Článek
Byla jsem psychicky i fyzicky na dně. Unavená z toho věčného obhajování se a vysvětlování skutečností, které on vždy podal jinak – tak jak potřeboval. Málo spánku, život v neustálém stresu co přijde a vůbec celkové vyčerpání se začalo podepisovat i na mém zdraví. Často jsem se budila a měla noční můry, rozvinuly se panické ataky, přišly zažívací potíže, zvracení při sebemenším rozrušení. Rychle jsem ztrácela na váze a velmi brzy jsem přestala kojit… Stres mi zarazil laktaci.
Stále více a častěji jsem přemýšlela, jak se dostat z té pasti ven. Pomalu jsem přicházela na to, že to takhle dál nejde. Několikrát jsem odešla „na víkend“ k rodičům, odhodlaná, že to skončím, ale vždy mě do své sítě vlákal zpět. Na tom se mimochodem částečně podepsala i moje matka, která se za mě styděla. Nemohla totiž přenést přes své ego vidinu rozpadajícího se ideálu dokonalé rodiny své dcery a následný rozvod. Hučela do mě: Musíš to dát do pořádku! To vydržíš! Určitě přeháníš a děláš z komára velblouda! Co by na to řekli lidi! …
A tak i pod tímto tlakem jsem mu vše pořád dokola odpouštěla. A on mi jako kolovrátek, alespoň ve svých slabých chvilkách, opakoval, jak se změní, jak ho to mrzí. Že jsme jeho rodina a že ta je pro něj to nejcennější co má. Přeci nás s dcerou miluje a jsme jediné na světě, které při něm vždy stály, zatímco celý svět se k němu otočil zády. Uměl mi hrát na city dokonale. A já, hodná poslušná holka, vždy poslechla. Jeho ujišťování mi do žil vlilo vždy a znovu falešnou naději, že mě potřebuje a že ho zachráním. Že jeho nemocnou psychiku uzdravím a jednou budeme opravdu šťastní.
Až do osudné chvíle. Nečekaně se do našeho „dokonalého vztahu“ s panem P. vložila osoba, která mi pomohla otevřít oči. Ačkoliv se jednalo o člověka z „jeho“ strany, dokázala mě racionálně podpořit správným směrem. Tím nejdůležitějším impulzem bylo to, že mě postavila před realitu. Ukázala mi tváří v tvář to, proti čemu stojím. Navedla mě na odkazy o poruchách osobnosti, předložila mi důkazy o jeho psychopatické poruše a čím více jsem začala téma studovat, tím více jsem si byla jistá, že to je TO, co mám doma.
V té době se o této problematice nehovořilo tak intenzivně jako dnes, bylo málo informací. Na odborných webových stránkách jsem našla nástroje k diagnostice psychopatických osobností. To mi otevřelo oči. Do té doby by mě totiž ani nenapadlo, že by za tím vším mohla být psychická porucha. Úplně mě to pohltilo a já nasávala informace jako houba. Čím více rostly mé vědomosti, tím méně mě držela naděje, že se náš vztah jednou zlepší. Téměř všechny body odpovídaly jeho povaze. Patologické lhaní, nedostatek empatie, žádné morální zábrany, manipulace, sexuální deviace, potřeba moci a nadvlády, agrese, absence strachu z následků svého jednání, pocit, že je nedotknutelný, nepochopení sociálních vztahů a vazeb, zahledění pouze do sebe, upřednostňování svých potřeb nad cizími a mnoho dalšího. To vše splňoval dokonale.
Jeho lži byly tak přesvědčivé, že se zdálo, že jim sám skutečně věří. A i přesto, že měl člověk důkazy na jejich vyvrácení, NIKDY svou lež nepřiznal. Byl přesvědčen jen o své pravdě a na názor ostatních nebral zřetel. Empatie? Žádnou neměl. Bylo mu naprosto jedno, jak a čím mi ubližuje. Nezajímal ho můj, ani dcery pláč. Nikdy se neomluvil a pokud ano, bylo to jen proto, aby něco získal. Nebo aby se mu podařilo rozhovor zahrát tak, abych se cítila provinile já. Nebo ho litovala. Tvořil vykonstruované problémy, do kterých nořil své okolí. Pamatujete, jak jsem říkala, že celé noci sedával, kroutil vlasy na prst a jen zadumaně mlčel? Jak přemýšlel nad svými plány? Mnohdy i hodiny? Bylo to děsivé ho takhle vidět. A přesně to byly ty chvíle, kdy kul své pikle a kdy chladnokrevně připravoval své další kroky.
Dělalo mu radost sledovat, jak se ostatní trápí, hádají, pomlouvají. Emoce a city zdravých lidí využíval pro svou zábavu. Snažil se ze mě udělat blázna. Všechny ty situace, kdy se mi ztrácely věci, snižování sebevědomí, odříznutí od světa, fyzické, sexuální a psychické násilí, to vše byl dokonale promyšlený plán, jak ze mě udělat nesvéprávnou osobu. A málem se mu to povedlo… Já to teď četla černé na bílém, zpracovávala informace a skládala celou tu mozaiku dohromady. Všechny kamínky zapadaly, jako kdyby ty učebnice a příručky byly psané na něj. Vše dohromady přímo poukazovalo na JEHO problém – ne MŮJ. A to byla pro mě velmi zásadní informace, která vše změnila. Že to není ve mně.
Všechna literatura a články o poruchách osobnosti měly jedno společné: „Nejlepší obrana před psychopaty je ÚTĚK!“ A to byla ta věta, kterou jsem potřebovala slyšet… Čím více jsem tuto oblast „studovala“, tím více se ve mně hromadil vztek – nejen na něj ale i na sebe! Jak jsem mohla být tak hloupá! Jak to, že jsem to neviděla dřív! Postupně jsem si vůči němu vytvořila naprosto nepřekonatelný odpor a nenávist. Už jsem nebyla jen loutkou ve hře na dokonalou rodinu, už jsem v něm neviděla seriózního muže a spasitele. Viděla jsem zrůdu. Zrůdu, která mě připravila téměř o vše. O mou osobnost, hrdost, sebevědomí, finance, mládí…
Jediné, co mi ještě asi v tu dobu nevzal, bylo odhodlání. Věděla jsem, že to bude těžké, nevěděla jsem, zda to zvládnu, ale i přes to jsem sebrala poslední zbytky odvahy a s pomocí výše zmíněné osoby, podala návrh na rozvod a odjela k rodičům. Tentokrát skálopevně rozhodnutá, že to ustojím. Máma s tím absolutně nesouhlasila, ale vyhodit s dítětem na ulici mě nedokázala. Kdyby to udělala, můj další plán byl azylový dům a to by přes své ego nedokázala přenést. Zpočátku jsem byla jako mezi dvěma mlýnskými koly. Odolávala jsem v tu ránu dvěma tlakům. Ze strany matky a ze strany pana P. Ale moje touha po úplně normálním životě a láska k dceři mě nedovolily se vzdát.
Když jsem matce přinesla papíry z nemocnice, konečně si mě doopravdy vyslechla. Popsala jsem jí vše. Když jsem popisovala chvíle, kdy ubližoval i naší dceři, změnila názor. Nevím, zda mi tenkrát věřila nebo ne, možná to brala jako útok i na ní samotnou, každopádně vyslechla si i mou verzi příběhu, ne jen tu, kterou jí vsadil do hlavy pan P. a na chvíli se z nás tak stali spojenci – bojovaly jsme za dobro mé dcery a její vnučky.
Fyzický odchod a první část jsem zvládla, nebyl to ale konec. V tu dobu jsem ještě netušila, že opravdová zloba zrůdy, pana P., mě teprve čeká. Následovaly další měsíce a roky soudů, vydírání, pokusů se mě znovu zmocnit i pokusů zmocnit se dcery. Přišly další vlny ovlivňování mého okolí, ať už přímo nebo nepřímo. Snahy o manipulaci budoucího partnera, všemožné naschvály, trestní oznámení, zdravotní komplikace… ale o tom vám budu vyprávět zase příště…
