Článek
Jan Palach byl československým studentem vysoké školy v Praze, který se upálil 16. ledna s myšlenkou, že svým činem probudí československou společnost a zemi přinese změny. Jeho inspirací bylo upálení vietnamského mnicha Thich Quang Duca, který svým činem z 11. června 1963 šokoval celý svět, stejně jako vyburcoval obyvatelstvo a dodnes je jeho čin brán jako zlomový okamžik, vedoucí ke změně vietnamského režimu. Se stejnými plány se údajně obětoval i Jan Palach. Ten bývá označován jako Pochodeň číslo jedna. Pro Československo to platí, pro tzv. Východní blok ovšem nikoliv. Na protest proti obsazení Československa armádami pěti států se před ním upálili ještě dva další lidé.
První případ se stal v Polsku. Už necelý měsíc po okupaci Československa se na protest proti tomu a též proti porušování lidských práv ve své zemi, upálil polský občan Ryszard Siwiec. Celou akci měl pečlivě naplánovanou. Osmého září 1968, při státní akci na varšavském Stadionu Desetiletí, za účasti polské komunistické strany, zahraničních diplomatů a stovky tisíc diváků, začal vykřikovat hesla proti okupaci Československa, polil se hořlavinou a zapálil. Byl na místě uhašen, přesto utrpěl popáleniny na více než 85 procentech těla a po čtyřech dnech v nemocnici za dozoru tajné státní policie zemřel. Jeho činu si však všimlo málo lidí, státní aparát jej úspěšně tutlal před veřejností a ta se o něm dozvěděla až zpětně z vysílání Rádia Svobodná Evropa v následujícím roce. V roce 2001 obdržel Řád Tomáše Garriga Masaryka 1. třídy in memoriam.
Druhou pochodní v sovětské sféře vlivu se stal Ukrajinec Vasyl Omeljanovyč Makuch. Ten se upálil zhruba o měsíc později - 5. listopadu 1968. Makuch byl vždy tak trošku rebel. Už za války byl členem Ukrajinské povstalecké armády, vedené Stepanem Banderou a po válce v usilování o samostatnost nepolevoval. V únoru 1946 byl postřelen tajnou policií, zatčen a nakonec poslán na Sibiř. Po propuštění musel do vyhnanství a nesměl se vrátit do Lvovské oblasti, ze které pocházel. V říjnu 68 se rozloučil s rodinou a odjel do Kyjeva. Tam se 5. listopadu polil benzínem, zapálil a za výkřiku „Pryč s okupanty Československa, pryč s komunistickými kolonizátory, ať žije svobodná Ukrajina, sláva Ukrajině!“ upadl do bezvědomí. Zemřel v nemocnici druhý den. O jeho činu se dlouho nevědělo, tajná policie jej držela pod pokličkou. V roce 2018 po něm Praha pojmenovala most na Praze 10.
Tyto činy předcházely tomu Palachovému. Jeho oběť je rozebírána zde. Ačkoliv si údajně přál, aby nikdo jeho sebeupálení nenapodoboval a nabádali k tomu i známé osobnosti té doby, například básník Jaroslav Seifert nebo prezident Ludvík Svoboda, přesto u „třetí pochodně“ v rámci sovětského bloku nezůstalo. Během pouhých dvou týdnů se jen do 31. ledna 1969 pokusilo o upálení dalších 10 lidí. Do konce dubna dokonce 26. Pak se začala situace zklidňovat a přesto, že se s tímto fenoménem nikdy úplně nepřestalo, počty už nenarůstaly tak rychle.
Připomeňme si jen ty nejznámější případy. Den po smrti Jana Palacha se udály hned dva případy.
Sándor Bauer. Tento maďarský mladík inspirován Palachem se na protest proti okupaci polil benzínem. Zapálil se a ještě vzal do rukou maďarské vlajky. Celou dobu byl při vědomí. Zemřel o den později na následky svých zranění. Maďarský tisk o něm referoval jako o duševně nemocném jedinci a popřel jakýkoliv politický motiv. V dopise na rozloučenou svým rodičům napsal:
Chtěl bych žít, ale v tuto chvíli potřebuje můj národ spíše mé mrtvé tělo spálené na troud.
Druhý případ z dvacátého ledna se stal v Československu. Mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý vylezl na prázdný podstavec odstraněného pomníku T. G. Masaryka, polil se petrolejem a zapálil se. Kolemjdoucí jej uhasili. Popálen byl na dvou třetinách těla. Během ošetřování údajně lékaři vyprávěl o nenávisti k Rusku a nesouhlasu s okupací. Jelikož byl pod vlivem alkoholu a léků tišících bolest, nebylo prý jeho povídání souvislé. V médiích mezitím vyšly dehonestující články, vykreslující Hlavatého jako alkoholika se závažnými psychickými i osobními problémy, což zcela zastřelo politické motivy a jakoukoliv souvislost s Janem Palachem. Tato oběť tak byla spíše zapomenuta a za „pochodeň číslo dvě“ se tak všeobecně považuje až upálení Jana Zajíce o měsíc později. Město Plzeň si Josefa Hlavatého připomnělo vzpomínkovým aktem v roce 2019 a minulý rok byla odhalena na místě jeho činu pamětní deska.
22. ledna se pokusil upálit Miroslav Malinka a 26. ledna Jan Bereš. V únoru 1969 přišla druhá nejznámější československá oběť. Takzvaná Druhá pochodeň, jak sám sebe student a básník Jan Zajíc nazval. Ten byl též nespokojený s režimem. Podporoval Pražské jaro a byl zničený z okupace. Po Palachové činu se účastnil protestní hladovky, kterou drželi někteří studenti ve stanu hned vedle kašny na Václavském náměstí po dobu, kdy byl umírající Palach v nemocnici. Když utekl měsíc od jeho smrti a ve společnosti se stále nic nedělo a žádné změny nepřicházely, rozhodl se Jan Zajíc akci zopakovat. Úmyslně vše naplánoval na výročí 21 let od komunistického převratu, měsíc od Palachova pohřbu. Bohužel, jeho oběť též nenaplnila očekávání. Svou roli hrálo i to, že se mu nepodařilo dostat na Václavské náměstí. Jan Zajíc se zapálil v průjezdu domu, odkud chtěl na Václavák vyběhnout, jenže ztratil orientaci a uhořel v domě na schodech. Po Sametové revoluci se na něj však nezapomnělo, stal se druhou nejznámější obětí po Janu Palachovi, pojmenovala se po něm mnohá místa a v roce 1991 obdržel Řád T. G. Masaryka im memoriál.
V dubnu se staly další 3 případy, z toho 2 československé. 4.4. se v Jihlavě upálil Evžen Plocek. Podle státní bezpečnosti byl těžce opilý. Jeho pohřbu se sice účastnilo kolem 5 tisíc lidí, do širšího povědomí republikové společnosti se však jeho čin nedostal. To samé se stalo u Michala Lefčíka. Ten se zapálil 11. dubna, jeho motivem byl též nesouhlas s režimem a okupací. Tento mladík byl teprve desátý den vojákem základní služby. Shořel téměř na uhel. Popálen byl na 95 procentech těla. Jeho čin se ale dařilo tutlat a veřejnost tak ani on neprobudil. 13. dubna se udál třetí případ. Tentokrát v lotyšské Rize. Dvacetiletý Elijahu Rips se zde zapálil s transparentem v ruce, kde stálo „Protestuji proti okupaci Československa“. Byl však uhašen dříve, než se stihl vážněji poranit. Ihned jej zatkla KGB a byl uvězněn do psychiatrické léčebny. Tam byl držen do roku 71, pak emigroval do Izraele a stal se vysokoškolským profesorem na univerzitě. Zemřel v loňském roce.
Mezi další známější následovníky Palachova činu jsou případy Martona Moysese z února 1970, Romase Kalanty z roku 1972 nebo Oskara Brüsewitze ze srpna 1976 a Oleksy Hirnyka z ledna 1978. Jen těsně před pádem sovětského bloku spáchal demonstrativní sebevraždu upálením proti politice SSSR litevský umělec Vytautas Vičiulis a paradoxně až po revoluci sáhl po této hrůzné smrti Jozef Aszmongyi, který se upálil nedaleko Nymburka proto, že nesouhlasil s dělením Československa na dva samostatné státy.
