Článek
V Breslau jsem dostal novou uniformu a byl jsem přivezen do Berlína. Odvedli mě do říšského kancléřství, dovolili mi se osprchovat a musel jsem se seřadit s dalšími devatenácti chlapci. Pak přišel Hitler. Řekl, že je na nás hrdý. Potřásl mi rukou, poplácal mě po tváři a řekl: „Takže jsi ze všech nejmladší. Nebál ses, když jsi ty vojáky zachránil?“ Odpověděl jsem: „Ne, můj Vůdče!“ Řekl: „Jen tak dál.“ Pak to skončilo…
Slavné záběry z jara 1945, na nichž Adolf Hitler v zahradě říšského kancléřství potřásá rukou skupině chlapců v uniformách, zná dnes každý, kdo se zajímá o historii a díky filmům, jako je Pád Třetí říše, většinou i ti, kteří tolik ne. Mnoho lidí si vybaví postavu malého chlapce v černé uniformě, který se s hrdostí vychloubá, že zničil dva nepřátelské tanky. A přesto, že zde tak trošku zapracovala filmová fantazie, která spojila dva dětské příběhy do jednoho, ono drobné dítě, které bylo dekorováno, skutečně existovalo. Postava Petera Kranze byla inspirována vůbec nejmladším „vojákem“ nacistického Německa, který kdy dostal Železný kříž. Zde je jeho skutečný příběh.
Alfred Czech se narodil 12. října 1932 ve vesnici Goldenau ve Slezsku. Měl sestru, otec byl veteránem první světové války, který celý život trpěl následky zranění. Rodina držela pevně pohromadě, matka tvrdě pracovala a Alfred pomáhal na rodinné farmě. Dětství trávil na poklidném venkově a jako většina německých chlapců, i on vstoupil v osmi letech do Jungvolku, mládežnické organizace, kde nacisté sdružovali děti ve věku deset až čtrnáct let. Oficiálně šlo o dobrovolné členství, ve skutečnosti však bylo odmítnutí spojeno s hrozbou represí. Alfred tam chodil rád. Chlapci zde zažívali různá dobrodružství, čas plný her a kamarádství a vůbec si neuvědomovali, jak režim jejich dětské duše ohýbá k obrazu svému.
Na přelomu let 1944 a 1945 se situace Německa dramaticky zhoršila. Rudá armáda pronikala hluboko do Polska a koncem ledna zahájila slezskou ofenzívu. Během deseti dnů postoupila o více než dvě stě kilometrů. Poslední dny Říše patřily z německého pohledu k těm nejhrůznějším. Už nebylo kam ustoupit, nebylo kam se skrýt, země byla sevřena z několika stran a šance na přežití byla nejistá. Na nějaký obrat už věřili možná jen ti nejzarytější fanatici, přesto bylo stále životu nebezpečné veřejně o vítězství pochybovat. Režim odmítal jakoukoliv možnost kapitulace. A tak byli do bojů nasazováni i dvanáctiletí chlapci z Jungvolku. V těchto měsících jich padly tisíce.
V únoru 1945 dorazily boje i k Alfredovu rodnému Goldenau. Jednoho dne pracoval Alfred se svým otcem venku, když spatřili německé granátníky vracející se z frontové linie. Jednotka se dostala pod těžkou minometnou palbu, byla v bezprostředním ohrožení. Když se situace jakž takž uklidnila, na místě zůstali zranění Němci. Alfred bez váhání zapřáhl koně do farmářského vozíku, naložil na něj saně a vyrazil k nim. Na jeho věk mu to neskutečně pálilo. Uvědomoval si, že pokud by se až k místu přiblížil s celým povozem, lehce by se mohl stát novým cílem a masakr by se opakoval. Nechal tak koně s povozem v takové vzdálenosti, aby byl v bezpečí krytu a na samotné místo se vydal jen se saněmi. Jednoho zraněného za druhým pak na nich převezl zpět k vozíku. Při první cestě zachránil osm mužů a navzdory nebezpečí se vrátil ještě pro další čtyři. Jeho hrdinský čin plný odvahy se brzy rozkřikl. Zranění vojáci po návratu ke své divizi referovali o malém odvážném chlapci, který jim zachránil život. Tím se radikálně změnil další Alfredův život.
Nešlo o první Alfredův honorovaný čin. Chlapec se v této době podílel na odhalení nepřátelského špiona. Všiml si totiž muže v německé uniformě, který v obci fotografoval. Zarazilo ho ale jeho nesprávně umístěné hodnostní označení. Muže sledoval, nahlásil a díky němu byl odhalen a zatčen. Alfred za svou pozornost obdržel hodinky.
O několik dní později se na rodinné farmě objevil německý důstojník, podle některých pramenů dokonce generál, který rodičům oznámil, že Alfredovi bude za jeho hrdinský čin udělen Železný kříž 2. třídy a že pojede na slavnostní ceremoniál přímo do srdce říše, na samotné kancléřství. Alfred byl štěstím bez sebe. Byl nadšený, že pojede do Berlína. Jeho matka z toho zase takovou radost neměla. Bála se a byla zásadně proti takové cestě. Přeci jen se země nacházela ve stavu, v jakém se nacházela a takový „výlet“ se klidně mohl změnit v čirý hazard se životem. Převážily mateřské pudy a strach, že se mu něco stane. Otec ale trval na tom, že jet má a jeho názor nakonec převážil. A tak se Alfred mohl sbalit a vyrazit vstříc své nové životní etapě, aniž by kdokoliv tušil, že odjezdem už nikdy nebude jeho život takový, jako dosud.
Nejznámější fotografie Hitlera s Willy Hübnerem, Czech stojí vedle v černé uniformě
Nejprve byl Alfred převezen do Vratislavi, kde dostal novou uniformu. Poté pokračoval do Berlína. Některé zdroje nezmiňují jak, jiné hovoří o vojenském letounu. Sám Alfred vyprávěl, že na místo letěli, najdou se však hlasy, které jeho vlastní vyprávění rozporují. Město se otřásalo pod neustálým sovětským dělostřeleckým bombardováním, Rudá armáda stála necelých třicet kilometrů na východ. A ostatní Spojenci už také dávno brázdili Německem. Britové byli u Hamburku, Američané dosáhli Labe. Přesto se v ulicích, kterými chlapci projížděli, objevovaly červeno-černo-bílé vlajky se svastikou a propaganda se stále snažila. Alfred byl ubytován spolu s ostatními vybranými chlapci v penzionu vůdce Hitlerjugend Arthura Axmanna. Byl ze všech ten úplně nejmladší.
V den ceremoniálu se chlapci vysprchovali, dostali vydatnou snídani a oblékli se do uniforem. Axmann jim dal pokyny, aby při setkání s Vůdcem zůstali přirození - žádný strnulý pozor, salutování, ani zdvižené pravice. Stáli seřazení na zahradě říšského kancléřství, zatímco si kameramani z německého Wochenschau připravovali techniku. A pak to přišlo. Objevil se muž, který byl v jejich myslích téměř svatým. Vůdce říše, Adolf Hitler. Každé z dětí si na tento okamžik bude pamatovat do konce života. V jejich hlavách nešlo o muže, který zatáhl svět do války a představoval jednoho z nejhorších zločinců v historii lidstva. A pro některé z nich se jím nestane ani poté, co válka skončí, svět se dozví pravdu o hrůzných zločinech jeho režimu a historická skutečnost odhalí celou tu bestialitu myšlenek, které jim, malým dětem, vkládali nacisté do hlav.
Když Hitler dorazil, působil unaveně a fyzicky sešle. Měl vyhrnutý límec, šedivějící knír a levou ruku se snažil udržet u těla, protože se mu nekontrolovatelně třásla. Na to, aby chlapcům sám připínal kříže, už neměl sílu. Tuto úlohu za něj vykonával Axmann. Pomalu se šoural podél řady, potřásal rukama a občas se zastavil s otázkou. Alfred stál vedle Williho Hübnera. U toho chlapce, který později prohlásil: Náš Adolf zestárl. Willy byl tím chlapcem, kterého proslavilo pohlazení od Hitlera a jeho příběh byl tím vyprávěním, které se později spojilo s Alfredem, jako nejmladším doložitelně vyznamenaným dětským vojákem, do postavy fiktivního Petera Kranze.
Když na Alfreda přišla řada, Hitler se zeptal: „Takže ty jsi nejmladší ze všech? Nebál ses, když jsi zachraňoval ty vojáky?“ Alfred odpověděl prostě: „Ne, můj Vůdče.“ Hitler se usmál, lehce ho štípl do tváře a řekl: „Jen tak dál.“ Děti pak byly pozvány do vůdcova pozemního bunkru. Během slavnostního jídla se Hitler dětí dál vyptával na podrobnosti jejich skutků. Alfreda se zeptal, zda chce jít domů, nebo na frontu. „Na frontu, můj Vůdče,“ odpověděl dvanáctiletý chlapec. Jako dárek si poté vybral harmoniku, kterou také okamžitě dostal. Celý ceremoniál na dvoře byl zachycen kamerami a odvysílán 22. března 1945 v týdeníku Wochenschau. Alfred k zážitku během rozhovoru o šedesát let později řekl: „Bylo mi teprve 12, ale Führer mi potřásl rukou a pak mě štípl do levé tváře. Řekl mi: ‚Jen tak dál!‘ Měl jsem pocit, že jsem dokázal něco pozoruhodného.“
Událost byla pečlivě připravena, natočena týdeníkem Wochenschau a měla sloužit jako důkaz vzdoru a nezdolnosti Říše v jejich posledních týdnech. Chlapci, vyznamenaní Železným křížem 2. třídy za statečnost tváří v tvář nepříteli, svezení do Berlína, se měli stát symbolem „nevyčerpatelné zásoby bojovníků“ a jejich oddanosti režimu. Ceremoniál je často mylně spojován s Hitlerovými narozeninami 20. dubna 1945. Ve skutečnosti se odehrál o měsíc dříve a šlo o poslední veřejně zaznamenané Hitlerovo vystoupení.
I přes slova, která pronesl tváří v tvář Vůdci německého národa, toužil po jediném - vrátit se domů. Jenže to už nebylo možné. Goldenau mezitím obsadily sovětské jednotky. A tak se Alfredovi vyplnila jeho slova, pronesená u Hitlerova stolu. Absolvoval zrychlený výcvik s panzerfausty a dalšími pěchotními zbraněmi, o nichž se později s úsměvem vyjádřil: „Některé byly větší než já sám.“ A pak už Alfreda čekalo jeho největší životní dobrodružství. Byl odeslán na frontu do Freudenthalu. Pokud vám tento německý název nic neříká, věřte, že toto místo i tak znáte. Jde o dnešní Bruntál. Tak se Alfred Czech objevil na území Česka.
Czech s Hitlerem
„Všichni vojáci pravidelné armády mi museli salutovat kvůli mému Železnému kříži,“ řekl později. To v něm vyvolávalo pocit důležitosti. Zároveň v něm ale mnozí viděli stále jen dítě, zbytečně zatažené do dávno prohrané války. Od mnohých bitvami zocelených a válkou unavených příslušníků Wehrmachtu tak slýchal, ať se sebere a raději uteče domů. Protektorát byl posledním velkým územím, na kterém se stále ještě soustředily německé jednotky schopné boje. Proto zde střety pokračovaly i přes oficiální kapitulaci 8. května 1945. Během těchto nelítostných půtek v posledních měsících války došlo k Alfredovu zranění. Chlapec údajně seděl na nárazníku vozidla, když se ozval výstřel. Kulka prolétla jeho hrudníkem, prostřelila mu plíci.
Naštěstí nebylo zranění smrtelné, i když měl pak doživotní problémy s dechem. Válka ovšem pro chlapce skončila. Bez uniformy i Železného kříže - na radu nadporučíka jeho jednotky vše odhodil, aby s ním nepřítel zacházel méně krutě - skončil se všemi ostatními v zajetí. Alfred Czech se stal jedním ze stovek tisíc německých zajatců. Následovalo těžké období. Místo rychlého návratu domů skončil v zajateckém táboře na českém území. Panovaly zde kruté podmínky. Vězni měli minimum jídla, špatnou nebo téměř žádnou hygienu, často spali přímo na podlaze a byli nuceni pracovat na farmách, při odklízení trosek a v rámci poválečné obnovy. Někteří se dostali i do dolů a na místa, kde jim šlo stále o život. Jiní se třeba na farmách měli relativně dobře.
Pokud nenatrefili na někoho, kdo chtěl německou krev. Málokdo z takových lidí opravdu rozlišoval, jestli byl zajatec fanatickým nacistou, nebo proti vlastní vůli odvedeným vojákem. Šlo o temnou kapitolu českých dějin, kdy se část lidu, který v předchozích letech trpěl pod nacistickým terorem, zajatcům mstil. Docházelo i k válečným zločinům. Není známo, ve kterém táboře přesně Alfred byl. Později vyprávěl jen to, že měl být někde u Prahy a jeho svědectví hovoří o mimořádném utrpení, které jako dětský vězeň vnímal.
V roce 1947 byl chlapec propuštěn. Bylo mu čtrnáct let. Člověk by mohl říct - tak to je moc na jeden život vlastně stále ještě dítěte. Záchrana životů, vyznamenání, válka, zranění, zajetí. A kdyby zde příběh skončil, už tak by bylo vyprávění dostačující. Ale on tady ještě nekončí. Alfreda Czecha čekala další etapa jeho života, která byla neméně zajímavá. Jeho propuštěním se totiž před ním rozprostřel nový úkol - dostat se domů. Kde snad bude moci dál pokojně a v klidu žít a na vše zapomenout. Netušil, že opuštěním tábora jeho strasti nekončí.
Samotná cesta domů byla neskutečná. Představte si chlapce. Je mu čtrnáct let. Zažil za poslední dva roky více, než mnozí lidé zažijí za celý život. Je vyhublý, nemocný, v cizí zemi. Neví, co jej čeká. Ví jen, že chce za svou rodinou. A tak se vydává na cestu. Na pořádně dlouhou cestu. Jeho domov, jeho milované Goldenau, je čtyři stovky kilometrů daleko. A tak jde. Pěšky. Do neznáma. Místy, kterými prošla válka a smrt. Zničenými lokalitami. Oblastmi, kde bylo náhle vše německé nesnášené. Domů…
A podaří se mu to. Albert nakonec opravdu dojde až na svůj rodný statek. V té době už nepatří Německu, hranice se posunula a území připadlo Polsku. Je štěstím bez sebe, když po takové době obejme svou matku i sestru. Obě přežily. Svého otce ale obejmout nemohl. V posledních týdnech války i navzdory svému špatnému zdravotnímu stavu musel obléknout uniformu Volkssturmu. A to se mu stalo osudným. Několik měsíců po skončení bojů bylo jeho tělo nalezeno s průstřelem krku. Válku tak nepřežil.
Czech a Hitler
Rodina se tedy nesešla celá, ale o to více se k sobě opět přimkla. Sice nebyli vysídleni, jak se to stalo mnohým jiným německým rodinám, nežilo se jim ale nejlépe. Jako Němci na polském území v novém komunistickém režimu pod dohledem Sovětů byli pod drobnohledem státního aparátu. Dokonce si změnili své původní německé Zech právě na Czech.
Při jedné z razií lidových milic našli její příslušníci fotografii s Hitlerem. Milicionáře popadl vztek, Alfredova sestra byla donucena fotku roztrhat na kousky a sníst. Alfred byl v té době zatčen, vyslýchán a poté propuštěn. Jak později vyprávěl, měl štěstí i na sousedy. Ti jej znali, věděli o jeho vyznamenaní a setkání s Hitlerem a přesto nikdo z nich neposlal žádné udání. Kdyby se sovětské orgány dozvěděly, že jde o jedno z dětí, které jsou známé z Wochenschau a jeden z posledních lidí mimo Hitlerův okruh, kdo jej viděl naživu a byl dokonce v bunkru, lehce by se mohlo Alfredovi stát, že by byl odvlečen do Sovětského svazu. O tom byl přesvědčen až do konce života.
Hned ve svých osmnácti se Czech oženil. Se svou manželkou Gertrudou prožil celý život. Opakovaně žádali o povolení k odjezdu do západního Německa. Žádosti byly odmítány – zamítnutí mu přišlo celkem třináctkrát! Až vstup do Polské sjednocené dělnické strany jeho šance zvýšil. Podle některých zdrojů získal výjezdní vízum v roce 1961, podle jiných až v roce 1964. Každopádně se to nakonec povedlo a Alfredova rodina se nakonec do Spolkové republiky Německo přestěhovala. Zde pracoval jako tesař, ale staré zranění plic, zhoršené léty v dole, mu dovolovalo pracovat jen omezeně. Do důchodu odešel už v padesáti. S Gertrud vychovali deset dětí a dožili se dvaceti vnoučat. Zemřel v roce 2011.
Alfred Czech poskytl řadu rozhovorů. Jeden z nejznámějších byl v roce 2006 pro týdeník Stern. Na otázku novináře, proč má doma fotografii s Hitlerem, odpověděl: „Nechal jsem ji zvětšit na osmdesát krát osmdesát centimetrů a visí mi tady v obývacím pokoji. Je to součást mého života“. Alfred si během života pořídil i jiný Železný kříž, s nímž se pak nechával fotografovat. Později říkal, že jako dítě nepřemýšlel o ideologii ani o důsledcích. Jeho čin byl projevem instinktu a lidství, chtěl jen pomoci. Tvrdil, že by takhle jednal bez ohledu na to, zda by šlo o Němce, Poláky nebo Rusy. Zároveň se nechal slyšet, že tehdy mu nepřišlo divné posílat takhle mladé chlapce do bojů. „Byla to válka.“
Železný kříž byl stupňovitým vyznamenáním. Začínalo se 2. třídou, následovala 1. třída, poté Rytířský kříž a nakonec Velkokříž. Uděloval se buď za konkrétní čin mimořádné statečnosti, jako v Alfredově případě, nebo za souhrn bojových zásluh, například za určitý počet zničených tanků či letadel, což byl případ Williho Hübnera. Alfred Czech se stal nejmladším doloženým nositelem Železného kříže 2. třídy Třetí říše.
Po válce se životy Alfreda Czecha, ale i Williho Hübnera a dalších chlapců ze dvora kancléřství, ubíraly dál. Přesto část jejich osobnosti zůstala navždy tak trochu uvězněna v onom týdnu v Berlíně, kdy byli oslavováni jako hrdinové a celebrity. Zkušenost z bojů, dětská indoktrinace a setkání s Hitlerem vytvořilo pouto, které přetrvalo po celý jejich život. Nebyli to žádní bezcitní fanatičtí vojáci. Byly to děti, které nemilosrdný režim připravil o dětství a poslal bojovat. Nebyli zločinci nacistického režimu, byli jeho oběťmi. Stejně jako velké množství dalších Němců, které režim ovlivnil nebo perzekuoval. Ne každý Němec byl totiž nacista, jak se dnes na internetu tvrdí.
Ano, většina pasivně mlčela a mnozí umožnili režimu všechna ta zvěrstva páchat svou spoluprací. Svět by ale neměl zapomenout i na holý fakt, že právě Němci byli prvními oběťmi nacismu. První koncentráky se plnili samotnými Němci. Nacisté vládli 12 let a první polovina těchto let byla právě ve jménu násilí proti „vlastním“. Tichou vzpomínku by si zasloužily všechny oběti nacistického běsnění - bez ohledu na to, jde-li o Židy, Poláky, Čechoslováky, Sověty, Francouze a nebo třeba právě Němce. Je ohromnou škodou, že i v tomto vnímáme svět až moc černobíle…
Alfred Czech
zdroje a související články:
Hitler Youth, Michael Kater, Harvard University Press 2009
Zwei Deutsche - dokument DEFA
Die Deutsche Wochenschau Nr. 755, vom 23. März 1945 - BA Archiv
