Článek
Atmosféra ve Východním Německu byla v první polovině roku 1953 napjatá. Hospodářské potíže, nedostatek spotřebního zboží a rostoucí nespokojenost s komunistickou vládou čím dál tím více vyvolávaly nespokojenost mezi lidmi. Poslední kapkou se stalo rozhodnutí vlády zvýšit pracovní normy o 10 % a to bez jakékoliv kompenzace. Fakticky to znamenalo, že budou dělníci pracovat za stejnou mzdu více.
Už od pátku 12.6. se začaly v menších obcích objevovat protesty. Ty nakonec zasáhly více než 300 východoněmeckých obcí. I proto pak později pohlaváři uváděli, že: „fašistický pokus o převrat 17. června 1953 ukázal, že třídní nepřítel soustřeďuje své síly na venkově“. Během víkendu ukázky nespokojenosti nepolevovaly. V pondělí 15.6. už se stávkovalo i v Berlíně. Druhý den se přidali další dělníci a napochodovali před budovu německých odborů a posléze před sídlo samotné vlády. Tam bylo dělníkům řečeno, že není důvod k demonstracím, neboť se zvyšování norem ruší. V tu chvíli už ale dávno lidé neprotestovali pouze proti normám. Teď už šlo o víc.
Nespokojení obyvatelé NDR se přestali bát a naplno vyjadřovali svou frustraci nad tím, kam směřuje jejich země. Protestující požadovali zavedení svobodných voleb, odstoupení komunistické vlády a vyzdvihovali nutnost sjednotit Německo. A tyto myšlenky v ulicích rezonovaly. Vše spělo k vyvrcholení, k onu osudnému 17. červnu 1953.
A bylo to velké. Některé odhady mluví o jednom až jednom a půl miliónu nespokojených Němců v ulicích. O více než 700 místech po celé zemi. Docházelo k aktům odporu vůči komunistické vládě, strhávaly se rudé vlajky, dokonce došlo k obsazení některých sídel státních úřadů a policie. Část lidových milic přešla na stranu protestujících. Vzbouřenci dokonce obsadili jedno z detenčních zařízení a pustili vězně na svobodu. Akcím se ale nevyhýbaly ani excesy. Demonstranti napadali fyzicky lidi, spjaté s režimem a na svědomí mají i několik žhářských útoků. Zmláceno bylo několik politiků a příslušníků nechvalně proslulé tajné policie, jeden z jejích informátorů dokonce na následky bití zemřel.
Povstalci obsadili 11 budov okresních zastupitelstev, 14 úřadů starostů, 8 sídel vedení SED, 9 věznic, 2 kanceláře Ministerstva státní bezpečnosti (MfS), 8 policejních stanic, 4 okresní úřady Lidové policie (VPKA) a 1 kancelář okresního úřadu Německé lidové policie (BDVP). Napadeno bylo dokonce více než dvakrát tolik zařízení, ale jejich obsazení nebylo neúspěšné.
V ulicích zuřily boje mezi policií a nespokojenými lidmi. Vláda se skryla v budovách, které měly pod správou Sověti. Ve dvě hodiny odpoledne se ještě znovu pokusila uklidnit stávkující a rozhlasem zopakovala, že normy se zvedat nebudou a vyzvala „všechny dělníky a slušné lidi, aby naopak pomohli zatknout kontrarevolucionáře“.
Sověti ale nehodlali čekat, až se Němci uráčí dojít k rozumu, nebo až to vláda nějak ukočíruje. Už hodinu před vládním prohlášením vyhlásil sovětský velitel nouzový stav, díky čemuž převzal SSSR oficiální moc nad NDR. Do Berlína i jiných částí vjely tanky, připravené zasáhnout. Celkem bylo nasazeno 16 sovětských divizí s přibližně 20 tisíci vojáky a asi 8 tisíci příslušníky KVP. Protesty byly brutálně potlačeny. Stanné právo bylo zrušeno až 11. července. Následovalo masivní zatýkání a propagandou pokroucené soudní procesy.
Přesný počet obětí povstání nikdy nebyl plně objasněn, ale odhady se pohybují v desítkách až stovkách mrtvých a tisícovkách zraněných a zatčených. Počty mrtvých se podle původu zdrojů totiž velmi liší. Mnozí z účastníků povstání byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení, padaly i rozsudky smrti a pořádaly se popravy. Věznění v souvislosti s povstáním byli nuceni nosit žluté X na svých vězeňských mundúrech. Díky němu se jim pak dostávalo zvláštního zacházení ze strany bachařů. Rodiny vězněných byly pod neustálým tlakem. Manželkám bylo například důrazně doporučováno se rozvést, častokrát za pohrůžky odebrání dětí. Rozeběhly se i stranické čistky. Za viníka a organizátora protestů se oficiálně označil Západ a fašistické síly, skrývající se v zemi.
Mezinárodní reakce na povstání byla zdrženlivá. Některé západní mocnosti sice vyjádřily solidaritu s protestujícími a odsoudily sovětskou intervenci, ale z obavy z eskalace studené války se zdržely větších akcí. Svět se tak stal němým svědkem brutálního potlačení touhy po svobodě. Winston Churchill dokonce prohlásil, že potlačení povstání bylo správné - sledoval ovšem své vlastní zájmy a stále doufal v obnovení Konference čtyř mocností. Američané si zase zpočátku mysleli, že jde jen o nějakou sovětskou provokaci. Komunistické vlády východních zemí se snažily celou událost mystifikovat a zaměřily se na utužování podmínek ve svých zemích vedeni obavami, aby se situace neopakovala i u nich.
Povstání v NDR v roce 1953 bylo důležitým momentem v historii poválečné Evropy. Ukázalo vnitřní nestabilitu východoněmeckého režimu a nespokojenost obyvatelstva. Zároveň ukázalo a posílilo odhodlání Sovětského svazu udržet si kontrolu nad svými satelitními státy. Pro obyvatele NDR se 17. červen stal vzpomínkovým dnem a symbolem boje za svobodu, oficiálně byl ustanoven státním svátkem a tím zůstal až do konce režimu. Po znovusjednocení Německa byl Den německé jednoty přesunut na 3. říjen.
zdroje:
