Pražský rodák Leopold von Mildenstein a zapomenutá kapitola konečného řešení

V roce 1933, kdy většina Židů v Německu začínala tušit, že nacistický režim nepřinese nic dobrého, se jeden z nacistických následovníků rozhodl vydat na cestu. Leopold von Mildenstein, v té době už hrdý člen SS, se spolu s prominentním sionistickým aktivistou Kurtem Tuchlerem a jeho ženou vydal na dlouhou cestu do Palestiny. Cílem nebylo sledovat, jak se tam Židé „ukrývají“, ale naopak – jak si budují nový život. Mildenstein se chtěl na vlastní oči ujistit, zda je možné přesvědčit německé Židy, aby svou budoucnost našli jinde než v Evropě.

Leopold von Mildenstein pocházel z katolické šlechtické rodiny Mildensteinů, narodil se v Praze v roce 1902. Vystudoval sice inženýra, ale táhlo ho to k psaní a tak se stal novinářem. V lednu 1929 vstoupil do nacistické strany v Rakousku a v roce 1932 do SS, než byly obě organizace v roce 1933 v austrofašistickém korporátním státě postaveny mimo zákon. Ve stejném roce pak vyrazil se svou ženou na šestiměsíční návštěvu Palestiny.

Výsledkem jeho cesty byly články s názvem Ein Nazi fährt nach Palästina – „Nacista cestuje do Palestiny“ – které vycházely v nacistickém listu Der Angriff. Nešlo o satiru ani výsměch. Mildenstein psal s překvapivým respektem a obdivem o tom, co viděl. Židovské osady vnímal jako pracovitá, disciplinovaná společenství – něco, co rezonovalo s ideály „nového člověka“, jak si ho představovali i nacisté. Dokonce tak moc, že při sérii článků byl vydán speciální pamětní odznak s hákovým křížem a Davidovou hvězdou – symbol paradoxní spolupráce nacistického režimu a sionistického hnutí ve velmi krátkém a velmi specifickém okamžiku dějin.

Zatímco jiní členové SS připravovali protižidovské zákony, Mildenstein byl přesvědčen, že nejlepší způsob, jak „vyřešit židovskou otázku“, je podporovat sionistickou emigraci. Nebyl žádným nacistickým snílkem na okraji dění. V roce 1934 si jeho neortodoxní přístup získal pozornost těch nejvyšších míst. Cesty do Palestiny z něj udělaly experta na Blízký východ a byl osloven Reinhardem Heydrichem, aby se v roli vedoucího židovského oddělení SD podílel na zavádění opatření, která paradoxně sionistickým snahám pomáhala - vyjednával o výcvikových táborech, zjednodušoval vízová řízení, podporoval vyučování hebrejštiny i zemědělských dovedností, zajišťoval byrokratické zjednodušení emigrace a dokonce se účastnil kulturních akcí pořádaných sionisty v Německu - za dohledu Gestapa. Sionisté – i když často s odporem – někdy spolupracovali. Společný zájem byl jasný: dostat Židy z Německa pryč.

Reinhard Heydrich, šéf SD a klíčová postava v hierarchii SS, v něm zpočátku viděl užitečného odborníka. Heydrich tehdy ještě zvažoval, jak uchopit „židovský problém“ — fyzická likvidace ještě nebyla oficiálně na stole a sionismus se v určitém kruhu uvnitř SS jevil jako ideologicky „čisté“ a především praktické řešení. Jeho vztah s Heydrichem byl však křehký. Heydrich byl pragmatik, který toleroval Mildensteinovu „filosemitskou“ linku jen do chvíle, než ji začal považovat za slabost. Jakmile se ukázalo, že britské restrikce omezují židovskou imigraci do Palestiny, a že sionismus nebude schopen pohltit miliony evropských Židů, stal se Mildenstein přítěží. Jeho idealismus byl v ostrém kontrastu s novým směrem SS - směrem, který vedl přes ghetta k plynovým komorám.

Svět kolem se měnil. Arabské povstání v Palestině v roce 1936 výrazně zkomplikovalo podmínky pro židovskou emigraci. Britské úřady začaly omezovat příliv židovských přistěhovalců. V Německu mezitím rostla radikalizace. Heydrich a Himmler už přestávali věřit, že emigrace bude stačit. V této atmosféře se Mildensteinova pozice stala neudržitelnou. Byl v SD izolován, tvrdým jádrem dokonce hanlivě nazván „přítelem“ Židů.

V roce 1936 byl nahrazen Adolfem Eichmannem, jehož jméno se brzy stane synonymem pro deportace a masové vraždy. Eichmann, který se původně učil právě od Mildensteina a později ho dokonce označoval za svého „nejdůležitějšího mistra a učitele“, byl jeho úplným opakem. Zatímco Mildenstein věřil v „řešení“ skrze odsun a dohodu, Eichmann viděl v Židech problém, který je třeba vyhladit. Eichmann pokračoval v práci pod Mildensteinovými nástupci Dieterem Wislicenym a Herbertem Hagenem, než po dalších pozicích v roce 1939 zřídil Židovské oddělení v Hlavní kanceláři říšské bezpečnosti, které se později stalo známým jako Eichmannovo oddělení.

Po svém sesazení z SD se Mildenstein stáhl z centra moci. Přesunul se do Goebbelsova Ministerstva propagandy, kde začal pracovat na novém, ideologicky konformním narativu. Z bývalého obdivovatele sionismu se stal jeho kritik. Psal protižidovské články a knihy, které měly odradit Němce i mezinárodní veřejnost od sympatií k židovské imigraci. Jeho tón se změnil. Z muže, který popisoval židovské osady s obdivem, se stal hlasitý kritik sionismu. Psal propagandistické texty, které obviňovaly sionisty z rozvracení Blízkého východu, brojil proti britské politice a vyzdvihoval arabský odpor jako „přirozenou reakci“ na židovskou expanzi. Z obdivovatele se stal odpůrce. Možná šlo o osobní obrat, možná jen o pragmatické přizpůsobení novému kurzu režimu, který se už dávno rozhodl, že řešení nebude spočívat v lodních listech, ale v transportech na východ.

Jeho vztahy s ostatními nacisty zůstaly ambivalentní. Pro mnohé byl „měkký“ a nepraktický, pro jiné zase příliš ideologicky vlažný. Himmler ho zřejmě nikdy nebral zcela vážně — Mildenstein nebyl člověkem akce, ale slov. Přesto nikdy nebyl vyloučen z SS ani postaven mimo hru úplně. Přežil válku, narozdíl od Eichmanna, který skončil na šibenici, nebo Heydricha, který zemřel po atentátu v Praze, překvapivě se mu podařilo zmizet ze zorného pole mezinárodních tribunálů. Žil v západním Německu, kde vstoupil do Svobodné demokratické strany a byl zvolen do jejího tiskového výboru. V roce 1956 odešel do Egypta pracovat pro rozhlasovou stanici. Jeho díla byla zařazena na seznam zakázané literatury v sovětské okupační zóně a později i v NDR.

V červnu 1960, krátce po zajetí Eichmanna agenty Mossadu v Buenos Aires, oznámil, že spolupracoval s CIA a jako bývalý agent americké tajné služby se domáhal imunity před případným trestním stíháním. Eichmann ho totiž ve veřejných slyšení označil za „specialistu na židovské záležitosti“ a tak se bál následků. Tento vztah ale CIA ani nepotvrdila, ani nepopřela. Podle Niclase Sennertega uchovávají Američané záznamy o jeho spolupráci s CIA (údajně spolupracoval už od roku 1945) v tajnosti a agentem byl. Obžalován kvůli Eichmannovi každopádně nebyl, jediným následkem jeho publicity bylo odejití z místa tiskového mluvčího Coca-Coly pro západoněmecký trh. V roce 1964 vydal Mildenstein novou knihu o míchání koktejlů. Od té doby o něm nebylo slyšet - až do jeho smrti v listopadu 1968.

Jeho příběh působí jako paradox, ale ve skutečnosti jen dokresluje komplexnost nacistické mašinérie. I v systému, který se zdál být monoliticky nenávistný, existovaly rozdílné proudy, strategie a ideologické cesty. Mildenstein byl možná ten, kdo chtěl Židy „odstranit“ bez krve - ale právě jeho snahy připravily cestu těm, kteří se už nezastavili před ničím. Mildenstein je tak téměř zapomenutým článkem v řetězci dějin, které vedly k holocaustu.

Čerpáno z Leopold von Mildenstein and the Jewish question od Josepha Verbovszkyho, filmu The Flat (režisér Arnon Goldfinger - vnuk manželů Tuchlerových, kteří byli právě s Mildensteinovými na palestinské cestě v roce 1933), Wikipedie a dalších zdrojů z článku Svastika - Davidova hvězda - Půlměsíc: Jak nacisté jeli do Jeruzaléma a skončili u Arabů.