Jak se vyrovnat s minulostí? Německá cesta ukazuje, že to jde – i když to bolí

Česká společnost se se svou komunistickou minulostí nikdy úplně nevyrovnala. Často se chová, jako by neexistovala, nebo jako by šlo o uzavřenou kapitolu, ke které nemá smysl se vracet. A když už se o ní mluví, bývá pozornost soustředěna hlavně na jednotlivé osoby. Kdo byl agent, kdo spolupracoval, kdo selhal… Mnohem méně se hledí na samotný systém, jeho fungování, kontinuitu a to, jak hluboko zasahoval do institucí.

Německo zvolilo jinou cestu. Se svou nacistickou minulostí se vyrovnává dlouhodobě, systematicky a na institucionální úrovni. Nezkoumá jen jednotlivce, ale i celé úřady, ministerstva, bezpečnostní složky a politické struktury. A právě v tom je německý přístup pro českou stranu tak pozoruhodný. Minulost se tu neodsouvá stranou, ale znovu a znovu otevírá. A to i tam, kde je to nepříjemné. Lze to vidět i na úrovni samotného státu. Už v roce 2012 Bundestag hlasy CDU/CSU, SPD a FDP požadoval vytvoření podmínek pro důkladný historický výzkum. Klíčové bylo především zpřístupnění dokumentů, které by umožnily zkoumat nacistickou minulost v rámci ústavních orgánů, úřadů a soudů Spolkové republiky. Jinými slovy - nešlo jen o to připomínat nacismus jako dávnou dějinnou katastrofu, ale zkoumat, jaké personální a strukturální návaznosti přetrvaly i po roce 1945. Tedy - odhalovat!

V následujících letech na tuto snahu navázala řada rozsáhlých studií. Badatelé se zaměřili na zemské parlamenty, na jednotlivá spolková ministerstva i na bezpečnostní složky. Německo tak postupně odkrývalo, do jaké míry mezi nacistickým režimem a poválečnými institucemi existovala personální i myšlenková kontinuita. Paradox představoval samotný Bundestag. Zatímco jiné instituce byly podrobeny důkladnému zkoumání, německý parlament ve vztahu ke své vlastní rané historii dlouho zaostával. Nebyl moc ochoten se systematicky zabývat tím, kdo v jeho prvních desetiletích seděl v lavicích, kdo tvořil jeho aparát a jaké postoje si tito lidé nesli z předchozí éry.

Přitom pokusy tu byly. Komise pro dějiny parlamentarismu a politických stran (KGParl), kterou financuje Bundestag, se o podobný výzkum opakovaně snažila. Už v 80. letech vytvořila vzorovou dokumentaci osudů poslanců Výmarského říšského sněmu během nacismu. A v 90. letech připravila návrh navazujícího projektu, který se měl zaměřit na personální složení poválečného parlamentu a na lidi, kteří stáli u znovuobnovení parlamentního života v zemi. Ani tehdy to ale nevedlo k systematickému výzkumu.

Do této situace vstoupila v květnu 2021 AfD. Navrhla zřízení historické komise, která by zkoumala „personální a strukturální kontinuitu“ mezi nacistickým režimem a Bundestagem a přispěla tak k lepšímu pochopení politické kultury Spolkové republiky zejména v 50. a 60. letech. Bez ohledu na motivy AfD nebyl tento návrh zcela vycucaný z prstu. Navazoval na starší, dlouhodobě odkládanou otázku - jak se vlastně zrodila parlamentní demokracie v zemi, která měla nacistickou minulost stále ještě v jasných barvách paměti? Ostatní parlamentní frakce se však s AfD spojit nechtěly. Návrh byl v červnu 2021 ve Výboru pro kulturu a média jednoznačně zamítnut hlasy všech ostatních frakcí - od CDU/CSU až po Levici. A když AfD přišla v lednu 2023 v novém volebním období s téměř identickým návrhem znovu, dopadl stejně. Politická rovina tedy byla uzavřena.

Jenže samotné téma nezmizelo. Naopak. Začalo si hledat jinou cestu.

V Bundestagu se nedávno konalo odborné sympozium za účasti předních historiků moderních dějin, které se věnovalo právě ranému období parlamentu. Ukázalo se přitom, že ačkoli Německo svou minulost zkoumá na mnoha úrovních velmi důkladně, Bundestag zůstává v mnoha ohledech stále nedostatečně prozkoumaný. Jak upozorňují historikové, chybí hlubší poznání nejen personálního složení parlamentu, ale i konkrétní praxe parlamentní práce. Tedy nejen toho, kdo v Bundestagu seděl, ale i toho, jak tento parlament fungoval, kdo určoval jeho kulturu, kdo nastavoval pravidla a jaké představy o demokracii a státu si do nového systému přinesli lidé formovaní předchozí érou. A právě tady začínají nejzajímavější zjištění.

Historik Frank Bösch se na úplné začátky poválečného německého parlamentu podíval mimořádně důkladně. Nešlo o žádný obecný nástin. Zkoumal biografie všech 463 poslanců prvního Bundestagu z let 1949 až 1953 a třetího Bundestagu z let 1957 až 1961. K tomu využil archivní materiály z Berlínského dokumentačního centra a doplnil je informacemi o politických postojích poslanců. Jeho závěry ukazují, že realita byla složitější, než by se mohlo zdát.

V prvním Bundestagu byl podíl poslanců CDU/CSU s vazbami na nacistický režim poměrně nízký: 14,5 procenta, tedy 24 ze 165 poslanců. To bylo méně než ve většině zemských parlamentů a výrazně méně než ve státní správě. V ministerské byrokracii totiž mělo až 60 procent zaměstnanců nějakou spojitost s nacistickým systémem.

Jenže už o osm let později, v roce 1957, vypadal obraz jinak. V třetím Bundestagu měl více než každý čtvrtý poslanec CDU/CSU nacistickou minulost — konkrétně 81 z 298. Krátce po válce se mnozí snažili držet v pozadí, nevystupovat příliš na veřejnosti a neupozorňovat na svou minulost. Jak ale šel čas, tato zdrženlivost mizela. Do politiky vstupovali lidé, kteří už neměli potřebu svou minulost tolik skrývat, nebo kteří ji dokázali zasadit do nového, přijatelnějšího rámce.

Mnozí z těchto poslanců navíc sloužili ve Wehrmachtu. A co je příznačné: zmínky o případném odporu proti režimu, pokud se v životopisech dříve objevovaly, postupně ustupovaly do pozadí. Jinými slovy, s proměnou politického klimatu se měnil i způsob, jakým se tyto životní příběhy veřejně vyprávěly. Bösch ale ukázal ještě něco podstatnějšího: nejde jen o to, kdo měl nebo neměl nacistickou minulost v životopise. Důležitější je, jaké postoje tito lidé po válce zastávali. A právě tady se ukázalo, že i politici bez nacistické minulosti často vystupovali s výrazně revizionistickými názory — například v otázkách reparací nebo trestání nacistických zločinů.

To je zásadní zjištění. Ukazuje, že vyrovnávání se s minulostí nelze měřit jen podle stranické legitimace nebo členské knížky NSDAP. Stejně důležité je to, jak lidé mluvili, jak rozhodovali a co chtěli zpochybnit, relativizovat nebo uzavřít.

Příkladem této složitosti je novinář Rudolf Vogel, poslanec CDU v letech 1949 až 1964. Vogel nikdy nevstoupil do NSDAP. Formálně tedy nepatřil mezi členy nacistické strany. Přesto jeho výroky o Hitlerovi a jeho protižidovská a proti-polská propaganda byly podle Böschovy analýzy prakticky k nerozeznání od rétoriky nacistického týdeníku Der Stürmer. Když psal o Židech a Polácích jako o „bestii v lidské podobě“, nebylo podstatné, zda měl stranickou legitimaci. Podstatné bylo, že se jazykem i myšlením pohyboval plně uvnitř nacistického světa.

Podobně rozporuplný je případ Jacoba Diela, bývalého poslance Středové strany. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho příběh vede opačným směrem: za nacismu byl třikrát zatčen, tedy sám zakusil represivní povahu režimu. Jenže po roce 1957 vystupoval proti údajně příliš vysokým reparacím Židům a dokonce tvrdil, že SPD prosazuje vysoké platby proto, aby se omezily prostředky pro Bundeswehr.

Oba příklady ukazují totéž: osobní minulost sama o sobě ještě nic negarantuje. Někdo mohl nebýt členem NSDAP a přitom zcela přebírat jazyk a logiku nacistické propagandy. Jiný mohl být obětí nacistického režimu a přesto po válce hájit postoje, které byly vůči obětem krajně necitlivé nebo přímo nepřátelské.

Když se člověk podívá na SPD, zdá se na první pohled, že zde by měla být situace přehlednější. Historička Kristina Meyer totiž ukázala, že nejméně dvě třetiny poslanců SPD v prvním a druhém Bundestagu, tedy 149 z 226, byly oběťmi nacistického pronásledování. To je ohromující číslo. Sedmnáct procent z nich bylo opakovaně vězněno nebo strávilo měsíce či roky v koncentračních táborech. Podobný podíl odešel po roce 1933 do exilu a vrátil se až po válce. V životopisech sociálnědemokratických poslanců se tak mnohem častěji objevují zkušenosti s represí, vyhnanstvím, vězením nebo tábory.

Jenže ani tady není obraz černobílý. Také v SPD byli bývalí členové NSDAP. Celkem šlo o deset z 226 poslanců, tedy 4,5 procenta. To je sice výrazně méně než u CDU/CSU, ale přesto více, než se dříve předpokládalo. Ještě důležitější je ale jiné zjištění Kristiny Meyer. Způsob, jakým se společnost po válce vyrovnávala s minulostí, nebyl určován tím, kdo osobně trpěl a kdo ne. Mohlo by se zdát logické, že právě ti, kdo byli pronásledováni, budou nejdůsledněji trvat na otevřeném pojmenování viny a na citlivém zacházení s oběťmi. Jenže realita byla jiná.

Tyto zkušenosti totiž často zůstávaly nevyřčené a „prakticky neviditelné“. To platilo dokonce i pro sedm poslanců SPD, které nacisté považovali za Židy. Podle Meyerové byla jejich identita veřejně známá jen ve třech případech — u Altmaiera, Blachsteina a Wolffové. SPD se totiž ve své poválečné politice neřídila primárně zkušeností vlastních pronásledovaných členů, ale spíše postoji většinové společnosti. Proto odmítala tezi o kolektivní vině, podporovala ukončení denacifikace a souhlasila s rehabilitací členů Waffen-SS. To je možná jedno z nejsilnějších zjištění celého výzkumu: ani přítomnost obětí v politice automaticky nevede k hlubšímu a odvážnějšímu vyrovnání se s minulostí. I strana, jejíž poslanci byli ve velkém počtu pronásledováni, se nakonec přizpůsobovala tomu, co bylo ve společnosti politicky průchodné.

Podobně složitý a mnohovrstevnatý obraz přinesl i výzkum dalších stran: FDP, pravicových uskupení, komunistické KPD i organizace vyhnanců GB/BHE. Zvlášť výrazný je případ BHE, tedy strany, která se prezentovala jako „národní“ a „sociální“ síla. Právě tato strana se stala útočištěm i pro lidi s problematickou nacistickou minulostí. Někteří její představitelé později přešli do CDU/CSU a někteří, jako Theodor Oberländer nebo Waldemar Kraft, se dokonce stali spolkovými ministry. V některých spolkových zemích zůstávala BHE součástí vlády až do druhé poloviny 60. let. To samo o sobě ukazuje, jak dlouho mohly určité personální a ideové kontinuity přetrvávat. A ještě výmluvnější je, že tato strana poskytovala prostor i válečným zločincům.

Takový obraz je nepříjemný, ale důležitý: poválečná demokracie nevznikala ve sterilním prostředí, odříznutém od minulosti. Formovala se v prostředí, kde vedle sebe působili bývalí pronásledovaní, bývalí členové NSDAP, lidé s revizionistickými postoji i aktéři, kteří byli ochotni poskytnout politický prostor i zcela zdiskreditovaným osobám.

Významné poznatky přinesl i pohled na něco, co se může laikovi zdát jako technický detail: jednací řád Bundestagu. Právník Frank Schorkopf ukázal, že spory o pravomoci vlády při schvalování finančních návrhů nebyly jen právnickou debatou. Odrážely hlubší a dlouhodobou „skepsi vůči parlamentarismu“, která přetrvávala i po válce. To je mimořádně důležité. Znamená to, že nejistý vztah k parlamentní demokracii se neprojevoval jen ve velkých politických projevech, ale i v tom, jak byla nastavena pravidla fungování státu a jaké mocenské poměry se v nich odrážely.

Tento spor nakonec vedl až k prvnímu institucionálnímu konfliktu před nově vzniklým Spolkovým ústavním soudem — a SPD v něm zvítězila. I to ukazuje, že raná spolková republika nebyla samozřejmým triumfem demokratické kultury, ale prostorem, kde se velmi konkrétně sváděl boj o podobu poválečného státu.

Neméně důležitá byla parlamentní administrativa. Ani ta nebyla jen neutrálním technickým aparátem. I ona měla svou vlastní kulturu, své hierarchie a svůj vliv. Například první ředitel Bundestagu Hans Troßmann, který ve funkci působil více než dvacet let, byl sice pokládán za „velmi korektního a neúplatného“ úředníka. Zároveň ale za války pracoval v úřadu pro kontrolu cen v okupovaném Polsku, který měl dohled i nad lodžským ghettem. Jinými slovy: i tam, kde se po válce zdůrazňovala odbornost, korektnost a administrativní profesionalita, se často ukazovalo, že tyto kvality existovaly vedle velmi problematické minulosti.

Podobně znepokojivá byla i minulost stenografické služby. Prvních šest jejích vedoucích působilo jako úředníci v Hitlerově hlavním stanu. To už není detail. To je silná připomínka, že personální kontinuita nevedla jen skrze poslance a ministry, ale i skrze aparát, který zajišťoval každodenní chod nové demokracie. Proto historici upozorňují, že nestačí zkoumat jen formální fungování institucí. Je třeba zkoumat i jejich kulturu, vztahy, sebechápání a neformální prostředí — například Německou parlamentní společnost, založenou v roce 1951 podle britského vzoru. Právě v těchto méně nápadných vrstvách se často rozhoduje o tom, jak instituce skutečně funguje a jaké hodnoty v ní převládají.

Celé sympozium ukázalo jednu zásadní věc: dosavadní výzkum odhalil jen „špičku ledovce“. Bundestag jako společenský a institucionální prostor je natolik složitý, že stále zbývá obrovské množství práce. Nejde jen o to doplnit seznam jmen nebo dohledat další životopisy. Jde o to pochopit, jak poválečná parlamentní demokracie skutečně vznikala, kdo ji utvářel a jaké staré vzorce si s sebou nesla.

Teď je na vedení Bundestagu, aby pro další bádání vytvořilo podmínky — ideové i finanční. Jak shrnul historik Dominik Geppert, cílem by mělo být „zmapovat historii parlamentní demokracie po roce 1945 způsobem, který bude vědecky podložený a zároveň chráněný před politickým zneužitím“. A právě tady je možná největší rozdíl mezi německou a českou zkušeností.

Německo se ke své minulosti vrací i tam, kde to bolí, kde to zpochybňuje zavedené představy o čistém začátku a kde to ukazuje, že demokracie nevzniká na zelené louce. Nevznikla ani v Německu. Vznikala mezi lidmi poznamenanými diktaturou, v institucích, které nesly stopy minulosti, a ve společnosti, která se nechtěla se vším vyrovnat hned a otevřeně. Přesto se Německo k těmto otázkám vrací znovu. Ne proto, že by už mělo vše vyřešeno, ale právě proto, že ví, jak snadné je minulost vytěsnit, zjednodušit nebo politicky zneužít.

A to je možná lekce, která stojí za pozornost i u nás.

oficiální studie ke zkoumání:

Publikation_Sonderreihe_Kommunikation_Konsensfindung.pdf

BMI - Homepage - Abschlussbericht der Vorstudie

afs49.pdf