Svastika - Davidova hvězda - Půlměsíc: Jak nacisté jeli do Jeruzaléma a skončili u Arabů

Píše se duben 1933. Nacismus se dostal v Německu k moci a může začít pomýšlet na realizaci svých nápadů a naplnění své ideologie. V této době se rodí jeden z nejbizarnějších příběhů Třetí říše. Novinář a pozdější důstojník SS, Leopold von Mildenstein, se vydává na cestu do Palestiny. Jeho průvodcem je Kurt Tuchler, představitel německých sionistů. Cíl? Ukázat nacistovi, že ideálním řešením pro „židovskou otázku“ je sionismus – tedy návrat Židů do prastaré vlasti.

Von Mildenstein, mimochodem - pražský rodák, který v jednu chvíli vlastnil rakouské, české, maďarské i německé občanství, byl ohromen už cestou do Haify, kde pozoroval mladé židovské pionýry. Všímal si jich, jejich chovaní a viděl v nich hrdou, odhodlanou generaci. Po příjezdu do Tel Avivu, prvního čistě židovského města, byl v naprostém šoku. Město, které doslova vyrostlo z písku, mu připadalo moderní, živé, dokonce v mnohém předčilo i mnohá města v samotném Německu. Ve svém dvanáctidílném článku „Ein Nazi fährt nach Palästina“, publikovaném v deníku Der Angriff, nadšeně psal: „Tady žijí jen Židé, tady pracují jen Židé, tady obchodují, koupou se a tančí jen Židé.“ Ministr propagandy Joseph Goebbels nechal dílo otisknout také v novinách nacistické strany - Völkische Beobachter.

Tento obraz byl v naprostém rozporu s běžnou nacistickou propagandou. Von Mildenstein obdivoval pracovitost a idealismus židovských osadníků. V kibucu Gewa se setkal s ruským Židem jménem Gurion, který mu vysvětlil, že „vlast musíme budovat a spokojit se s málem“. Von Mildenstein tehdy viděl v židovských pionýrech „nový lid“, spojený se svou půdou – přesně tak, jak to hlásala nacistická ideologie Blut und Boden. Zatímco jeho popis arabského obyvatelstva byl plný předsudků - kritizoval „špinavé“ Araby a stěžoval si na „arabské pachy“ - Židy představoval jako ideální, pracovité osadníky, jako by pouze vyměnil terč nenávisti.

Aby si zajistil pozornost čtenářů, přišel deník Der Angriff s unikátním marketingovým tahem. Předplatitelé dostali speciální pamětní medaili, na jedné straně s hákovým křížem a na druhé s Davidovou hvězdou a nápisem „Ein Nazi fährt nach Palästina“. Tento dnes vzácný artefakt je symbolickým důkazem krátkého, bizarního období, kdy někteří nacisté viděli v sionismu užitečný nástroj své ideologie.

Von Mildensteinova reportáž zaujala dokonce i samotného Reinharda Heydricha. Byl to cynik a pragmatik a sionismus mu připadal jako elegantní způsob, jak dostat Židy z Německa legální cestou. Výsledkem bylo několik let trvající období „podpory“ židovské emigrace, především prostřednictvím Haavarské dohody, která umožňovala německým Židům převádět majetek do Palestiny výměnou za německé zboží.

Heydrich jmenoval von Mildensteina vedoucím „židovského referátu“ SD. V očích Heydricha bylo možné využít sionismus jako nástroj ke kontrolovanému přesunu nežádoucí menšiny mimo území Třetí říše. Ale jak se Německo připravovalo na válku a nacistická politika se radikalizovala, idylické vize z kibucu rychle zmizely. V roce 1936 byl von Mildenstein po sporu s Heydrichem ze své funkce odvolán a převelen pod křídla ministerstva propagandy. Jeho cestopisné nadšení bylo označeno za „naivitu“.

Zatímco jedni snili o tom, že Židé odejdou do Palestiny, druzí už hledali nové spojence – a našli je právě v arabském světě. Na scénu vstupuje Amín al-Husajní, jeruzalémský muftí, nacionalista a později jeden z nejkontroverznějších spolupracovníků nacistického Německa.

Al-Husajní pocházel z vlivné jeruzalémské rodiny a už od 20. let byl viditelnou postavou arabského nacionalismu. Britové jej v roce 1921 jmenovali jeruzalémským muftím, ačkoliv měl za sebou účast na násilnostech i protižidovské kampani. Britské impérium v něm tehdy vidělo hráče, kterého může využít k oslabení svých oponentů. Místo toho si vychovalo nepřítele, který se obrátil proti nim.

Ve 30. letech vedl Husajní protižidovskou a protibritskou kampaň, která vyvrcholila arabským povstáním. Roku 1937, po návštěvě německé delegace v čele s Adolfem Eichmannem v Palestině, vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby sa postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Nacisté v něm rozpoznali spojence proti britskému vlivu a jeho požadavkům vyhověli. Arabové dostávali od Německa a Itálie zbraně i peníze na protižidovské operace. Když se situace vymkla kontrole, byl nucen uprchnout – nejprve do Libanonu, pak do Iráku, kde se zapojil do neúspěšného převratu. A tak znovu utíkal, nejdříve do Itálie a z ní do Berlína. Právě tady se naplno propojil s nacistickou propagandou a stal se její arabskou tváří. Stylizoval se do role „vůdce muslimů“

V německé metropoli byl přijat s veškerými poctami jako skutečná hlava spojeneckého státu. S Hitlerem se osobně setkal 28. listopadu 1941. Vůdce byl muftím jmenován titulem „čestný muslim“ a muftí zase „čestným Árijcem“. Muftí slíbil, že pomůže mobilizovat Araby proti Britům a Židům, na oplátku požadoval, aby mu Hitler slíbil nezávislý arabský stát a podporu v boji proti sionismu. Nacisté však byli opatrní – sice mu dali prostor v rozhlase, peníze a status, ale žádné reálné sliby. Husajní v roce 1942 a 1943 několikrát napsal německým i italským úřadům, v nichž požadoval veřejné prohlášení garancí nezávislosti arabských států po vítězství států Osy a aby podpořili jeho ambice vůči reprezentaci arabského světa. Reakce však byla opatrné - podpora se nabízela jen v rámci propagandy, bez reálných politických či vojenských závazků.

Al-Husajní se mezitím stal hvězdou nacistické propagandy pro Blízký východ. 18. prosince 1942 byl v Berlíně slavnostně otevřen Islámský centrální institut. Měl se stát centrem německé propagandy v islámském světě. Noviny Völkischer Beobachter hlásaly: „Tato válka může přinést islámu svobodu!“ Vycházely tiskoviny jako Barid al-Sharq, Muftí vysílal rozhlasem, hlásal, že „Židé jsou nepřátelé islámu“. Jeden z nejznámějších momentů je z 1. března 1944, ve kterém vybízí: „Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá posvátná práva. Zabíjejte Židy všude, kde je najdete.“ Jeho otřesná hesla zněla jako součást německé propagandy do zemí Blízkého východu i severní Afriky. Husajní se také aktivně snažil bránit záchranným operacím židovských dětí, se kterými přišlo Švýcarsko spolu s mezinárodními organizacemi, když nabízely jejich přesuny do Palestiny na vlastní náklady.

Zároveň se podílel na náboru muslimských jednotek Waffen-SS. Zverboval nejméně 30 000 vojáků a od Heinricha Himmlera dostal generálskou hodnost, stal se Gruppenführerem SS. Muslimské jednotky ale neměly valnou pověst. Nejznámější je chorvatská divize SS Handschar. Ta byla přesunuta na výcvik do Francie, kde ale došlo ke vzbouření nepřizpůsobivých muslimů, kdy část z nich povraždila své velitele. Viníci byli potrestáni a jednotka nakonec skončila v Bosně, kde terorizovala místní obyvatelstvo. Němci se snažili založit ještě druhou chorvatskou divizi Kama, ta ale byla rozpuštěna dříve, než byla plně nasazena do bojů.

Další známou jednotkou byla albánská divize Skanderbeg, která taktéž operovala na Balkáně. I tuto jednotku trápily dezerce, nespolehlivost, nízká bojová morálka a mizerná disciplína. Podle hlášení armádní skupiny E neměla divize „absolutně žádnou bojovou hodnotu“. Většina muslimů neměla jiné zájmy než si vyřizovat účty se srbskými nepřáteli, což vedlo k mnoha válečným zločinům. Nesmíme zapomenout ani na divizi ze sovětských národů - Východomuslimskou divizi SS. Ta se během svého formování podílela pod brigádou Dirlewanger na likvidaci varšavského povstání. Pak přes Maďarsko odešla na Slovensko a na jaře 1945 do Itálie. I zde panovala nízká morálka, katastrofální disciplína a převládaly dezerce.

Ač z celkového pohledu neměly muslimské jednotky velký úspěch, byli Arabové i mezi těmi posledními obránci Hitlerova bunkru v Berlíně.

Po válce se často objevovalo tvrzení, že to byl právě Husajní, kdo Hitlerovi „navrhl holokaust“. Toto tvrzení však historici jednoznačně vyvrátili. Husajní o vyhlazovací politice věděl, podporoval ji, aktivně intervenoval proti výměnám židovských vězňů a snažil se bránit emigraci Židů do Palestiny, ale nebyl jejím strůjcem. Renomovaný historik Meir Litvak říká jasně: „Hitler nepotřeboval Husajního k vraždění Židů.“

Jeho vliv byl značně omezený. Nacisté ho využívali – když se jim hodil, dali mu prostor, nikdy mu ale nesvěřili žádnou reálnou moc. Hitler sice Husajního vyslechl, odmítal ale jeho požadavky na arabskou nezávislost - i s ohledem na italské koloniální zájmy. Jak shrnuje historik Francis Nicosia: Husajní byl „užitečný idiot“ pro nacistickou propagandu – nikoliv strůjcem holokaustu. I po desetiletích zůstává jednou z nejvíce kontroverzních arabských postav. Pro některé je symbolem nacionalismu, pro jiné zrádcem. Jeho spojení s nacisty je historickým faktem – ale stejně tak faktem zůstává, že nebyl tím, kdo by Hitlerovi poradil holokaust, ale jen jeho hlásnou troubou pro arabský svět. Ten totiž ani tehdy nebyl jednotný.

Radikálně antisemitská německá propaganda byla v arabských zemích vnímána jako jedna z různých soupeřících propagand a interpretací. Ačkoliv se zaštiťovala „Velkým muftím“ a „Vůdcem Arabů a muslimů“, mnoho posluchačů si bylo vědomo Husajního nedostatku skutečného politického vlivu v terénu, stejně jako skutečnosti, že různé politické frakce a strany měly různé vlastní vládce. Jak ukazuje nedávná práce Israela Gershoniho a Götze Nordbrucha, mezi Araby existovaly rozdílné postoje k nacistům - od fascinace a sympatiím, po odmítnutí a hrůzu.

Tato méně známá kapitola dějin Třetí říše ukazuje, že nacistická ideologie nebyla jen fanatická, ale i pragmatická – byla schopna krátkodobě obdivovat židovské osadníky i uzavírat spojenectví s radikálními antisemity. Cesta od Tel Avivu k berlínskému mikrofonu jeruzalémského muftího není jen bizarním historickým výkyvem, ale i výmluvným svědectvím o tom, jak dokázala nacistická moc účelově zacházet s ideologiemi, lidmi i národy.