Krvavý epilog války: 80. výročí nejtemnější kapitoly poválečné historie na Moravě

Druhá světová válka skončila. Německo 7. května podepsalo první, den na to druhou kapitulaci. Evropa si oddechla. Konec války přinesl ohromné přesuny lidí. Vojáci se vracejí do svých zemí, vysídlení nebo nuceně nasazení se vydávají na cestu domů, stejně tak osvobození z věznic a koncentračních táborů. Do toho se dávají do pohybu i masy těch, kteří utíkají před spravedlností, odplatou a nebo z okupovaných území, která jim přestala sloužit. Evropa připomíná ohromné mraveniště. V pohybu jsou doslova miliony lidí. Lidí plných nadšení z konce války, štěstí, nadějí na nové začátky, ale i smutku, hněvu, zlosti, nenávisti a touze po odplatě. Když se pak dvě takové skupiny potkají na Moravě, dojde k největšímu novodobému masakru na tomto území.

Vše odstartuje jedno setkání dvou vlaků. Jeden z nich převáží civilisty. Převážně ženy, děti a starší muže. Jde o šest vagonů plných karpatských Němců, Maďarů a Slováků, kteří byli na konci předchozího roku německými úřady převezeni do Čech a nyní se konečně mohou vrátit domů, na Slovensko. Jenže na stejném nádraží zrovna stojí i jiný vlak. Ten veze z vojenské přehlídky v Praze československé vojáky, jmenovitě 17. pěší pluk z Petržalky, pod velením poručíka Karola Pazúra a politruka Bedřicha Smetany. Toto setkání dvou skupin lidí se stane osudovým.

Existují různé verze, které popisují, co stálo za následujícími událostmi. Některé zdroje tvrdí, že vojáci poznali ve druhém vlaku známé tváře a po nařčení, že mnozí z karpatských Němců kolaborovali s Němci, se Pazúr se Smetanou rozhodli jednat a mstít. Jiné říkají, že Pazúr měl údajně rozkaz postarat se o tento vlak z vyšších míst. Nejvíce uznávaná je ale verze, podle níž šlo o svévoli velitelů, chuť po krvi a také tak trochu snaha o vylepšení svého vlastního obrazu, neboť oba měli své vlastní škraloupy z minulosti. Ať tak nebo tak, lidé z prvního vlaku byli vyvedeni ven, označeni za kolaboranty a nacisty (ačkoliv se mnozí z nich prokazovali doklady o bezúhonnosti a doklady o slovenské národnosti) a nakonec odvedeni na návrší Švédské šance u obce Horní Moštěnice.

Tam už na ně čekalo jediné. Jáma, kterou vykopali obyvatelé blízkých Lověšic, které k tomu vojáci donutili pod pohrůžkou násilí. Pazúr se Smetanou rozdělili vystrašené Němce do malých skupinek, nechali je svléknout a pak je nemilosrdně postříleli. 120 žen, 75 dětí, 72 mužů. Bez milosti, bez slitování, bez důvodu. Když se několik obyvatel Lověšic snažilo akci vojákům rozmluvit, Pazúr se jim vysmál a naopak vyzval vesničany, ať si také zastřelí svého nacistu. K řádění se pak opravdu jeden z nich přidal. V noci z 18. na 19. června bylo brutálně zavražděno 267 nevinných civilistů.

Případ dlouho nikdo neřešil. Nějaké snahy sice byly, ale nikdy to nepřešlo k žádnému opravdovému vyšetřování, či dokonce k obviněním. Vše změnil až rok 1947. Tehdy tisk přinesl zmínky o masakru a právě medializace případu vedla ke spravedlnosti. Tedy - mohla vést. Jediným obžalovaným byl Pazúr. I přes různé snahy o vyvinění se byl nakonec odsouzen. Dostal ale pouhých 7 a půl roku vězení. Došlo k odvolání a trest byl sice později zvýšen na dvacetiletý žalář, jenže vzápětí byl zase snížen a nakonec byl Pazúr zcela amnestován. Ochrannou ruku nad ním drželi mnozí nejvyšší komunističtí pohlaváři, dokonce i samotný Gottwald. Po propuštění se stal vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem StB. Druhý z velitelů, Bedřich Smetana, nebyl ani mezi obviněnými. Ten se kromě tohoto masakru zúčastnil i dalších podobných zvěrstev na Slovensku. Nakonec emigroval do Izraele.

Komunistický režim se snažil jakékoliv vzpomínky na poválečný masakr zahladit. To se mu ale naštěstí nepodařilo a po Sametové revoluci se veřejnost postupně dozvídala o celém příběhu. Dnes stojí na místě tragédie památník, který připomíná oběti. Masakr na Švédských šancích je krutou připomínkou, čeho všeho jsou lidé schopni a že poválečný chaos může být stejně brutální jako samotné boje.