Článek
Tato událost se stala jedním ze symbolu odporu a připomínkou nezlomné lidské vůle.
Treblinka, ležící v okupovaném Polsku, nebyla obyčejný koncentrační tábor. Byla to chladnokrevná továrna na smrt, stvořená pro systematické vyhlazování evropských Židů v rámci operace Reinhardt. Pro většinu sem deportovaných lidí znamenal příchod okamžitou cestu do plynových komor. Jen hrstka vyvolených – těch, kteří měli to „štěstí“, že byli vybráni pro práci – se stala svědky neuvěřitelných hrůz. Jejich úkolem bylo třídit majetek zavražděných, odklízet těla a udržovat chod mašinérie smrti.
Život v Treblince byl utrpením, které přesahovalo lidskou představivost. Bití, mučení, hlad a všudypřítomná vůně smrti, to bylo denní realitou, denním chlebem každého vězně. Každá vteřina byla bojem o přežití. Nikdo nevěděl, zda zrovna ten den, do kterého se probudil, není jeho posledním. A právě v tomto čirém zoufalství se zrodila myšlenka vzdoru.
Navzdory neustálému dohledu esesmanů a ukrajinských strážných se zformovala tajná skupina vězňů. Pod vedením osobností jako Leon Reichman, bývalý polský důstojník, a Marcel Galewski, židovský inženýr, začali spřádat neuvěřitelně riskantní plán. Jejich cílem nebylo osvobodit tábor, to by byl nesmysl, ale způsobit co největší chaos a umožnit co největšímu počtu lidí pokusit se o útěk.
Treblinka byla táborem v rámci operace Reinhardt, z něhož uteklo během jeho působení vůbec nejvíce vězňů. Jejich svědectvím ale zpočátku nechtěl nikdo věřit.
Přípravy byly nesmírně opatrné. Vězni se nejdříve chtěli dostat ke zbraním tak, že podplatí ukrajinské stráže. Ti si peníze vzali, ale zbraně nedodali. Vymyslel se tedy náhradní plán. V den povstání se okopírovaným klíčem od skladu vezmou zbraně esesákům. Rozdělovaly se úkoly, pečlivě se plánoval každý krok. Po distribuci zbraní se měli zlikvidovat Ukrajinci i Němci. Součástí plánu bylo též zapálit sklad s benzínem, což by odvedlo pozornost stráží a vyvolalo paniku.
V parném odpoledni 2. srpna 1943, když žár letního dne otupoval pozornost a mnoho ukrajinských stráží odpočívalo a navíc, část esesmanů a ukrajinských strážných odjelo na „koupačku“ k řece, zazněl výstřel. Signál! Vězni, ozbrojeni čímkoli, co měli, zaútočili na stráže. Současně se pokusili zapálit co nejvice budov. Zmatek byl obrovský.
Akce už od samého začátku provázely komplikace. Samotný výstřel nebyl tím plánovaným signálem ke vzpouře. Galewski jím zastřelil esesmana, který u jiného vězně objevil peníze připravené pro útěk a chystal se vězně potrestat. Povstání tak vlastně začalo jakýmsi „nedopatřením“.
Využívajíce šoku a dezorganizace se stovky vězňů vrhly k plotům tábora. Někteří přelézali, jiní se protlačovali proraženými dírami. Palba z pušek a kulometů, kterou spustili zaskočené stráže, kosila prchající. Zástupy se hnaly dál, do nedalekého lesa. Svoboda byla tak blízko…
Z necelého tisíce vězňů, kteří se vzpoury zúčastnili, se podařilo uniknout z tábora přibližně 300 až 400 lidem. Osud byl ale nemilosrdný – pouze asi 60 až 70 z nich přežilo válku. Mnozí byli zastřeleni při útěku, dopadeni nacisty nebo zrazeni a zabiti místními antisemity. Ti, kteří přežili, se skrývali, připojovali se k partyzánům nebo hledali pomoc u odvážných místních obyvatel.
Vzpoura v Treblince ukázala, že ani v nejextrémnějších podmínkách není lidský duch zcela zlomen. Přeživší se stali nepostradatelnými svědky hrůz holocaustu. Jejich výpovědi pomohly odhalit nacistické zločiny a zajistit, aby se na Treblinku a její oběti nikdy nezapomnělo. V Treblince bylo zavražděno až 870 000 lidí.
