Fenomén SS: Tetování, které mělo zachraňovat, se změnilo v cejch smrti

Tetování SS je sice rozměrově malé a nenápadné, přesto se do historie zapsalo velkým písmem jako jeden z neodmyslitelných symbolů nacistické organizace. Nešlo přitom o žádný ideologický emblém, runy ani demonstrativní znak moci. Jen drobný vpich do kůže – jediné písmeno označující krevní skupinu. A s dobrou myšlenkou. Měl zachraňovat životy. Jenže ironií osudu nakonec životy bral. Z opatření k záchraně životů se po válce stal jeden z nejnebezpečnějších důkazů příslušnosti k černému řádu.

Na rozdíl od uniformy či hodnostních označení nebo identifikačních znaků SS se tetování nedalo jen tak jednoduše odložit. Bylo trvalé. Stalo se cejchem. A právě v tom spočívalo jeho pozdější prokletí.

Tetování krevní skupiny bylo rozlišovacím znakem příslušníků SS-Verfügungstruppe (SS-VT, jádro pozdějších Waffen-SS), jednotek SS-Totenkopfverbände a později většiny jednotek Waffen-SS. Účel byl ryze praktický - usnadnit lékařskou pomoc v bojových podmínkách. Nikdo z těch, kteří nastavili paži vstříc jehličkám, si v danou chvíli nepomyslil, že dělá něco, co by ho jednou mohlo přivést do problémů. To dříve hrdí a ve svých myslích „nesmrtelní“ SS-Mani zjišťovali až v závěrečných fázích války a po jejím skončení. Tehdy se jejich vytetované krevní skupiny proměnily v účinný nástroj identifikace.

Přesný okamžik zavedení tohoto zvyku zůstává nejasný. Podle německé wikipedie neexistuje dochovaný rozkaz, který by jednoznačně určil datum ani konkrétní skupinu, pro níž bylo opatření původně určeno. Tento základní předpis nezmiňují ani německý archiv nebo encyklopedie LeMo. Jisté ale je, že nejpozději na přelomu let 1941 a 1942 se z tetování příslušníků SS stala systematická praxe.

Zachoval se například oběžník Říšského ministerstva vnitra z 5. listopadu 1941. Ten se kromě jiného věnoval i tetování a nařizoval stanovení krevní skupiny všem příslušníkům Ordnungspolizei, což byla součást SS v podobě uniformované pořádkové policie, která bývala hojně nasazována v okupovaných oblastech. Když vidíte různé dobové záběry z kontrol nebo prohlídek a razií v polských ghettech, jde právě nezřídka o tyto muže. Oběžník hovořil o členech ORPO, kteří byli (nebo by mohli být) nasazeni v zahraničí. Týkalo se to nejen policistů v terénu, ale i administrativních úředníků a jednoduše všech v rámci tohoto sboru, kteří byli označeni jako „povinní nositelé uniforem“ a mohli být nasazeni v zahraničních policejních praporech. Krevní skupina měla být zaznamenána třemi způsoby. Razítkem v průkazu, vyznačením na identifikačním štítku a tetováním na vnitřní straně levé paže. Tím se tato praxe rozšířila i mimo vojenské jednotky Himmlerova řádu.

Tetování se tak dalo objevit i u pod ORPO spadající členy hasičských sborů, protiletecké ochrany, nebo technických záchranných složek. U dalších všeobecných sborů v rámci SS ale povinnost nebyla. U tajné policie, nechvalně známé pod zkratkou GESTAPO, nebo u kriminální policie - KRIPO - a bezpečnostní služby SD zůstává situace nejasná. Není doloženo, že by jejich příslušníci dostávali tetování při „přeshraničním nasazení“ povinně a všichni. Což je škoda, protože právě tito muži, podřízení Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), patřili k hlavním plánovačům a organizátorům oněch hrůzných zločinů v oblastech pod německou správou. Paradoxně právě tito muži často žádné tetování neměli a mohli tak lehce zmizet.

A aby to nebylo moc jednoduché, existují i případy vojáků Wehrmachtu, kteří se po vzoru svých kolegů z SS nechali tetovat dobrovolně, neboť jim to přišlo praktické. Jsou též doloženy případy z pozdějších válečných let, kdy se pro tetování rozhodla jen část jednotky. U těch jednotek SS, které byly složené z cizinců, byla situace ještě komplikovanější. Například Britský svobodný sbor tetování neměl, oproti tomu většina Francouzů ve službách SS se tetovat nechala. Navíc, čím více se blížil konec války, tím méně se plnění samotného předpisu dodržovalo.

Samotné tetování bylo nenápadné, dalo by se říci až spartánské. Nacházelo se na vnitřní straně levé paže, mělo velikost zhruba sedm milimetrů a obsahovalo pouze písmeno krevní skupiny: A, B, O nebo AB. Rhesus faktor uveden nebyl. Jeho výzkum byl tehdy stále ještě v plenkách. Zajímavým detailem je i existence dvou verzí tetování. Starší používala německé písmo, tzv. deutsche Schrift. Když ale vyšel Hitlerův dekret, že se latinka stane standardem, přešlo se na ni. Což bylo výhodnější, latinka byla jednodušší, provedení bylo rychlejší. I samotný akt byl prováděn dvěma způsoby. Buď formou tzv. razítkování, nebo napřímo jehlou. Předepsaná velikost a umístění pak záleželo na podmínkách a lidském faktoru, proto se objevují i případy, kdy se od sebe jednotlivá vyhotovení nebo jejich umístění mírně liší.

Každopádně - padá tím jeden z filmových mýtů. Občas vidíme obrazy, kdy se nepříteli vyhrne rukách a objeví se vytetované runy SS s označením skupiny, či jiné podobné nesmysly. Cílem tetování nebylo zdobit tělo, oficiálním účelem tetování bylo zabránit fatálním chybám při krevních transfuzích, nic více. V podmínkách fronty, během válečného chaosu a improvizované zdravotní péče mělo jít o jasnou a rychlou informaci, která mohla zachránit život raněnému. Svým způsobem se dá tetování z psychologického hlediska vnímat také jako další krok k absolutní kontrole jednotlivce. S takovým tetováním u některých jistě ještě více posílil pocit, že „teď jsem součástí něčeho většího“, trvale označen, připoután k organizaci.

Jak se hroutily fronty a blížil se konec nacistického panství nad Evropou, měnil se i význam tetování pro jeho majitele. Náhle nešlo o něco, co zachraňuje, najednou šlo o něco, co může přinést zkázu. Jak se Třetí říše rozpadala, mnoho příslušníků Waffen-SS se snažilo splynout s masou vojáků Wehrmachtu a utíkajícími civilisty. Jejich tetování je ale prozrazovalo. Stalo se jasným identifikačním znakem. Proto se ho mnozí pokoušeli zbavit i za cenu těžkého zranění. Metody byly různé. Někdo se postřelil, nebo se nechal postřelit, jiný sáhl po noži. Kdo měl známého chirurga, měl vyhráno. Kdo ne, vyřízl si kůži sám. Jiní volili ještě bolestivější metody. Tetování si doslova seškrábali z kůže, nebo dokonce vypalovali. Jsou známy i případy použití silných chemikálií, které kůži doslova vyžraly.

Brzy si tohoto jevu všimli i spojenečtí vojáci a vyšetřovatelé. Najednou se začalo objevovat až podezřele mnoho „obyčejných“ vojáků se střelnými, řeznými a jinými zraněními právě v místech, kde se tetování nacházelo. Motiv byl vždy stejný - skrýt příslušnost k Waffen-SS, svou minulost a vyhnout se možnému trestu.

Podle svědectvích ze zajateckých táborů to ovšem ne vždy pomohlo. Naopak - stávalo se, že kdo měl reálné zranění na levé ruce, byl občas automaticky zaškatulkován jako skrývající se SS-Mann a podle toho s ním bylo i zacházeno. Podle vzpomínek se kolikrát horšího zacházení dočkali i tankisté běžné armády, kteří sice tetování nebyli, ale kvůli svým černým uniformám si je spojenci s esesáky jednoduše spletli.

Ironií dějin zůstává, že zatímco řada frontových příslušníků Waffen-SS byla díky tetování relativně snadno identifikovatelná, mnoho hlavních pachatelů vyhlazovací politiky – úředníků gestapa, SD a RSHA, kteří „pracovali u psacích stolů“ – spravedlivosti reálně uniklo. Právě oni často žádné tetování neměli a tak se dokázali v poválečné anonymitě ztratit. Mýtus, že jej měli všichni, je v některých podkastech i filmech o válce často k vidění: Hrdina odhalí proradného gestapáka díky tetováži na ruce, nebo dokonce na boku, či na předloktí. V realitě se to nestávalo, tetování jednoduše neexistovalo.

To je samozřejmě špatně. Nejen, že každý SS-Man nebyl tetován. Dokonce i mezi samotnými Waffen-SS se stávalo, že byli muži bez cejchu. Šlo například o služebně starší vojáky, nebo přeřazené z jiných složek. Stejně tak nebyly tetovány ani ženy z pomocných sborů, SS-Helferinnen. Ani ti úplně nejhorší - jednotky Einsatzgruppen. Ty totiž byly tvořeny různými složkami, které se pak na frontě různě promíchaly. Takže se stávalo, že někteří byli, jiní ne. Co se týče strážců z koncentračních táborů, ti se nechávali tetovat během základního výcviku.

Tetování SS je silným a mrazivým symbolem. Bylo zavedeno jako praktická zdravotní pomůcka, ale proměnilo se v cejch a vybízelo vítězné vojáky a cvivilisty, kteří prahli po pomstě, k trestání nositelů, kteří se snažili zoufale uniknout. Příběh malého písmena na kůži vypovídá o tom, jak se i zdánlivě technické opatření může stát usvědčujícím důkazem a symbolem hanby. Otázkou je, zda ji tetovaní muži opravdu cítili. To už je ale úplně na jiné povídání.

Další informace a zdroje: Blutgruppentätowierung – Wikipedia , Blutgruppentattoos, eine gängige SS-Praxis , Blood Group Tattoo Of Waffen SS (Blutgruppentätowierung) , Tätowierung der SS | Geschichtsforum.de - Forum für Geschichte , Bis wann wurde die SS-Blutgruppentätowierung tätowiert ? - Einheiten der Waffen-SS - Forum Geschichte der Wehrmacht , The British Free Corps | Jewish Virtual Library