Článek
Když trpím já, ať trpí jiní. Tento názor nabývá na důrazu, když se podíváme na zdravotní problémy některých z nejznámějších despotů v historii. Mnozí z nich trpěli různými nemocemi. Některé z nich byly léčitelné, jiné smrtelné. Vezměte si, jak jste kolikrát podráždění vy, když vás bolí hlava, zuby, nebo vás něco trápí. Člověk má kolikrát chuť něco rozbít. No - a teď si představte, že v tomto stavu máte v rukou armádu, životy civilistů a neomezenou moc. A že jste "tak trošku magor"…
Zdravotní potíže, jak z výzkumů a různých srovnávání zdravotního stavu diktátorů s jejich chováním vyplývá, dokázaly přispět k jejich kruté pověsti. Jednoduše zvyšovaly jejich vztek a podrážděnost. Každopádně - nejde o žádné omlouvání! Je důležité zdůraznit, že nemoc nemůže ospravedlnit něčí zkaženost, ani být polehčující okolností. Nadneseně řečeno - když ti není dobře, zalez do postele! Napadnutí jiného státu, ani decimace vlastního obyvatelstva, opravdu nepomohou. A teď se pojďme na těch několik případů podívat…
Vladimír Lenin, stěžejní postava bolševické revoluce, byl postižen pohlavně přenosnou chorobou. Podle historičky Helen Rappaportové se sovětský vůdce nakazil syfilidou při svém pobytu v Paříži. Později byl vyšetřen odborníkem na tuto nemoc a ten mu doporučil užívat specifický lék Salvarsan (používal se pro potlačování projevů syfilidy, obsahoval jedovatý arzenik a měl nepříjemné vedlejší účinky). Jak moc byl ale Vladimír poctivým pacientem? Těžko říct. V posledních letech svého života se Lenin potýkal s různými neurologickými problémy, které podle historiků a všeobecně přijímaného názoru právě s tímto onemocněním souvisely. Trpěl mdlobami, necitlivostí v pravé ruce, silnými bolestmi hlavy, nespavostí, halucinacemi, ztrátou chuti k jídlu a epileptickými záchvaty. Druhá skupina odborníků ale toto tvrzení zpochybňuje. V Leninově úmrtním listě byla jako příčina smrti uvedena mozková ateroskleróza. Tu jeho osobní lékaři okamžitě nepotvrdili. Někteří se také přiklání k názoru, že to nebyly nemoci, které mohly za jeho mdloby a mrtvice, které začaly dva roky před smrtí, ale trvalý stres. A to jej podle této druhé skupiny nakonec v roce 1924 i zabilo.
Josif Stalin měl problémy už odmala. Podle oficiální verze jej jako dítě srazil koňský povoz a proto trpěl problémy s rukou a nohou. Hypotézy však mluví spíše o myasthenii gravis, chronickém neuromuskulárním onemocnění, které vede ke svalové slabosti. Také trpěl revmatoidní artritidou. Měl deformované klouby na nohách, nosil proto boty na míru vyrobené z velmi měkké kůže a občas kulhal. Dalším jeho problémem byly jizvy po neštovicích. Nenáviděl je natolik, že se na jeho fotografiích nechávaly retušovat. Od roku 1945 se zdraví Josifa Stalina, vůdce Sovětského svazu, zhoršovalo. Stěžoval si na bolesti hlavy, závratě a nevolnost. V říjnu 1945 přišla první mrtvice. Ta se pak v roce 1949 opakovala. Nastoupily kognitivní a paměťové potíže. Tyto problémy ovlivnily nejen jeho fyzický, ale také jeho duševní stav, což vedlo k prudkému nárůstu už tak rozvinuté paranoie. Lékař, který Stalina léčil před jeho smrtí v roce 1953, tvrdil, že sovětský diktátor trpěl aterosklerózou (stejně jako Lenin), což je stav, při kterém kornatí mozkové tepny. Podle jeho tvrzeni Stalin s touto nemocí dlouhodobě bojoval. Ve svých pamětech napsal: „Díky své nemoci a stavu Stalin ztratil schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a brzy nedokázal rozpoznat, kdo je přítel a kdo nepřítel.“
Po porážce v bitvě u Waterloo v roce 1815 a následném vyhnání na ostrov Svatá Helena to šlo se slavným francouzským vojevůdcem Napoleonem Bonaparte z kopce. Jeho smrt v roce 1821 byla předmětem mnoha spekulací. Od rakoviny a zánětu jater, přes najaté vrahy, až po otravu otrušíkem. Odborníci se dnes ale všeobecně domnívají, že Napoleon podlehl rakovině žaludku. Na nemoc, která postihla i jeho otce, se přišlo během Napoleonovy pitvy. Nicméně, podle dochovaných zpráv, se lékaři nejdříve nemohli shodnout, jestli byla nemoc pravou příčinou úmrtí. Což jen podpořilo pozdější spekulace. Nakonec to uvedli do zprávy a tím případ uzavřeli. Ve dvacátém století byly provedeny série pokusů, zda nebyl císař přeci jen otráven. A ty mluvily pro vraždu. Mnozí tak byli přesvědčeni, že smrt nebyla přirozená. Okamžitě se ale objevila proti-studie, která nové poznatky vyvracela. Současní vědci většinou stojí za výsledkem pitvy, tedy rakovinou. Kolují ale i spekulace, že došlo k výměně těl a tak se mnozí stále přou, zda byl Napoleon obětí nemoci, nebo úkladné vraždy.
Podle biografie Kathlyn Gayové „Mao Ce-tungova Čína“ měl zakladatel Čínské lidové republiky a předseda Komunistické strany Číny obrovské potíže s hygienou. Údajně se nekoupal, nečistil si zuby, místo toho raději používal horké ručníky a pil čaj. Tento nehygienický životní styl vedl ke vzniku abscesů a ke zkaženému chrupu. To však bylo jen zlomkem jeho celkových zdravotních problémů. V mládí se Mao nakazil malárií, kterou jen tak tak přežil, trpěl opakujícími se bronchitidami, nakazil se tuberkulózou, což vedlo k dlouhodobé chronické obstrukční plicní nemoci. Tomu vůbec nepomáhalo jeho silné kuřáctví. Častokrát mohl dýchat pouze za pomoci kyslíkové masky. Prodělal i několik infarktů. Navzdory snaze skrýt své zhoršující se zdraví mu byla v roce 1974 diagnostikována amyotrofická laterální skleróza. Jeho svalová slabost se postupně zhoršovala, nakonec ani nedokázal efektivně komunikovat. Zemřel o dva roky později.
Kdysi uctívaný král Jindřich VIII. prošel podivuhodnou proměnou. Jak stárl, měnil se v obézního, dominantního a krutého vládce, který nařizoval jednu popravu za druhou. Za oběti mu padly i dvě jeho manželky. Trpěl cukrovkou, trápila ho dna a migrény. Podle některých hypotéz způsobila změny v chování nehoda na turnaji v roce 1536, která mohla způsobit trvalé poškození mozku. Existuje ovšem druhý názorový proud, který tuto teorii odmítá. Je totiž pravdou, že Tudor popravoval už předtím, surově potíral oponenty světské i církevní a neměl problém použít násilí. Nesporně ale tato událost, bez ohledu na její vliv na králův mozek, zhoršila jeho stávající bércové vředy, kterými trpěl přinejmenším od roku 1527. Ty mu způsobovaly značné bolesti, hlavně i proto, že byly pravidelně léčeny „kauterizovanými rozžhavenými železy“, jak je popsáno v lékařském článku „Jindřich VIII., bércové vředy a běh dějin“ od C.R. Chalmerse a E.J. Chalonera. Poslední dva roky života trávil čím dál častěji na kolečkovém křesle. Předpokládá se, že bolest, kterou zažíval, přispívala k zesílení jeho tyranských sklonů.
Zdraví Adolfa Hitlera je již mnoho let předmětem mnoha diskusí a byly o něm napsány hromady knih. Seriózních i těch vyloženě bulvárních. Všeobecně se věří, že trpěl Parkinsonovou chorobou, některé zdroje uvádí, že už od roku 1933, kdy se chopil moci. Odborníci poukazují na jeho častý třes rukou, stejně jako na odpovídající osobnostní rysy, jako je extrémní mentální omezenost a nadměrná pozornost k detailům, které Parkinsonovu chorobu naznačují. Jde o degenerativní poruchu, která postihuje nervový systém a může též vést ke kognitivnímu poškození, spadají sem poruchy spánku, výbuchy hněvu, depresivní stavy a obecná nedůvěra k lidem v okolí. Odborníci se shodují, že Parkinsonova choroba ovlivňovala Vůdcovo rozhodování během druhé světové války a jak se nemoc zhoršovala, zhoršoval se i Hitlerův úsudek a myšlení, což vedlo k jeho špatným vojenským rozhodnutím. Diktátorovo zdraví, zhoršené mnoha léky, drogami a lektvary, které mu podával jeho nekonvenční lékař Theodor Morell, a podkopávané Hitlerovou vlastní hypochondrií, stresem a strachem z rakoviny (která zabila jeho matku), se téměř nepřetržitě zhoršovalo až do jeho sebevraždy v roce 1945.
Gaius Julius Caesar, římský vůdce, který se z vojáka a generála vypracoval až na diktátora a císaře, byl všeobecně známý svou zdatností a umem na poli vojenském. Caesar však vedl ještě jednu, méně známou, osobní bitvu. Podle římského životopisce Suetonia byl Caesar „sužován náhlými mdlobami a poruchami spánku. Na bojišti ho také dvakrát zasáhla ‚nemoc z pádu‘.“ Historici se zpočátku domnívali, že Caesar trpěl epilepsií. Jeho známými problémy byly mdloby, závratě, psychomotorické změny, bolesti hlavy, noční můry a cholerické záchvaty. Novější výzkum z roku 2018 ale naznačuje, že mohl prodělat mrtvici. Podle lékařů Francesca M. Galassiho a Hutana Ashrafiana z Imperial College London jsou Caesarovy příznaky spíše podobné cerebrovaskulární poruše, která ovlivňuje průtok krve a cévy v mozku. Zůstává však pravdou, že žádná nemoc, ale až zrada a zejména jeho vrazi dokázali Caesara definitivně srazit.
Podle biografie Enriqueho Moradiella vládl bývalý španělský diktátor Francisco Franco mnoho let, než se u něj projevily příznaky Parkinsonovy choroby. Trpěl třesem rukou a slabosti obličejových svalů. Měl také žaludečními vředy, což je častý důsledek této nemoci. Na rozdíl od některých osob na tomto seznamu se ale zdá, že Francovo zhoršující se zdraví na konci 60. let naopak jeho bezohlednost zmírnilo. Diktátor se své moci nakonec ve prospěch jiných vzdal, což vedlo k reformám v celém Španělsku.
François Duvalier, bývalý prezident Haiti, trpěl cukrovkou a různými souvisejícími zdravotními problémy. V roce 1959 utrpěl infarkt, který ho na devět hodin uvrhl do kómatu. Podle všeho se neúmyslně předávkoval inzulínem. Po probuzení se Duvalier stával stále paranoidnějším a bezohlednějším. Jeho lékař tuto změnu připisoval neurologickému poškození mozku, které ovlivňovalo jeho duševní zdraví. Dříve milovaný Papa Doc se prohlásil za čaroděje a ztělesnění národa, vzýval magii a praktikoval woo-doo. Jeho paranoia a megalomanství dosáhly vrcholu, když se prohlásil za Krista a školní děti se k němu musely každý den před vyučováním pomodlit. V době jeho smrti v roce 1971, která byla připisována opět komplikacím souvisejícím s cukrovkou, už byl krvavým písmem zapsán na listinu tyranů. Údajně za jeho vlády přišlo o život až 30 000 Haiťanů. Své oponenty nechával popravovat a mučit zvlášť trýznivými metodami, například namáčením do lázní s kyselinou sírovou.
Když čínský nacionalista a bývalý vůdce Čínské republiky Čankajšek dosáhl sedmdesáti let, začal mít problémy s močením. Navzdory operaci trpěl inkontinencí, až nad močovým měchýřem nakonec ztratil kontrolu úplně. Podle knihy životopisce Jaye Taylora „Čankajšek a boj za moderní Čínu“ trpěl vládce tak těžkými problémy, že si „vyvinul zvyk sedět na konci schůzí, dokud všichni – kromě jeho asistentů – neodešli“. Jeho chování mělo jednoduché vysvětlení. Dělal to proto, aby zabránil někomu vidět jeho kalhoty nasáklé močí.
Podle moderních badatelů projevoval Herodes Veliký silně despotické sklony. Jeho chování bylo podle těchto odborníků zapříčené fatální kombinací onemocnění ledvin a Fournierovy gangrény – nemocí, která postihuje mužské genitálie a v konečném důsledku to znamená, že postiženému doslova uhnije penis. Odborníci jsou přesvědčeni, že právě tyto fyzické neduhy ovlivňovaly jeho duševní stav natolik, že to vedlo ke zvýšené podrážděnosti a záchvatům krutosti. Herodes se dokonce kvůli bolestem pokusil ukončit svůj vlastní život nožem na loupání ovoce. Dříve převládal názor, že zemřel na kapavku, to ale ale bylo vyvráceno.
