Jeho fotka obletěla svět: Náš Adolf zestárl, řekl o Hitlerovi mladík z Hitlerjugend

Několik týdnů před pořízením záběrů na nádvoří říšského kancléřství se tehdy ještě mladík Wilhelm Hübner již jednou vedle vysoce postavených činitelů Velkoněmecké říše ukázal. Filmový týdeník jej zvěčnil vedle říšského ministra propagandy Goebbelse. I tato scéna byla děsivá…

V posledních týdnech války Goebbelsův vliv v Hitlerově nejbližším kruhu vzrostl. Jedním z těch úplně posledních úkolů říšského ministra propagandy bylo povzbuzovat Hitlera a dodávat mu elán k pokračování války, která už neměla smysl. A nejen jeho. I samotné vojáky. Zatímco se do Říše valily armády nepřátel, Goebbels se dál snažil přesvědčovat muže v uniformách, že boj se nesmí vzdát. I proto se rozdávaly medaile. V Laubanu 8. března 1945 tomu nebylo jinak. V miniofenzívě se německým jednotkám podařilo zatlačit Sověty o několik kilometrů zpět. A to chce ocenění.

Při bližším zkoumání si však člověk lehce uvědomí, že záběry z Laubanu byly pro propagandistické účely sotva použitelné. Vojenskému doprovodu Goebbelse se nedá nic vytknout. Reprezentativní, upravení, s pevným postojem. Ale když se člověk podívá na samotné bojovníky, vidí úplně jiný obraz. I přes „významnou“ návštěvu se jen těžko drží v pozoru. Jsou vyčerpaní, unavení, s nepřítelem stále v blízkosti. Největší odměnou pro ně není Železný kříž na hrudi, ale to, že vyvázli živí.

Tedy, skoro všichni. Malý Wilhelm Hübner sice nepřipomíná žádného fanatického bojovníka z propagandistických plakátů, ale hrdě vypíná hruď a doslova září. Brzy se na jeho prsou objeví Železný kříž a poblahopřeje mu samotný Joseph Goebbels. Wilhelm se cítí neskutečně šťastný. A to ještě nevěděl, že největší životní zážitek jej teprve čeká…

Wilhelm Hübner se narodil nedaleko místa, o kterém jsme teď mluvili. Jeho dětství nebylo zrovna ideální. Otec byl na něj i jeho bratry více než tvrdý, navíc se rád napil a nestrpěl neposlušnost. V rodine vládla tvrdá katolická výchova. Když v deseti letech vstoupil do Hitlerjugend, bylo to pro něj jako osvobození. „Užíval jsem si to“, přiznal později: „…i když tam na nás byli tvrdí a mě se navíc často posmívali a říkali mi, že jsem Knierutscher.“ Šlo o narážku na jeho vyznání a posměch kvůli klečení před Bohem. Přesto tam byl rád, mezi ostatními kluky mu bylo lépe, než v domácím prostředí s opíjejícím se otcem.

Na jaře 1945 přišla válka až k nim. Okolí se proměnilo na válečnou zónu. Wilhelm nelenil. V jeho nedospělých očích byla válka dobrodružstvím. Jako děti si hrávali v blízkém lesíku na vojáky, teď se mohl jedním opravdovým stát. A také stal. Vydal se do kasáren Wehrmachtu, kde si sám obstaral uniformu a dobrovolně se připojil k vojákům, kteří pomáhali německým utečencům. „Byl jsem připravený za svou zemi klidně i zemřít“, přiznal později. Během čtyř týdnů těžkých bojů kolem Laubanu i ve městě samotném nakonec sloužil jako poslíček pro velitelství, které ho též využívalo pro jeho výbornou znalost místa a na základě jeho doporučení pak plánovalo například přesuny těžké techniky. „Každá budova ve vesnici byla pod zuřivým útokem“, vzpomínal. Půlka města byla zničena. Němci stříleli proti nepřátelům ukrytým v domech naproti.

Že se mu útoky sovětských jednotek podařilo přežít, přičítal svému vzrůstu. Smál se tomu, že byl vždycky nejmenší, a tak ho kulky přelétávaly. Jednou dopadlo několik dělostřeleckých granátů na dvůr, kde se sám zrovna nacházel. „Byl jsem přímo uprostřed pekla a ani škrábnutí. Bez štěstí nejsi ve válce nic.“ Nebo vyprávěl, jak plot za ním ošlehala dávka z kulometu, jako by snad stínovala jeho postavu. Chlapcova paměť, jak sám přiznával, vymazala ty nejhorší zážitky. Přesně si pamatoval jednotlivé domy a kde stál který vyhořelý tank. Ale nedokázal si vzpomenout na jediného mrtvého, nebo zraněného. Jako by byli vymazáni. Za což byl rád: „Je mi obrovskou úlevou, že jsem nikdy neviděl své střely někoho zabít.“

Během bojů se Wehrmachtu za pomoci SS podařilo Sověty zahnat. Aspoň o pár kilometrů, aspoň na malou chvíli. Lauban si na okamžik oddechl. A právě toto malé vítězství se rozhodl režim ocenit a natočit krátký dokument pro německý týdeník o osvobození města. Proto došlo k návštěvě Goebbelse a proto si mohl hrdý mladík nechat připnout na školním dvoře své vyznamenání, svůj Železný kříž. Poté skupinu Hitlerjugend pozval Vedoucí říšské mládeže Artur Axmann do penzionu v části Berlína, kde strávila celý týden a od války si na chvíli odpočinula.

Celá tahle akce vyvrcholila 19. března 1945 (jiné zdroje uvádějí dvacátého, některé akci datují ještě o měsíc později, jde ovšem o vyvrácenou chybu kvůli Wochenschau). Toho dne se chlapci seřadili na nádvoří u říšského kancléřství. Ani nedutali. Každý z nich byl napjatý jako struna. Uvidí samotného Vůdce! Když se objevil, chlapci se napřímili jako svíčky. Konečně viděli muže, kterého dosud vídali jen v týdenících, slýchali jen z rozhlasu. Muže, o kterém si vyprávěli neuvěřitelné historky a jehož jméno každý vyslovoval s úctou. V jejich mladých očích byl téměř bohem. Tak moc na nich zapracovala propaganda, která už dvanáctým rokem budovala Vůdcův kult osobnosti na celostátní úrovni. Do těchto chlapců to režim vtloukal od útlého věku.

Hitler všechny pozdravil a pak přistupoval ke každému z nich. „Poté, co jsem se ohlásil a v krátkosti něco o sobě, mě pohladil po tváři a řekl něco jako: ‚Udatný chlapec‘, něco takového.“ Pro Wilhelma i ostatní to tehdy byla ta nejvyšší možná pocta. Když Vůdce všechny obešel, otočil se a doprovázen svým německým ovčákem zase i se svým štábem zmizel. Ceremoniál, včetně pohlazení Wilhelmovy tváře, zachytily kamery a je to přesně ten záběr, který se vám možná právě vybavil. „Během setkání jsem nebyl vůbec schopen myslet, byl jsem příliš vzrušený z toho všeho.“ Až když se uklidnil a později si setkání s Vůdcem znovu představoval, uvědomil si, že Hitler dávno nebyl tím silným a nezdolným mužem, ale naprosto zlomeným člověkem. Tehdy si pomyslel: „Náš Adolf zestárl.“

Po „výletu“ se vrátil zpátky do Laubanu a znovu se připojil k jednotce. Dokud před ně nepředstoupil velitel a 7. května 1945 neoznámil, že pro ně válka skončila, je po všem, vlast už je nepotřebuje. Že se mají vrátit domů. Jenže mnozí už neměli kam. A ti co měli, byli brzy vyhnáni. Lauban totiž ležel na území dnešního Polska. A tak Wilhelm se svým bratrem museli na západ. Zůstali u Lipska, Wilhelmovi byl dokonce přidělen opatrovník. Dokončil učňovskou školu, na dva roky nastoupil k policii, odkud byl ale kvůli neshodám propuštěn.

Poté se vydal za rodiči, kteří před Sověty utekli až do Bavorska. Začátky byly těžké, místní obyvatelé se zdráhali přijímat vysídlence z Polska. Žil u rodičů, chodil po brigádach. Až v roce 1950 se mu podařilo najít opravdovou práci. Nakonec se oženil. V roce 1988 s ním byl natočen dokument, kde vyprávěl o svém životě. S filmovým štábem cestoval zpět na místa bojů, do polské Lubaně. Při vzpomínce na setkání s Hitlerem přiznal: Ty pocity už nezmizely, ale nedá se srovnávat doba tenkrát a nyní. A odvolával se na vidění světa nedospělým člověkem.

V jednom z dřívějších rozhovorů jeden časopis napsal: Wilhelm Hübner před sebou viděl Hitlera s povislými rty, z nichž stékala slina a s nemohoucí rukou připomínal monstrum. To Hübner rázně popírá. „Nikdy jsem nic takového neřekl“ a pro jistotu to třikrát zopakuje a zdůrazňuje přitom, že ale nechce dělat Hitlera „nějak pěknějším či lepším“. Byl si vědom všech hrůz, které režim způsobil a jak zlé to všechno bylo.

V jeho bytě jsou k vidění dvě fotografie. Je na nich mladý chlapec, který přijímá Železný kříž za přítomnosti Josepha Goebbelse a poděkování od Adolfa Hitlera. Přesto jasným hlasem říká: „Už nikdy nesmí být válka.“

Příběh Wilhelma Hübnera krásně ukazuje, jak nebezpečným nástrojem v rukou mocných propaganda je, obzvlášť pokud se soustředí na dětskou mysl. Hübner byl schopen odsoudit režim i jeho zločiny, přesto ani během natáčení nebyl ochoten své tehdejší pocity vůbec zpochybňovat. Snad i takovéto příběhy povedou k pochopení a uvědomění, že zejména v této době, kdy se dá veřejnost ovlivňovat tak snadno a tolika možnými způsoby, o nichž se dřívějším manipulátorům ani nesnilo, by měl každý dávat pozor na to, zda se on sám zrovna nestává obětí nějakého vyššího zájmu.

Příště se podíváme na osud druhého vyznamenaného chlapce. Ten padl do zajetí a dospělý život prožil v tom druhém Německu, v DDR. Je až fascinující, jak se jejich příběhy liší.

Zdroj: dokument Zwei Deutsche, DEFA 1988