Článek
Když se dnes mluví o Československu, jedna otázka se vrací na přetřes znovu a znovu: Byl jsi komunista? Tvůj táta? Tvůj šéf? Ten a ten politik, umělec, známý i neznámý? Kolik lidí vlastně bylo členy komunistické strany? Odpověď není jednoduchá. Ale je jakýmsi pomyslným klíčem k pochopení celé jedné éry, která formovala životy milionů lidí.
Podle údajů historiků a archivních pramenů měla Komunistická strana Československa na konci 80. let přibližně 1,6 až 1,7 milionu členů. V zemi s asi 15 miliony obyvatel to znamená, že členem byl zhruba každý desátý člověk. Pokud započítáme pouze dospělou populaci, podíl byl ještě výrazně vyšší. Tato čísla potvrzují například historické analýzy Ústavu pro studium totalitních režimů nebo publikace historiků zaměřených na období normalizace. KSČ je tak jednou z nejmasovějších organizací, která u nás kdy byla. Jenže čísla sama o sobě nevysvětlují to nejdůležitější - Proč lidé do strany vlastně vstupovali.
Možná se to zdá jako zbytečná otázka, mávnou nad ní rukou ti starší. Ale ti mladší si to častokrát ani nedokáží představit. Jak moc byla doba před rokem 1989 jiná. Nejdříve to byly zejména ideály a nadšení. Lidé navíc spojoval společný nepřítel - německý nacismus - a tak se mnozí připojovali ke komunistům i z tohoto důvodu. Po odchodu okupantů pak převládala euforie a komunisté toho dokázali využívat, že jsou na vrcholu oblíbenosti jako ti, co dokázali zemi osvobodit spolu s Rudou armádou, byť tomu ne vždy tak bylo a přesto, že si mnohokrát přivlastňovali i zásluhy, které jim tak úplně nepatřily.
Po roce 1948, kdy komunisté převzali moc, se členství postupně proměnilo z ideologické volby na praktickou nutnost. U některých i nadále převládala víra v nový systém a sociální spravedlnost. Tito lidé často vstupovali v prvních letech po válce. Postupem času ale přibývalo těch, kteří do strany vstupovali z jiných důvodů. Bez stranické knížky bylo obtížné získat lepší práci, postupovat v kariéře nebo dokonce studovat na vysoké škole. V některých profesích – například ve státní správě, armádě nebo školství – bylo členství prakticky podmínkou. Historici opakovaně uvádějí, že pro velkou část členů šlo reálně o pragmatické rozhodnutí, než o nějakou ideologickou oddanost.
Zdroje jako eBadatelna Archivu bezpečnostních složek nebo studie publikované ÚSTR ukazují, že motivace ke vstupu byla velmi často kombinací více faktorů - svou velkou roli hrál tlaku okolí, kariérní výhody a snaha „mít klid“. Odmítnutí mohlo znamenat stagnaci, nebo dokonce problémy a to v některých případech ne jen pro daného člověka, ale pro celou rodinu.
A jak se ze strany odcházelo? Odpověď je opět složitá. Oficiálně bylo možné vystoupit, ale v praxi to bylo vzácné a dá se říci, že i vcelku riskantní. Mnohem častější bylo vyloučení, například po roce 1968 během tzv. normalizačních čistek. Tehdy byly ze strany vyhozeny statisíce lidí, kteří nesouhlasili s okupací nebo reformami Pražského jara. Podle historických údajů bylo po roce 1969 vyloučeno nebo donuceno odejít až kolem 500 tisíc členů. Dokládají to například archivní materiály a analýzy dostupné přes Národní archiv.
Po roce 1989 pak přišel rychlý odliv. Strana ztratila během krátké doby většinu svých členů, často bez formálního ukončení členství. Lidé jednoduše odešli, protože systém, který je držel uvnitř, se zhroutil. Otázka, kdo byl nebo nebyl ve straně, se ale veřejným prostorem nese dál. I když už budeme relativně zanedlouho slavit 40 výročí od pádu socialismu u nás, pořád tato otázka rezonuje a zkoumáme, jestli známé osobnosti, ale i rodiče, prarodiče a známí, svou rudou knížku měli a pokud ano, jak moc byli aktivní. Lze to ale zjistit?
Odpověď není jednoduchá. Neexistuje jeden ucelený veřejně dostupný seznam všech členů. Důvodem je kombinace historických okolností a ochrany osobních údajů. Přesto existují cesty, jak se k těmto informacím dostat. Jedním z klíčových zdrojů je Archiv bezpečnostních složek, který spravuje dokumenty bývalé Státní bezpečnosti. Přes online systém eBadatelna lze vyhledávat v digitalizovaných materiálech. Ty však obsahují především osoby sledované nebo evidované, nikoliv kompletní seznam členů KSČ.
Další možností je obrátit se na Národní archiv nebo archivy regionální. Ty uchovávají například členské karty nebo stranické spisy. Přístup je ale často omezen a vyžaduje osobní návštěvu nebo oficiální žádost. Specifické informace lze najít také v seznamech funkcionářů nebo ve výsledcích tzv. lustračních prověrek, které vycházely z lustračního zákona. Ty se ale týkají pouze vybraných skupin – například vedoucích pracovníků nebo osob ve státní správě. Pro běžného člověka tak platí, že pokud hledá konkrétní jméno, šance na jeho dohledání závisí na tom, jak aktivní nebo významná daná osoba byla.
Ještě citlivější a zároveň mnohem sledovanější jsou seznamy lidí, kteří spolupracovali se Státní bezpečností. Tyto seznamy vyvolávají emoce dodnes. Na rozdíl od členství v KSČ totiž spolupráce s StB znamenala aktivní účast na represivním aparátu. Spolupracovníci byli evidováni v různých kategoriích – od agentů přes důvěrníky až po kandidáty spolupráce. Motivace byla opět různá. Někteří lidé spolupracovali dobrovolně, často z přesvědčení nebo kvůli výhodám. Jiní byli ke spolupráci donuceni – vydíráním, hrozbami nebo tlakem na rodinu. Tehdejší realita byla mnohem složitější než jednoduché dělení na „viníky“ a „oběti“.
Existují databáze, které umožňují tyto osoby dohledat. Opět jde především o systém eBadatelna a další výstupy Archivu bezpečnostních složek. Existují i různé seznamy, které vydávají aktivisté. Výsledky je ale nutné interpretovat opatrně. Samotný zápis v evidenci totiž automaticky neznamená vědomou spolupráci, což opakovaně zdůrazňuje i Ústav pro studium totalitních režimů.
Téma minulosti je dodnes živé. Nejde jen o čísla nebo seznamy jmen. Jde o pochopení doby, kdy rozhodnutí jednotlivce často vznikala pod tlakem, který si dnes jen těžko dokážeme představit. A možná i proto není jednoduché najít jednoznačné odpovědi. Historie totiž není jen soubor dat. Je to příběh lidí, kteří žili v systému, kde hranice mezi volbou a nutností byla často velmi tenká. A ne každý byl hrdina, který by se dokázal vzepřít.
