Článek
Jméno Josef Čapek zná v Česku téměř každý. Automaticky si ho spojujeme s uznávaným spisovatelem, malířem, autorem pohádek O pejskovi a kočičce, s bratrem spisovatele Karla Čapka - Josefem. Jenže tento příběh není o něm. Patří jinému nositeli tohoto jména. Muži, který žil o generaci dříve. Muži, jehož cesta skončila na šibenici, a který se nesmazatelně zapsal do historie jako poslední veřejně popravený člověk v Brně.
Josef Čapek, někdy uváděný jako Czappek, se narodil roku 1833 v Olešnici na Blanensku a jeho život zpočátku nijak nevybočoval z řady. Vyučil se řezníkem, měl řemeslo, které mu mohlo zajistit obživu a zhola nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho jméno mělo jednou objevit v soudním spisu s poznámkou: Rozsudek smrt. Ale jak o tak bývá, naše cesty jsou klikaté a mnohdy těžko odhadnutelné. Čapkův život se nezačal hroutit naráz. Vše přicházelo pozvolna, nepozorovaně. Obchod mu nevzkvétal, dluhy se vršily a nakonec přišel bankrot. Stejným způsobem se rozpadlo i jeho manželství. Nakonec opustil ženu i dítě a odešel do Rakouska, kde doufal v lepší zítřky. Pokusil se začít znovu, znovu se oženil, ale ani tentokrát nedokázal svůj život udržet pohromadě. Když se vrátil zpět do Čech, byl už jiným člověkem… Bez stálé práce, bez jistot, bez pevného zázemí. Toulal se, přežíval ze dne na den a útěchu nacházel v alkoholu.
Na konci roku 1864 už měl třetí dítě, jeho život se ale neměnil. Neměl žádný řád. Byl to spíše takový sled náhod, krátkodobých rozhodnutí a improvizací. A právě v takovém rozpoložení se jednou ocitl v Boskovicích, kde se odehrál okamžik, který všechno změnil. Před jednou z hospod stál povoz naložený kukuřicí. Nebylo na něm nic zvláštního. Nic, co by přitahovalo pozornost. Tedy, ne běžného člověka. Tu Čapkovu ale přitáhl. Zastavil se. Díval se povoz a v jeho hlavě se začala rodit jednoduchá a přímočará myšlenka: Tohle by mohl být způsob, jak si trošku pomoci. Nešlo samozřejmě o žádný plán v pravém slova smyslu. Byl to spíše náhlý nápad, který se zdál až podezřele snadný.
Majitel povozu, vozka jménem Chládek, seděl uvnitř hospody. Čapek vešel, pozdravil, rozhlédl se a bez váhání si k němu přisedl. Začal s ním mluvit. Nenuceně, přátelsky. Nepůsobil jako někdo, kdo by mohl představovat nebezpečí. Naopak. Uměl zapůsobit. A teď přesně působil, jak potřeboval. Jako pohodový muž, který hledá společnost a chce si dát pivo. Vozka neměl důvod být obezřetný. Sklenice se rychle plnily, rozhovor plynul a jeden by si řekl, že se sešli dva dávní přátelé. Jenže zatímco Chládek pil bezstarostně, Čapek přesně věděl, co dělá. Nenápadně přiléval do piva kořalku, znovu a znovu, v dávkách, které nebyly nápadné, ale postupně zesilovaly účinek alkoholu. Tohle cílené jednání mělo jediný cíl – zbavit druhého muže schopnosti se bránit.
Když se přesunuli do další hospody, už bylo zřejmé, že Chládek ztrácí kontrolu. Mluvil hlasitěji, jeho pohyby byly nejisté a myšlenky roztěkané. Čapek naproti tomu zůstával soustředěný. Pokračoval ve stejném postupu, jako by jen naplňoval jednoduchý plán, který se zrodil před chvílí venku u povozu. Alkohol proudil dál a rozdíl mezi oběma muži se prohluboval. Chládek se propadal do otupělosti, zatímco Čapek čekal na okamžik, kdy už nebude potřeba nic dalšího.
Ten okamžik přišel dřív, než by se zdálo. Další cesta už nepokračovala. Někde mezi odchodem z hospody a plánovaným přesunem nastal zlom. Čapek, posilněný alkoholem, ale zároveň vedený svým jasným záměrem, zaútočil na muže, který už se nebyl schopen bránit. Nebyly u toho žádné oči, žádní svědci. Jen ticho a rychlé rozhodující jednání. Chládek by zabit, zemřel a zůstal po něm jen povoz a náklad.
Následující kroky byly stejně přímočaré, jako ten první. Čapek zastavil u řeky a těla se zbavil bez váhání. Nepřišla žádná snaha o důkladné zahlazení stop, nic takového. Jednalo se spíš o rychlé rozhodnutí zbavit se důkazu a pokračovat dál. Povoz si ponechal, náklad odvezl zpět do vesnice a tam ho prodal. Peníze, které získal a které ho najednou hřály v kapse, mohly dozajista alespoň na okamžik vyvolat pocit, že všechno proběhlo hladce, že se mu podařilo vyřešit své problémy jedním jediným činem a že tedy uspěl. Jenže právě v té jednoduchosti byl ukrytý i jeho pád. Nic nebylo promyšlené, nic nebylo připravené, vše bylo jen otázkou času. A ten se nachýlil rychle.
Zmizení vozky nezůstalo bez povšimnutí. Stopy, které Čapek zanechal, nebylo těžké spojit s jeho osobou. Vyšetřování postupovalo rychle a podezření se soustředilo na jediného člověka. Na něj. Když byl zatčen, nebyl už prostor ani pro únik, ani pro další improvizaci. To, co začalo jako náhlý nápad před hospodou, se během několika týdnů proměnilo v trestu. V říjnu 1865 Zemský soud v Brně vynesl rozsudek smrti oběšením. Nejvyšší soud jej na konci ledna potvrdil a tím byl jeho osud definitivně zpečetěn. Podle dobových zpráv přijal Čapek rozsudek s klidem, bez viditelného odporu, jako by už dříve pochopil, jak to všechno dopadne jeho cesta směřuje. Ve vězení ho navštívil duchovní a bylo mu umožněno poslední přání – káva, víno a naplněná dýmka. Pak následovaly tři dny čekání v cele smrti.
Dne 31. ledna byl eskortován na Cimp, tehdejší popraviště na dnešní Kraví hoře. Zpráva o popravě přilákala velké množství lidí. Veřejné popravy tehdy představovaly událost, která přitahovala davy. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. Prostor se rychle zaplnil, lidé se tlačili, aby měli co nejlepší výhled. Čapka si převzal kat a rozsudek byl vykonán před očima shromážděných. Tím by příběh mohl skončit, ale onen den si vyžádal ještě jednu oběť. V přeplněném davu došlo k neštěstí, kdy jeden z přihlížejících spadl ze svahu a na místě zemřel. Smrt tak toho dne zasáhla dvakrát.
Po celý den putovaly davy lidstva na místo ohyzdného divadla. Při popravě, jak se nám praví, zabil se jistý člověk divák, spadnuv s návrší.
Poprava Josefa Čapka se stala poslední plně veřejnou popravou v Brně, přístupnou na volném prostranství bez omezení. Od té doby se exekuce přesouvaly do uzavřených prostor, například do věznice na Cejlu, a postupně mizel i jejich charakter veřejné podívané. Podobný trend se postupně prosazoval na celém území. Poslední veřejná poprava v českých zemích se odehrála o sedm let později, v roce 1871 v Plzni.
Veřejné popravy se sice v omezené formě vrátí po druhé světové válce při trestání válečných zločinců, například v případě K. H. Franka, ale to už je jiný kontext, jiná doba i jiná podoba. Žádné zaplněné louky či svahy a volný přístup komukoliv.
Definitivní konec přichází o mnoho let později. Trest smrti je v Československu naposledy vykonán v roce 1989 na vrahovi Štefanu Svitekovi. Poté je zrušen úplně.
