Článek
V samém srdci Prahy se skrývá místo, kde se čas neřídí kalendářem, ale rytmem lidské evoluce. Za nenápadnými dveřmi budovy Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ve Viničné ulici se otevírá svět, který vypráví příběh nás všech – Hrdličkovo muzeum člověka. Není to klasické muzeum s lesklými obrazovkami a interaktivními efekty. Je to svatyně lidskosti - místo, kde se věda setkává s… námi.
Ilustrační obrázek
Vystavené exponáty nejsou jen „předměty“. Jsou to tichá svědectví o životě, bolesti, víře i smrti. Z jedné vitríny se na vás dívají lebky dávných hominidů, pečlivě srovnané podle vývoje člověka. Na první pohled poznáte rozdíl mezi robustní lebkou neandertálce a křehkým tvarem moderního Homo sapiens. Jinde spatříte mumifikované lidské tělo z Egypta, jehož ruce jsou zkřížené na hrudi a kůže už se dávno proměnila v jemnou pergamenovou vrstvu.
Jedním z nejpůsobivějších koutů muzea je sbírka deformovaných lebek – pozůstatky dávné kulturní praxe, kdy se dětem záměrně tvarovala lebka, aby odpovídala ideálu krásy či postavení. Některé mají až neuvěřitelně protažený tvar, připomínající spíše bytosti z jiného světa než lidi. A přesto jde o autentické doklady toho, jak rozmanité kultury naši planetu obývaly a jak daleko lidstvo ve své historii zašlo v hledání sebe sama.
Nechybí ani expozice věnovaná chorobám a zraněním. Na první pohled šokující, ale nesmírně poučná. Ukazuje, jak se na kostech podepisovaly staré zlomeniny, nádory nebo infekce. V jedné vitríně můžete spatřit lebku prostřelenou kulkou, jinde čelist s nádorem, který musel kdysi svého nositele trápit až k nesnesení. Tyto exponáty nejsou jen senzací pro senzaci – spíš tichým připomenutím, že za každou kostí se skrývá konkrétní lidský osud.
Ilustrační obrázek
Zvláštní atmosféru má i sbírka posmrtných masek. Zachycují tváře významných osobností, které kdysi skutečně žily – a dodnes působí, jako by spaly. Každá maska nese detaily rysů, vrásky, dokonce i jemný otisk výrazu, který ten dany člověk měl v okamžiku, kdy si pro něj přišla smrt. Je to setkání s dějinami tváří v tvář, a ne každý od něj odchází bez husí kůže.
Hrdličkovo muzeum člověka je malé, ale plné příběhů. Kromě stálé expozice se zde občas objevují i dočasné výstavy – například věnované dětskému vývoji, pohřebním rituálům různých kultur nebo fenoménu krásy v dějinách lidstva. Každá z nich má stejný cíl: přimět nás, abychom se zamysleli nad tím, co znamená být člověkem.
A právě to dělá návštěvu muzea tak výjimečnou. Není to jen cesta do minulosti, muzeum se stává i zrcadlem přítomnosti. V tichu mezi vitrínami si člověk uvědomí, že mezi těmi kostrami a námi není tak velký rozdíl. Všichni jsme součástí stejného příběhu, stejného vyprávění, stejné knihy. Jen na jiné stránce…
Ilustrační obrázek
Pokud vás láká objevovat skrytá místa, kam turisté většinou nezavítají, zamiřte do Viničné 7 na Praze 2. Otevírací doba se přizpůsobuje akademickému roku, proto je nejlepší návštěvu předem domluvit. Na stránkách muzeum uvádí: Všední dny po předchozím objednání telefonicky v čase 9–16. Muzeum také nabízí různé workshopy a akce. Doporučit tak mohu jen jediné - udělejte skupinku šesti lidí a hurá do Prahy.
V Hrdličkově muzeu člověka se nedíváte jen na kosti a mumie – díváte se sami na sebe.
