Článek
Úvodem mi dovolte onoho historika představit. Nejde totiž o „jen tak nějakého“ Němce z ulice. Jens Christian Wagner je totiž renomovaným historikem, vědcem a přednášejícím. Je držitelem doktorátu z historie a vede Nadaci památníku Buchenwald (bývalý koncentrační tábor) a Mittelbau-Dora (pobočný tábor, kde se vyráběly rakety V-1 a V-2). Je jedním z nejvýznamnějších hlasů takzvané Errinerungskultur (vyrovnávání se s minulostí).
Německý historik zastává v rámci vypořádávání se s minulostí kontroverzní myšlenku. Na výročí konce války se pořádají různé akce a připomenutí, vzpomíná se na oběti holokaustu a oslavuje se Den osvobození. Za osvobozené se považují i Němci. Veřejně poprvé vystoupili s tímto tehdy kontroverzním tvrzením dva nejvyšší němečtí politici v roce 1985. Prezident Weizsäcker a kancléř Kohl. Ti na různých vzpomínkových akcích prosadili myšlenku, že Němci nebyli jen viníky, ale hlavně i oběťmi nacistického režimu. A Den osvobození se tak týká i jich. Wagner ale namítá, že tím si to Němci až moc zjednodušili.
Jeho kritika míří na ospravedlňující a vinu zprošťující tón, který při vyslovení podobné myšlenky zaznívá:
…jako by se Němci jako celek stali oběťmi nacismu. Z tohoto pohledu se nacisté zdají být bytostmi z jiné planety. Ne - miliony Němců se na nacistických zločinech podílely z vlastní iniciativy, profitovaly z nich, souhlasily s nimi, nebo jim alespoň mlčky přihlížely. Byly to německé zločiny spáchané Němci. Mnozí se stali komplici a profitovali z majetku obětí. Od koho by tedy měli být Němci osvobozeni – od nich samotných? Němci se osvobodit nemohli – a v mnoha případech ani nechtěli. V tomto smyslu se jednalo o „osvobození proti vlastní vůli“…
Jako argumenty pro své tvrzení vypočítává historik, jak velké procento národa bylo pronacistické a kdo všechno se na zločinech podílel. Zdůrazňuje, že to nebyly jen plynové komory, které zabíjely židy. Byli to lidé, podílející se na celé té hrůzné mašinérii. Od administrativních pracovníků, přes personál v logistice, až třeba po strojvedoucí vlaků, kterými se prováděly transporty. Jmenuje i lékaře a zdravotní sestry, podílející se na pokusech na lidech, stejně jako všechny ty, kteří byli v různých stranických organizacích, spolcích, nebo jen profitovali z výsledků práce nuceně nasazených zahraničních pracovníků, kterých bylo v Říši přes 13 milionů. O příslušnících SA, SS a Wehrmachtu, kteří se podíleli na popravách přímo, nemluvě.
Historik také připomíná, že souhlas (nebo alespoň tichá podpora) s nacistickým režimem byl všeobecný a prostupoval celou německou společností. A také fakt, že většina lidí zůstala režimu věrná až do posledních dnů války, ať už to bylo z vlastního přesvědčení, ze strachu před režimem a nebo z obav ze msty Spojenců. Proto odmítá oslavovat Den osvobození jako den, kdy bylo osvobozeno i celé Německo. Protože i nacisté byli Němci. Wagner zastává myšlenku, že by se vzpomínkové akce neměly zúžit jen na smuteční projevy a sebelítost, ale měly by nést stálé známky uvědomění. Společnost by nikdy neměla zapomenout na to, co byl člověk schopen člověku udělat a nepřestat se ptát:
Jak se to mohlo stát a co motivovalo pachatele a ty, kteří se na tom podíleli? Jak mohl mít v té době takový účinek slib nerovnosti v podobě údajného národního společenství, kriminalizace menšin a dalších mechanismů vyloučení? Cíl je posílit kritické povědomí o historii ve společnosti. Orientujme Errinerungskultur na budoucnost. Jedná se o pracný a nepřetržitý proces, který se nemůže omezovat jen na jednotlivé pamětní dny.
Jens Wagner říká, že dnešní Němci samozřejmě žádnou osobní vinu za činy z minulého století nenesou. A je to logické. Ale mohou se provinit tím, že se z minulosti nepoučí. Že si nepřiznají, že nejbrutálnější diktatura v historii, která skončila 8. května 1945 a od níž byli i samotní Němci osvobozeni, byla minimálně z větší části diktaturou většinového souhlasu.
