Invaze 1968: Jak to bylo doopravdy s východoněmeckou armádou

​V noci z 20. na 21. srpna 1968 se v kasárnách po celé NDR rozezněly sirény. Ministr obrany Heinz Hoffmann vyhlásil „zvýšenou bojovou pohotovost“ a východoněmecká Národní lidová armáda (NVA) byla připravena splnit svou přísahu – bránit socialismus „po boku Sovětské armády a armád spojeneckých socialistických zemí“.

Socialismus se nemusel bránit proti Západu. Tentokrát byl nepřítelem socialistický lid, lid v Československu. Ten si v rámci takzvaného Pražské jara dovolil snít o „socialismu s lidskou tváří“. A to bylo pro vládce Sovětského svazu a jejich spojence nepřípustné.

Vojenský historik Rüdiger Wenzke se u příležitosti 50. výročí potlačení Pražského jara ponořil do dobových dokumentů, aby objasnil, jakou roli ve skutečnosti východoněmecká armáda sehrála. Jeho zjištění jdou proti všeobecným tvrzením. Zatímco se mnoho lidí domnívá, že Československo plně obsadilo všech pět armád (včetně té německé) a nebo naopak i podle tvrzení tehdejší německé propagandy tvrdí, že bota německého vojáka na území Československa vůbec nevstoupila, pravda je mnohem složitější. Němci se sice na přímém obsazení Československa opravdu nepodíleli, ale jejich vedení dělalo vše pro to, aby mohli.

Proč se NDR tak dychtivě chtěla podílet?
​Na schůzce hlav států a stran východního bloku v Moskvě 18. srpna 1968 se vedení NDR doslova dožadovalo možnosti podpořit invazi vlastními vojáky. Brežněvův souhlas s „jednomyslným rozhodnutím poskytnout vojenskou pomoc“ byl Walterem Ulbrichtem přijat s nadšením. Ulbricht a Hoffmann byli ochotni a zjevně i dychtiví nechat své vojáky napochodovat do sousední země. Plán na rozsáhlou účast východoněmeckých jednotek byl hotový.

​Přesto se do invaze, do které se zapojilo 27 divizí, 6 300 tanků a více než čtvrt milionu mužů z Polska, Maďarska, Bulharska a Sovětského svazu, německá armáda nezapojila. Dvě divize, 7. tanková a 11. motostřelecká, zůstaly v pohotovosti na jihu NDR a do Československa nevkročily.
​Důvodem byla obava z eskalace. V obou zemích byla vzpomínka na invazi Wehrmachtu v roce 1939 stále velmi živá. Přítomnost německých vojsk by zcela zpochybnila propagandistické tvrzení, že Varšavská smlouva jedná na žádost legitimní československé vlády. Aby Kreml zabránil dalšímu rozhořčení, ponížil svého východoněmeckého „partnera“ a na poslední chvíli se rozhodl východoněmecké vojáky do akce nenasadit. Zklamané vedení muselo poslechnout.

Nicméně někteří východoněmečtí vojáci se invaze přece jen zúčastnili. Němečtí historici zkoumali jednotlivé rozkazy zainteresovaným jednotkám a jejich hlášení. I z těch vyplývá pohotovost na svém území a jen „malé“ dílčí zásahy. Jejich úkolem bylo například v tichosti a pod rouškou noci odstraňovat „provokační slogany“ z českého území, jako například „1938 Hitler, 1968 Ulbricht“.

Německá propaganda říkala, že hranice překročeny nebyly, v okupované zemi se zase zpočátku mělo za to, že jde o invazi pěti států a že se východní Němci účastní operace ve stejném rozsahu, jako ostatní. Ostatně, první československé rozhlasové hlášení o překročení státních hranic invazními vojky pěti armád mluvilo stejně. Ale i navzdory absenci východoněmeckých vojáků v plném rozsahu vpádu byl osud Pražského jara zpečetěn.

Invaze, která si v prvních sedmi dnech vyžádala téměř 100 obětí a 345 těžce zraněných, ukončila sen o lidském socialismu. Místo toho ukázala jeho nelidskou tvář.