Článek
Nejdříve trošku odskočím. Včera jsem četl článek Petry Pavlíčkové o posmrtném osudu Evity Perónové. To, co se dělo s jejím tělem je masakr. Článek naleznete zde a mohu jej vřele doporučit. A právě při jeho čtení jsem si vzpomněl na pár případů, kdy to ani jiní velikáni neměli tak úplně jednoduché - tedy případy, kdy rovnice „smrt - futrál - země“ úplně nefungovala. Dohledal jsem si další informace, přidal pár podrobností a tady je výsledek.
Zub samotného Buddhy
Buddhu asi netřeba představovat. Jde o zakladatele čtvrtého nejrozšířenějšího světového náboženství a snad každý zná podobu jeho sošek. Co se však ví méně, je jeho posmrtné putování. Nebo aspoň jeho částí. Když Buddha v prvním tisíciletí před naším letopočtem zemřel, bylo jeho tělo spáleno. Rozloučit se s ním přišly delegace z různých tehdejších států a oblastí. A právě mezi nimi došlo k hádce, kdo si popel Buddhy odnese. Pře ukončil až návrh, že se popel rozdělí na osm částí mezi jednotlivé delegace a každá pak na svém území postaví náhrobek, tazkvanou stúpu, kam se relikvie uloží a jeho památka a učení tak budou věčné. Relikviemi se staly i zbytky kremační hranice a kremační nádoby. V prvním pololetí prvního tisíciletí pak jeden z nejznámějších buddhistických vládců, král Ašóka, nechal všech osm částí opět vyzvednout a rozdělil je do neuvěřitelných 84 tisíců stúp po celé říši.
Rozdělováním popela z kremace Buddhy ale jeho posmrtný příběh nekončí. Kromě popela se údajně dochoval i zub. Ten podle legendy z popela vyndal Buddhův učedník Khema a odvezl jej do Indie. Tam byl uctíván mnoho let. Jak se ale měnili panovníci, zvyklosti i náboženství, hrozilo relikvii zničení. Mnozí ji chtěli vlastnit, mnozí ji chtěli zničit. A tak zub putoval a často měnil místa. Nakonec byl převezen na Srí Lanku, kde zůstal do dnešních dní. Prohlédnout si jej můžete v Chrámu zubu ve městě Kandy. Ještě jedna perlička - pravý zub byl podle jedné z tezí v 16. století zničen poté, co se jej zmocnili Portugalci a na krátký čas jej odvezli zpět do Indie. Údajně jej rozdrtili na prach, spálili a hodili do moře. To ale buddhisté odmítají. Podle jejich tvrzení šlo jen o repliku zubu a ten pravý je tím zubem, který je stále na Srí Lance.
Tajemství Napoleonova penisu
Napoleon Bonaparte je nepřehlédnutelná postava evropských dějin. A ne, nedělám si srandu z jeho výšky, ostatně jde jen o fámu a Napoleonova výška lehce pod 170 centimetrů byla v tehdejších dobách naprosto v pořádku, ba dokonce lehce nadprůměrná. Slavný generál a císař skončil neslavně. Bez moci, bez vojsk, v exilu. Když v roce 1821 na ostrově Svatá Helena zemřel, byla provedena pitva. Tělo vojevůdce pak bylo pohřbeno s vojenskými poctami na ostrově. O 19 let později bylo císařovo tělo vyzvednuto z hrobu, převezeno do Francie a slavnostně uloženo do mramorového katafalku na místo, kde našli svůj klid i další francouzští velikáni - do pařížské Invalidovny.
Ale údajně ne celé. Lékař, který pitvu zemřelého císaře prováděl, si prý nechal na památku část jeho těla. A to jeho penis. Mělo jít o osobní suvenýr -proč volil zrovna tuto část už asi nikdo nevysvětlí. Podle vyprávění později daroval penis knězi. Druhá verze mluví o uříznutí penisu právě na přání kaplana, neboť ho měl Napoleon za života urazit a nazvat impotentem. Která verze více odpovídá skutečnosti se neví. Po smrti kněze jej zdědila jeho rodina na Korsice. A ta jej prodala anglickému knihkupci, který ho zase poslal dál a prodal do Ameriky. V roce 1927 byl pohlavní orgán Napoleona dokonce ukazován jako exponát v Muzeu francouzských umění v New Yorku. Po výstavě ještě několikrát změnil majitele, až jej nakonec odkoupil uznávaný urolog a sběratel artefaktů John K. Lattimer, který jej má ve sbírce do teď. Respektive, nyní už jeho dcera. Té už bylo nabízeno i 100 tisíc dolarů, nicméně držitelka penisu se jej nevzdává. Někteří lidé ale pravost penisu rozporují.
Porcování Galilea
Galileo Galilei sdílel s Napoleonem jistou podobnost. I on dožíval v jisté formě exilu - v domácím vězení. Slavný astronom, filosof a fyzik, byl za své učení a názory pronásledován církví a nakonec odsouzen. Ale na rozdíl od Napoleona byl po své smrti v roce 1642 pohřben celý. Alespoň na chvíli. Téměř o století později byly jeho ostatky vyzvednuty, aby byly pohřbeny v majestátnější hrobce ve Florencii. A právě při tomto úkonu se našli tací, kteří se rozhodli, že suvenýr z Galileova těla je právě to, co potřebují a tak z něj „urvali“ tři prsty, zub a jeden z obratlů.
Jeden z prstů nakonec získal obchodník se starožitnostmi Anton Francesco Gori. Uschoval jej a poté nechal vystavit ve slavné Medicejské knihovně. Nyní se tento prst nachází v Muzeu dějin vědy ve Florencii. Ukradený obratel je zase vystaven na univerzitě v Padově. Další dva prsty a zub byly po staletí brány jako ztracené. Až v roce 2009 se najednou objevila sklenice, v níž se kousky Galileova těla nacházely a ta byla nabídnuta do dražby. Kupec se samozřejmě našel. Nechal obsah sklenice prozkoumat vědci a pracovníky Muzea dějin vědy ve Florencii a ti potvrdili pravost ostatků.
Pokud se vám článek líbil, můžete dát like a hlasovat v anketě, zda byste měli zájem i o další případy, kdy slavní lidé nespočinuli ve svých hrobech „tak říkajíc v celku“. Historie zná mnoho podobných příběhů, které si můžeme příště rozebrat, například francouzského krále bez srdce, které bylo údajně částečně snězeno nebo mezinárodní organizované krádeže kostí světců či třeba chybějící hlavy slavných mužů i žen.
