický zápach u šunky nebo hořká pachuť u ořechů jsou jasné signály k vyhození, i kdyby datum na obalu tvrdilo opak.

Pokud ale jídlo vypadá standardně, voní přirozeně a chutná tak, jak má, není důvod ho jen kvůli kalendáři likvidovat. Přechod od role „nekompromisního kontrolora dat“ k roli „vědomého strávníka“ je ten nejjednodušší způsob, jak zastavit spirálu plýtvání přímo ve své vlastní kuchyni.

Zde se dozvíte, co dělat s přebytečným jídlem. A tady je takový malý, ale praktický seznam, který může sloužit jako jakýsi manuál pro vaši ledničku. Pomůže vám rychle se rozhodnout, co má v kuchyni přednost a co ještě v klidu počká.

Tahák na lednici: Sněz mě, nebo mě zachraň

Jak bylo řečeno - věřte nosu, ne kalendáři! Většina potravin je v pořádku i několik dní po datu na obalu. Pokud jídlo vypadá normálně, nesmrdí a nemá netypickou barvu, je pravděpodobně v pořádku. Výjimkou jsou syrové maso a ryby, kde se nevyplatí hazardovat.

Jogurty a zakysané výrobky - díky živým kulturám vydrží v uzavřeném kelímku klidně o týden až dva déle, než tvrdí etiketa. Pokud není víčko nafouklé jako balon a uvnitř neroste plíseň, stačí zamíchat, zkontrolovat a sníst.

Vejce a test vodní lázně. Nejste si jistí? Dejte vejce do sklenice s vodou. Pokud zůstane u dna, je čerstvé. Pokud se vznáší uprostřed, snězte ho co nejdříve, ideálně tepelně upravené. Pokud vyplave na hladinu, vyhoďte jej.

Tvrdé sýry a suché salámy. U sýrů typu eidam nebo parmazán stačí v případě drobné povrchové plísně napadené místo hlouběji odkrojit. U měkkých sýrů se ale vyhazuje vše. Suché salámy jsou perfektně konzervované, takže snesou mnohem více, než si myslíte.

Povadlá zelenina a ovoce. Změklá mrkev, povadlá petržel nebo vrásčité jablko nemusí nutně skončit v odpadu. Hoďte je do polévky, omáčky nebo smoothie. Tepelná úprava zamaskuje vizuální nedostatky a zachová chuť.

Staré pečivo berte stále jako surovinu. Tvrdý rohlík nemusí hned letět do popelnice. Nastrouhejte ho na strouhanku, udělejte z něj krutony do polévky nebo ho namočte do mléka a vajec a máte francouzský toast.

A v neposlední řadě, nezapomínejte na stroj času, který máte doma. Ano, mrazák. Pokud víte, že nestíháte něco sníst, dejte to do mrazáku dříve, než to začne uvadat. Zamrazit se toho dá mnoho – od chleba přes zbytek omáčky až po nakrájené bylinky v troše oleje.

A pokud máte další tipy, které zde nezazněly a se kterými můžete seznámit i ostatní čtenáře, napište je do komentářů. Třeba zrovna váš nápad, tip a komentář pomůže k tomu, že si někdo řekne: „Ahaaa… A my to doteď nesmyslně vyhazovali!“