Fotka, kterou zná z učebnic každý: Dětský voják Luftwaffe se „třásl, kňučel a plakal“

Hans-Georg Henke se narodil v roce 1928 ve Finsterwalde jako prostřední ze tří bratrů. Rodina žila v dost skromných podmínkách. V jejich domě, kde dnes žije jedna rodina, jich tenkrát bydlelo hned pět. Ne lidí - rodin! Henkeovi měli k dispozici jeden pokoj a kuchyni, v domě jich žilo osmnáct. Jako mnoho dětí, i Hans se stal členem Hitlerovy mládeže. V dokumentu vypráví, jak se každou středu scházeli, učili se pochodovat a jejich třídní učitel ve škole jim říkal: „Děti, všichni jsme na jedné lodi a i když přijde bouře a vítr, jediný, kdo může řídit směr, je Vůdce.“

Doma ale to, co jej učili v kolektivu, moc nevytahoval. Jeho dědečkovi se říkalo „Rudý obuvník“ pro jeho angažovanost v komunistické straně, otec byl pro změnu sociální demokrat. Nacistické myšlenky se u nich moc nenosily. Otec, který zažil první světovou válku jako mladý voják, často varoval, že jestli Hitler zatáhne Německo do války, zahubí tím všechny. Tento jeho postoj byl v kontrastu s rostoucí podporou nacistického režimu v zemi. Henkeho rodina čelila finančním i zdravotním problémům. Otec byl dlouhodobě nemocný a když i přes krizi konečně našel práci, musel do ní každý den jezdit 20 km na kole za jakéhokoliv počasí tam a dvacet zase zpátky. Matka nemohla práci najít vůbec. Teprve po jeho smrti v roce 1938 se jí povedlo najít místo ve fabrice. Ale to už se blížila válka.

Hans vypráví, jak bylo kolem cítit vzrušení a nadšení ze vzestupu Německa. Když začala válka, pořád se nálada držela vysoko. Pak padla Francie. Lidé si mysleli, že bude po všem a už bude klid. Nebyl. Když se německá armáda vrhla na Sovětský svaz, změnila se i atmosféra. Začalo se šeptat, že Stalinova říše je až moc veliká a že Hitler dopadne jako Napoleon. V roce 1942 narukoval starší bratr na východní frontu, v roce 1944 zemřela matka. Hans zůstal téměř sám. Jak šly válečné roky, lidé byly více a více přesvědčeni, že to Německo nemůže zvládnout. V 16 letech byl, stejně jako mnoho jiných mladých chlapců, povolán k vojenské službě.

V roce 1945 už se každý ve městě bál, co přijde, až se objeví Rusové. Propaganda o nich mluvila jako o nekulturních stvořeních, která nemají slitování a na místě zabijí každého, na koho natrefí. Ani Hans nebyl podle svého přiznání žádný hrdina. Ostatně, na obsluhu protiletadlových děl byl (svými slovy) moc malý a tak byl spíše „taková holka pro všechno“. Hans říká: „Kdybych byl suverén, jdu k SS. Ale já se opravdu bál… 16. dubna to přišlo. Ve tři ráno začaly na město padat dělostřelecké granáty, Rusové obsadili most vedoucí do města. Začal opravdový boj. Nikdo už nebral na nikoho ohled. V té vřavě zmizelo vše. Zmizelo Velké Německo"…

„Soustředili jsme se jen na ústup. Drželi jsme se dvacet kilometrů od Rusů. Cesty byly plné dalších lidí, kteří utíkali. Už nebyl čas se vyhnout porážce, nebyl čas svléknout uniformu a od všeho utéct. Chtěli jsme jen přežít“, říká Hans a vzpomíná na to, jak je nakonec rozmetala palba. „Najednou to kolem nás začalo padat. Všude svištěly kulky. Létaly dělostřelecké granáty. Každý nechal své věci tak, jak byly a snažil se skrýt. Hlavně pryč z otevřeného prostoru.“ Nakonec se mu povedlo doběhnout k obydlené oblasti. Dostali se na dvůr usedlosti, kde byli i další vojáci. A právě tam vznikly slavné záběry plačícího vyděšeného chlapce. Nevěnoval tomu pozornost, měl co dělat sám se sebou. Brzy se s dalšími muži vydal znovu na pochod. Dokud nepřišel osmý květen.

„V Blankenburgu jsme narazili na Rusy. Hände hoch, Hände hoch, křičeli na nás. Prý: Hitler kaputt, Faschismus kaputt, volali. Tím pro nás válka skončila. Stali se z nás váleční zajatci.“ Rusové je odvedli do malého tábora. Druhý den, 9. května 1945, přinesli stůl, na který vylezl překladatel a tlumočil slova ruského důstojníka: Německo podepsalo kapitulaci!

Hanse pak čekaly další pochody. Denně čtyřicet až padesát kilometrů pěšky, nejdřív do jednoho tábora, poté do dalšího. Ten sloužil původně jako koncentrační tábor, teď v něm končili němečtí vojáci. Ale ne tak úplně. V táboře stále část bývalých vězňů zůstávala. Rusové je nechtěli pustit, neboť byli nakaženi tyfem a úplavicí. Netrvalo to dlouho a Hans obě nemoci dostal také. To ho ale paradoxně ze zajetí zachránilo. Po několika týdnech byl převezen do lazaretu ve Fürstenbergu, kde ho sovětští a němečtí lékaři vyléčili. Nakonec dostal dokument, kterým byl propuštěn do domácího léčení a ještě mu v něm ruský velitel zařídil, aby byl domů odvezen vozidlem. Hans-Georg Henke byl volný.

V listopadu 1945 vstupuje do Komunistické strany Německa. Vypráví o tom: „Přišel ke mě soused a říká: Hans, tobě je 17. My potřebujeme mladé lidi do strany. A tak jsem šel.“ Postupně pak sloužil u různých policejních složek, celníků a nakonec byl administrativním vedoucím v nemocnici. Ale co je v našem příběhu stěžejní, je rok 1951. Tehdy se v Berlíně konal Světový festival mládeže a studentů. Tehdy poprvé viděl svou fotografii, která se objevila na plakátech s nápisem „Nikdy více válku“. Henke vzpomínal, že když poprvé spatřil plakát, nechtěl tomu věřit. „Říkám, to jsem já. Nikdo mi to nechtěl věřit. Ani já jsem nečekal, že tam budu. A vlastně jsem sám nevěřil. Ale pak mi došlo - já to přece zažil, já tam byl, jsem to já.“

Ten obraz se stal fenoménem, mezinárodním protiválečným symbolem. Byl vylepován v podobě plakátů, dostal se do novin, do knih, do učebnic po celém světě. Hansovi domů chodily dopisy, kde se mu lidé svěřovali, jak s jeho fotkou demonstrují proti válkám, nebo v Rakousku proti atomovým zbraním. „Jedna paní psala, jak ho měla s nápisem Nikdy znovu atomovky a že s mou podobiznou demonstrovali i v Africe. Jezdili za mnou novináři, dokonce i ti američtí.“ Celý dokument ukončuje podobně jako Wilhelm Hübner - přáním, aby se už nikdy nevrátila válka…

Je to tak. Existuje totiž verze, která zpochybňuje některé aspekty Henkeho vyprávění. Ta tvrdí, že si Henke některé části svého příběhu upravil. Až do jeho příchodu na dvůr nikdo jeho slova nerozporuje. Problém začíná ve chvíli, kdy je natáčen. Ano, ten okamžik, který zná celý svět. Jde o ikonické obrazy, které nezachycují jen dítě a jeho pláč - v těch fotografiích se snoubí zoufalství posledních dnů druhé světové války, vystrašené dítě v dospěláckém světě, emoce.

Proto se fotografie plačícího dětského vojáka okamžitě stala jedním z nejslavnějších protiválečných obrazů. Šlo o obraz, který vyjadřoval všechnu beznadějnost a zbytečnost krveprolévání. Henke po celý svůj život tvrdil, že fotografie byla pořízena po sovětském útoku, poté co se dostali z nepřátelské palby, na dvoře, kde našli nocleh němečtí vojáci. Je tu ale jedno velké ALE k zamyšlení…

Existují totiž významné rozpory mezi vyprávěním samotného Henkeho a svědectvím fotografa Johna Florey, který tuto fotografii pořídil. Florea, americký fotograf a novinář, tvrdil, že fotografie nebyla pořízena někde na Němci obsazeném dvoře na východní frontě u Rostocku, jak Henke tvrdil, ale ve vesnici Rechtenbach, která se nachází v Hesensku. Navíc, kdo by jej ve chvíli, kdy se vše německé snaží zachránit před postupujícími Rusy, měl čas a hlavně chuť fotit!?

Floreova verze tak vypráví jiný příběh. Podle něj byl chlapec na fotografii spolu s dalšími vojáky zajat Američany a proto jej mohl natočit. Tím staví celou verzi Hanse-Georga úplně do jiného světla. Je několik důkazů, které mu dávají za pravdu. Tak za prvé - v jednom rozhovoru pro východoněmecké noviny Henke vyprávěl, jak už nemohl pořádně chodit, protože neměl boty, a tak měl nohy omotané pouze hadry. Na nahrávce a fotografiích ale chlapec boty má.

Dalším důkazem je svědectví Friedricha Hofmanna, otce místního faráře, který v roce 1996 potvrdil, že fotografie byla pořízena u nich v Rechtenbachu. Podle jeho vyprávění byla vyfocena už v březnu 1945. A pro obhajobu svých slov ukazuje zeď, která té z nahrávky jako by z oka vypadla. Třesoucí se mladík v uniformě Luftwaffe tak evidentně stojí a pláče uprostřed právě tohoto dvora, v americkém zajetí. Tím je fotografova verze potvrzena.

Proč by si Henke své vyprávění přizpůsobil?

Zřejmě nejde o nic menšího, než politiku. Historikové a novináři se dnes shodují, že Henke mohl záměrně přetvořit svou verzi příběhu tak, aby vyhovovala politickým podmínkám východního Německa. Komunistický režim měl zájem na vytváření hrdinů, kteří symbolizovali odpor vůči nacistickému režimu a ukazovali triumf Sovětů. Henkeho příběh, ve kterém jsou Sověti za hrdiny, kteří ho sice zajali, ale dali mu najíst, vyléčili a pak pustili domů, se hodí víc, než že byl zajat americkými vojáky, natočen, kvůli věku propuštěn a až pak sebrán Rusy.

Pokud jste došli až sem, máte můj obdiv. Pojďme si dát anketu:

Tak a teď si to pojďme zamotat ještě více. Možná je na fotce Henke pár dní předtím, než jej zajali „hodní“ Rusové. Možná je na fotce dítě v americkém zajetí, které se do sovětského lágru teprve dostane. A nebo… a nebo je vše úplně jinak!

Na fotografii amerického žurnalisty možná vůbec není Henke, jak si mnozí (a patrně i on sám) mysleli. Německý spisovatel Michael Breuer byl tímto obrázkem fascinován a Henkeova verze mu prostě neseděla. Věděl o Američanech. A tak se dal do pátrání. Vše shrnul ve své knize, která přichází s třetí verzí: Na fotce je úplně jiný chlapec!

Jak k tomu Breuer přišel? Vycházel z vyprávění Florey. Nevěřil, že by pozdější slavný fotograf, který se mimo jiné proslavil snímky Marilyn Monroe nebo jako režisér a producent známých seriálů Daktari či Bonanza, ve svých válečných zápiscích, když táhl Německem s 9. obrněnou divizí, něco zveličoval, nebo vynechal. Pak vyslechl svědectví pamětníka z Rechtenbachu. Ten vypověděl: „Mezi německými vězni byli také velmi mladí kluci. Jeden z nich - sotva starší 15 let - byl na tom opravdu fyzicky i psychicky špatně. Stále měl na sobě uniformu Luftwaffe, stál uprostřed nádvoří, třásl se, kňučel a plakal. Zjevně stále hluboce zasažen bojovými zážitky z oněch hodin. Najednou přišel americký důstojník, poklekl před něj a fotil jej a natáčel. Bylo to na Zelený čtvrtek 29. března 1945.“

Když Breuer pátral dál, dostal se i k negativům. Bylo na nich napsáno: Supermani pláčou - jeden z nich byl patnáctileté dítě. Další objev dal nový kamínek do skládačky. Fotografie byla poprvé publikována v deníku Washington Post - 9. dubna! Henkeova verze říkala, že byl vyfocen někdy 1. nebo 2. května. Tedy, skoro měsíc poté, co už snímek běhal po světě. Rozuzlení Breuerovy verze přišlo s dalším nálezem. Jeden německý časopis přišel už v roce 1967 s tvrzením, že na obrázku je jistý Günther Herma a že jej jeho rodiče poznali. Tenkrát zpráva sice zapadla, nyní ji ale Breuer ladem nenechal. Vyhledal žijící příbuzné, porovnal fotografie plačícího vojáka s fotkami Hermy a měl jasno. Podle jeho výsledků je na fotkách z Rechtenburgu skutečně Günther Herma. Breuer je přesvědčen: Po desetiletí se šíří mylná představa, že jde o Henkeho z bývalé DDR.

Günther Herma byl na konci války přidělen k protiletadlové jednotce. Když se přelila fronta, dítě zmizelo. Podle všeho bylo předáno do francouzského zajetí, kde s největší pravděpodobností zemřelo, neboť se už nikdy domů nevrátilo.

A tím končí příběh druhého muže z dokumentu Zwei Deutsche. Není tak přímočarý, jako příběh Willyho Hübnera. Možná si Henke opravdu příběh přikrášlil, aby zakryl americké zajetí. Nebo byl na fotce úplně někdo jiný… To už je na každém z vás, kterou verzi příběhu přijmete jako tu nejpravděpodobnější. A vlastně - je to jedno. Ať už je na fotce kdokoliv, ať už byla pořízena kdekoliv, nic to neubírá její symbolice. Zoufalství dítěte ve válce. Celé jedné generace, která byla poznamenána šílenstvím dospělých. Dospělých, kteří tyto děti okradli o mládí a použili je jako potravu pro děla jen proto, aby mohli pokračovat v dávno už nesmyslné válce. Fotka je trvalou připomínkou válečných hrůz a hesla, se kterými byla na plakátech tištěna, by mělo lidstvo konečně přijmout za svá: UŽ NIKDY VÁLKU!

Příště se podíváme na třetího známého dětského vojáka. Společně s Willym Hübnerem stál v březnu 1945 před Hitlerem, který ve svém posledním veřejném vystoupení chlapce vyznamenal. Čeká nás příběh o záchraně životů, statečnosti, zoufalství a dlouhé cestě domů…

Zdroj: dokument Zwei Deutsche, DEFA 1988

Jeho fotka obletěla svět: Náš Adolf zestárl, řekl o Hitlerovi mladík z Hitlerjugend

Das verzweifelte Gesicht

Ein Hof in Rechtenbach – und ein Foto, das um die Welt ging

Wer Hitlers Kindersoldat wirklich war