Článek
Představte si paradox, který nemá v dějinách totalitních režimů obdoby. Představte si zemi, kde komunističtí funkcionáři s pompou uvádějí do oběhu novou měnu, symbol stability a socialistických hodnot. Na nejběžnější minci, jednokoruně, je vyobrazena mladá žena sázející lípu. Je to obraz klidu, budování a národní hrdosti. Jenže zatímco miliony těchto mincí cinkají v kapsách dělníků, vojáků i samotných estébáků, skutečná předloha této dívky sedí v temné cele pardubické věznice jako „nepřítel státu“.
Tento neuvěřitelný příběh odvahy, tiché pomsty a umělecké lsti začal jedním náhodným setkáním v kabinetu umělecké školy.
Bedřiška Synková, vazební fotografie, 1954
Vše se dalo do pohybu v roce 1956, kdy československý stát vypsal soutěž na novou podobu jednokorunové mince. Akademická sochařka Marie Uchytilová, žena s hlubokým citem pro spravedlnost, tehdy učila na výtvarné škole v Praze. Její kolegyní byla sekretářka, která se utápěla v žalu nad osudem své dcery. Tou dcerou byla devatenáctiletá Bedřiška Synková, skautka tělem i duší, které se přezdívalo Bejbina. Její „zločin“ byl pro tehdejší režim neodpustitelný – i po oficiálním zákazu Junáka dál vedla oddíl, brala děti do přírody a učila je pravdomluvnosti a čestnosti. V březnu 1955 ji soud poslal za velezradu na deset let do vězení.
Marie Uchytilová, pohnuta tímto krutým osudem, se rozhodla k činu, který hraničil s hazardem se svobodou. Požádala matku vězněné dívky o její fotografii. Tajně, bez vědomí státních orgánů i odborných komisí, pak vložila tvář Bedřišky Synkové do svého návrhu. Dívku na minci zachytila v pokleku, jak sází mladou lípu. Do díla vložila i další skrytý vzkaz – postava je natočena zády k východu, čelem k západu, což mělo symbolizovat skutečnou kulturní orientaci českého národa.
Když přišlo na lámání chleba, odborná porota původně vybrala jiný, ryze industriální návrh s motivem hutníka. Tehdy však do hry vstoupila náhoda v podobě tehdejšího ministra financí Jula Ďuriše. Ten se do návrhu Uchytilové doslova zamiloval. Líbil se mu prý „poetický náboj“ a svěžest postavy. Svou mocí tak rozhodnutí poroty změnil a v roce 1957 se mince s portrétem politické vězeňkyně začala razit v milionových nákladech.
Bedřiška Synková o svém „druhém životě“ na kousku hliníkového bronzu dlouho netušila. Procházela tvrdým režimem pracovních táborů, od Želiezovců až po pardubickou věznici, kde jí dozorci do posudku psali, že její postoj k zřízení zůstává nepřátelský. Pravdu se dozvěděla až v roce 1959, kdy byla na amnestii propuštěna. Její matka jí tehdy beze slova podala novou lesklou korunu. Šok z toho, že ji stát, který ji chtěl zlomit, nevědomky oslavuje v každé jedné transakci, byl pro mladou ženu zadostiučiněním, o jakém se jí ani nesnilo.
Mince s Bedřiškou Synkovou se stala legendou. V oběhu vydržela neuvěřitelných 36 let, přežila reformy, politické čistky i normalizaci. Stala se nejtrvanlivějším platidlem v naší moderní historii. Marie Uchytilová tajemství své „tiché pomsty“ nešířila, aby neohrozila sebe ani Bedřišku. Sama sochařka později vytvořila své životní dílo, monumentální bronzové sousoší 82 lidických dětí, na kterém pracovala až do své smrti v listopadu 1989. Zemřela jen několik hodin předtím, než se v zemi začaly hroutit poměry, které se pokusila svou mincí zpochybnit. Mincí, kterou se platilo až do roku 1993.
Lidice
Bedřiška Synková se po návratu z vězení i přes své zkušenosti dál věnovala skautingu. V roce 1968, po příjezdu spřátelených armád, emigrovala do Švýcarska, kde začala nový život jako Frederike Hoffmann. Ani tam nezahálela. Vedla Světové sdružení bývalých politických vězňů a vydávala časopis Mukl.
Příště, až v nějakém starém bazaru nebo v krabici po babičce narazíte na starou československou korunu, podívejte se na tu dívku sázející lípu pořádně. Není to žádná anonymní postava nějaké socialistické budovatelky. Odteď už na minci budete nahlížet úplně jiným pohledem. Jako na takový malý symbol nezlomnosti, velké odvahy a tichého triumfu svobody nad tyranií.
Zdroje:
