Článek
Jacob a Pauline Levinsonovi přijeli do Berlína v roce 1928 z Lotyšska. Byli mladí, vzdělaní a plní ambicí. Oba studovali klasický zpěv, oba snili o operních jevištích. Kulturní Německo, země Beethovena, Goetha a Manna, mělo být jejich šancí. Místem, kde se jejich talent promění v budoucnost. Jenže třicátá léta přinesla jinou realitu. Jakmile vyšlo najevo, že Jacob je Žid, smlouvy i naděje na splnění snu zmizely. Dveře se zavřely. Hudba ustoupila do pozadí, život se pomalu měnil v přežívání a kličkování mezi stále se stupňujícími zákazy a radikalizujícími se Němci. Jacob změnil profesi, Pauline se starala o domácnost. V čím dál nepřátelštějším městě.
Sonne ins Haus, 1935, Hessy
Když se 17. května 1934 narodila Hessy, stalo se jejich miminko jakýmsi záchytným bodem. Něčím čistým v době, kdy se svět kolem nich kalil. Když byl maličké necelý rok, vzali ji k fotografovi. Do ateliéru Hanse Ballina, jednoho z nejuznávanějších berlínských portrétistů. Chtěli památku. Fotografii do rodinného alba. Netušili, že právě tam vznikne snímek, který se dostane na titulní stranu nacistického časopisu. Že se stisknutím spouště spustí řetězec událostí, které je mohou zničit.
Nacistické ministerstvo propagandy totiž zrovna v té době vyhlásilo soutěž o „nejkrásnější německé dítě“. Požadavky byly jasné - dítě musí splňovat vše, co režim vyzdvihoval. Vítězné dítě mělo být důkazem, že árijská miminka jsou ta nejkrásnější na světě. Dokonalý „mini-nadčlovíček“. A tak fotografové z celé říše posílali své nejlepší snímky.
Hans Ballin mezi ně – bez vědomí rodičů – přidal i fotografii malé Hessy. Byl si vědom toho, že je Židovka. Udělal to schválně. Chtěl se vysmát rasové ideologii. Dokázat, že její kritéria jsou prázdná. Nenutil, nedoporučoval, neupřednostňoval. Jen přidal mezi ostatní Hessy a nechal nacisty, aby si sami vybrali. A oni si vybrali.
režim byl posedlý zdůrazňováním rasové čistoty
„Paní Levinsonová, viděla jsem vaši Hessy… v časopise,“ slyšela mladá maminka od své hospodyně. Pauline si myslela, že špatně slyší. Nechala si časopis koupit. Když ho otevřela, svět se na chvíli zastavil. Z obálky na ní kulila svá velká očka opravdu její dcera. Vítězka soutěže. Nejkrásnější árijské dítě. Tvář malé Hessy v časopisu Sonne ins Haus – nacistickém rodinném magazínu - vydávaném pod dohledem propagandistického aparátu Josepha Goebbelse. Z obyčejné rodinné fotografie se stal jakýsi státní symbol. A z Hessy potenciální terč. Pokud se vše provalí, pokud se ukáže původ oslavovaného děvčátka, režim bude hledat viníka. A snažit se vše co nejrychleji a nejbrutálněji zamést pod koberec.
Pauline vyrazila do ateliéru Hanse Ballina. Byla zoufalá, rozzuřená, vyděšená. Křičela na něj, ptala se, jak to mohl udělat. Připomínala mu, že věděl, že fotil židovské dítě. On to nepopíral. Ano, věděl to. Ano, i tak poslal její fotografii do soutěže. A ano – udělal to schválně. Chtěl se nacistům vysmát. Chtěl dokázat, že jejich rasová teorie je nesmysl. Sám byl totiž židovského původu. A povedlo se mu to. Tím, že si vybrali židovské dítě mezi desítkami snímků „čistokrevných“ Němců, dovedlo celou tu ironii k dokonalosti.
Od té chvíle se život Levinsonových změnil. Hessy přestala být obyčejným dítětem. Fotografie se šířila Německem. Na pohlednicích, v podobě obrázků a přetisků v obchodech, v novinách. Dostala se dokonce až do Litvy, odkud teta maličké Hessy poslala samotnému děvčátku narozeninové přání s její vlastní tváří. Zatímco nacisté oslavovali ideál, rodiče žili v tichu a obavách. Žádné dlouhé procházky, žádné návštěvy. Ven jen se zakrytým kočárkem. Pokud by ji někdo poznal, pokud by někdo spojil tvář z obálky s židovskou rodinou, následky by byly okamžité. Strach, že se to stane, byl všudypřítomný.
fotografie německých dětí a nejvyšších představitelů Říše měly obrovskou propagandistickou hodnotu
V roce 1938 byl Jacob Levinson zatčen gestapem. Po krátké době byl sice propuštěn, ale rodina pochopila, že další zatčení by už nemuselo skončit návratem domů. Rodina věděla, že musí pryč. Rozhodli se utéct.
Nejprve zamířili do Lotyšska. Doufali, že tam najdou klid. Nenalezli. Evropa se uzavírala a bezpečná místa mizela rychleji, než si kdokoliv myslel. Další zastávkou byla Paříž. Snažili se znovu začít, znovu dýchat. Pak přišel telefonát. Vrátná jejich domu varovala Pauline, že se na rodinu vyptává policie. Rozhodnutí padlo během minut. Pauline sbalila děti a uprchla do Bordeaux. Jacob zůstal pozadu, aby zachránil alespoň něco z jejich minulého života. Dokumenty, osobní věci, klavír - symbol jejich hudebních snů.
Rodina se znovu spojila na jihu Francie. Cílem bylo Nice. Už ne vlakem, ale v noci, lesem, s převaděči. Hessy si ten okamžik zapamatovala navždy. V jednu chvíli vytáhl muž, který je převáděl, ostrý nůž a pohrozil dětem, že pokud ještě jednou promluví, vyřízne jim jazyk. Sedmiletá Hessy se kousala do rtů pokaždé, když už už chtěla něco říct. Nahlas už neřekla ani slovo. Její pětiletá sestra dostávala od rodičů čokoládu. Přesto rodina věřila, že to nejhorší mají za sebou. V Nice už na ně čekala víza. Propustka z evropského pekla.
Takhle si režim představoval ideální dívku
Jenže se zjistilo, že jejich víza mají omezenou platnost. Než se rodina do Nice dostala, polovina času už byla pryč. Dostat se až do portugalských přístavů a ještě přes oceán se jednoduše nedalo stihnout. Jacob obcházel ambasády, jednu po druhé. Všude ho odmítali. Nakonec, v zoufalství, podplatil úředníky na kubánském konzulátu. A tak nastoupili v Lisabonu na přeplněnou loď. Psal se rok 1942 a rodina opouštěla evropský kontinent. Na moři strávili 3 týdny, namačkaní mezi stovkami dalších uprchlíků. Ale povedlo se. Když dorazili do Havany, poprvé po dlouhých letech se nemuseli skrývat.
Na Kubě žili relativně klidně. V roce 1949 pak dostali víza do Spojených států a přestěhovali se do New Yorku. Hessy vystudovala chemii, stala se profesorkou, založila svou vlastní rodinu. Fotografie, která kdysi ohrozila její život, zůstala symbolem absurdity i přežití. Celý život u sebe měla tři výtisky „svého čísla“ Sonne ins Haus. V 90. letech 20. století Hessy darovala jeden z nich americkému Muzeu holocaustu ve Washingtonu. Další věnovala v roce 2014 Památníku holocaustu Jad Vašem.
Cítila jsem, že obálka a příběh tam patří.
zdroje:
