Karel Schwarzenberg proti nacismu i komunismu - šlechtic, který si nálepkování nezaslouží

Karel VI. Schwarzenberg se narodil jako dědic orlické větve Schwarzenbergů a od mládí se zajímal o politiku a historii. Publikoval heraldické i jiné spisy, jeho Almou mater byla Univerzita Karlova a na počátku 30. let se zapojil do Československé národní demokracie a následně krátce do Národního sjednocení. Zde se stal členem takzvané Šedé legie.

Nejkontroverznějším obdobím jeho života před válkou je jeho krátké působení v hnutí Vlajka, kde se snažil prosazovat konzervativní a monarchistické myšlenky, smíšené s jistou formou fašismu. Vlajka byla hnutím s katolickými a nacionalistickými kořeny, které hlavně ve své počáteční fázi sympatizovalo s italským fašismem, působilo antiněmecky a mělo ještě daleko k oné kolaborantské organizaci, jak ji známe dnes. Více o Vlajce a její přeměně si můžete přečíst zde. Schwarzenberg se orientoval na Polsko a navrhoval zřízení Severoslávie - země, která by obě země spojila a byla obranou proti nacismu i bolševismu. Československo-polská liga, jejíž byl v roce 1934 představitelem, ale nikdy neměla větší podporu.

Schwarzenberg se s Vlajkou myšlenkově rozešel v okamžiku, kdy začala kolaborovat s nacisty, tedy ještě před Mnichovskou dohodou. V roce 1938 ho dokonce Vlajkaři navrhovali jako prezidenta republiky po Benešovi, ale jednak byl na tuto funkci mladý a za druhé v té době už samotný Schwarzenberg nechtěl s proněmecky směřujícím hnutím nic mít a vystoupil z něj. Později se od svých raných názorů distancoval a stal se celoživotním zastáncem židovského státu.

Mnichovská dohoda v září 1938 a následná okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 znamenaly pro Karla VI. Schwarzenberga zásadní zlom. Patřil k těm šlechticům, kteří se aktivně postavili za československou státnost. Byl jedním z hlavních autorů tří deklarací české šlechty. První bylo prohlášení členů starých českých rodů o neporušitelnosti území českého státu z roku 1938. Zde se sešlo 12 zástupců šlechty s Edvardem Benešem a postavilo se za Československo. Jak ale Mnichov dopadl všichni víme.

Podruhé potvrdili svůj československý postoj v lednu 1939. Šlo víceméně o zopakování své předešlé deklarace, tentokrát před prezidentem Emilem Háchou. I přes okleštění země a pokračující německý nátlak cítil Schwarzenberg a ostatní členové delegace jako svou národní povinnost postavit se za svou zemi a veřejně slíbit, že jsou připraveni dělat vše, co bude třeba a že za novým prezidentem stojí. Realita března 1939 byla ovšem opět neúprosná. Německo obsadilo zbytek Československa.

Až přišlo září 1939 a národní prohlášení české šlechty. Tuto třetí deklaraci podepsalo 85 nejvýznamnějších českých šlechticů z 33 rodin, Schwarzenbergové jasně deklarovali svou českou národnost a věrnost republice, odmítli se stát říšskými občany a postavili se proti nacistické okupaci. Stejně tak učinili i ostatní.

Toto prohlášení mělo vážné důsledky. Nacisté reagovali konfiskací majetku šlechticů, někteří byli internováni nebo skončili v koncentračních táborech. V únoru 1940 spadly veškeré majetky účastníků první deklarace pod nucenou správu, později se rozšířila i na další. Schwarzenberg se se svou rodinou musel vystěhovat z rodinného sídla na zámku Orlík do malého zámečku v Čimelicích. Zde se věnoval psaní historických prací a zapojil se do domácího odboje.

Na konci války se Karel VI. Schwarzenberg aktivně zúčastnil květnového povstání v Čimelicích. Na jeho popud se zde utvořil ilegální obecní národní výbor a on se podílel na odzbrojení maďarských vojáků. Jen z důvodu nešťastného zranění se nemohl účastnit i jednání o kapitulaci místních jednotek SS. Zastupoval ho jeho nevlastní bratr z rodu Kinských. Po osvobození byl 4. června 1945 zvolen předsedou Revolučního národního výboru v Čimelicích, který vedl téměř rok.

Po válce se sice rodině načas vrátil veškerý majetek, nicméně s nástupem komunistického režimu v únoru 1948 se situace opět dramaticky změnila. Schwarzenbergové, stejně jako další šlechtické rody, se stali terčem nového režimu. Komunistická propaganda na Karla VI. útočila, mimo jiné s odkazem na jeho kontroverzní minulost v hnutí Vlajka, kterou náležitě přeháněla a zesměšňovala jeho monarchistické názory. Hrozilo mu zatčení. Zachránila ho těžká nemoc, která mu umožnila získat čas. V roce 1948 byl majetek orlické větve Schwarzenbergů zcela zabaven komunistickým režimem a Karel VI. Schwarzenberg byl nucen odejít do exilu.

Usadil se ve Vídni, kde se i v exilu aktivně věnoval kritice komunistického režimu v Československu, působil jako archivář a studoval historické vazby mezi českou a ruskou šlechtou. S odchodem z vlasti se nikdy nesmířil. Karel VI. Schwarzenberg zemřel ve Vídni 9. dubna 1986, pouhé tři roky před Sametovou revolucí a tak se pádu komunismu a návratu do své milované země nikdy nedočkal.

Jeho syn, Karel Schwarzenberg (VII.), se po roce 1989 stal významnou osobností české politiky. Když kandidoval proti Miloši Zemanovi v prezidentské volbě v roce 2013, byla opět nespravedlivě vytažena „kolaborantská karta“ - znovu se veřejně odsuzovalo působení jeho otce ve Vlajce. K očernění Schwarzenbergů se hodila.

Karel VI. Schwarzenberg si nálepkování nezaslouží. Byl vždy hrdým Čechem a vždy se stavěl za svůj národ. Veřejně se stavěl proti němectví a říšské občanství kategoricky odmítl. Ač šlechta přišla se zřízením Československa v roce 1918 o své tituly, mnozí s příchodem nacistů o dvacet let později o majetky i život a pronásledování je čekalo i za komunismu, nikdy na svou vlast nezanevřel. Ba naopak.

Schwarzenbergův příběh je ukázkou složité a často tragické cesty českého vlastenectví ve 20. století, které se muselo vypořádat jak s nacistickou tyranií, tak s nástupem komunistické totality a co více, s propagandou, která dokázala lidem doslova vštípit častokrát nesmyslnou a neopodstatněnou nenávist k české šlechtě, která zůstala v některých hlavách dodnes.