Článek
Tvrzení, že každý Němec byl nacista, je z hlediska historického výzkumu nepřesné a přílišné zjednodušení komplexní situace. Ačkoli nacistická strana získala v Německu masovou podporu a totalitní režim ovládl všechny aspekty života, společnost Třetí říše nebyla monolitní. Pod fasádou jednoty se skrývaly různé postoje – od fanatické oddanosti, přes pasivní akceptaci, až po aktivní odpor.
Cesta k moci a role propagandy
Nacistická strana se k moci nedostala díky drtivému vítězství ve volbách. Ano, ve volbách na sklonku Výmarské republiky dosahovala velmi dobrých výsledků, ale nebyly to volby, nýbrž zákulisní boje, které přivedly vůdce strany do úřadu. Hitler se stal kancléřem díky podpoře konzervativních elit a turbulentního vývoje kolem úřadu (jak to probíhalo podrobně si můžete přečíst zde), nikoli díky mandátu voličů. Jakmile se dostal k moci, rychle odstranil veškerou opozici. Země se během několika měsíců změnila v totalitní diktaturu, která se opírala o masivní státní propagandu, teror a kontrolu.
Propaganda, vedená Josephem Goebbelsem, byla klíčová. Nešlo jen o šíření ideologie, ale o vytvoření dojmu všeobecné shody a jednoty. Nacisté úspěšně využili nespokojenost s Výmarskou republikou, ekonomickou krizi a ponižující pocit z porážky v první světové válce. Slíbili obnovení národní hrdosti, zaměstnanost a pořádek. Pro miliony Němců to bylo lákavé, a to i pro ty, kteří se s celkovou nacistickou ideologií neztotožňovali.
Různé formy podpory a opozice
Společnost Třetí říše lze rozdělit do několika skupin, které ilustrují, že ne všichni jednali a mysleli stejně:
1. Oddaní a ideologicky přesvědčení
Sem patřili přímí členové NSDAP a stranických organizací, jako byly SS nebo Hitlerjugend. V roce 1945 dosáhl počet členů strany 8,5 milionu, což představovalo zhruba 10 % populace. Tito lidé byli plně oddáni ideologii, často z opravdového přesvědčení. Tvořili páteř režimu. Aktivně se podíleli na perzekucích, udávání i šíření rasových teorií.
2. Pasivní akceptace a oportunismus
Největší část populace tvořili ti, kteří se neangažovali ani v odporu, ani v aktivní podpoře. Jejich motivace se lišily. Daly by se shrnout do tří hlavních větví. První z nich byl strach. Po nástupu nacistů k moci byl jakýkoli nesouhlas s novým pořádkem tvrdě trestán. Lidé, kteří se chtěli vyhnout problémům, raději mlčeli a přizpůsobili se. Mnozí byli svědky perzekucí Židů a politických odpůrců, měli zkušenosti s divokými roky pouličních politických bojů, znali divokost hnědých košil, což je vedlo k opatrnosti.
Druhou větví „nicnedělání“ byl oportunismus. Jít s režimem přinášelo své výhody. Tichá akceptace a „držet hubu a krok“ se vyplácelo. I když nacistické myšlenky přímo necítili, snažili se mnozí podnikatelé, úředníci, ale i vědci, či intelektuálové využít režimu ke svému prospěchu. Vstup do strany nebo zapojení do jejích organizací bylo cestou k lepšímu postavení, kariéře nebo ochraně majetku. Zištné důvody a vlastní prospěch - ty dokázaly mnohé přehlédnout a mnohé bagatelizovat.
Treti hlavní větví byla apatie, ignorace. Někteří jedinci se jednoduše snažili žít své životy a nevšímat si politických změn, dokud se jich přímo nedotkly. Často byli přesvědčeni, že politické dění je pro ně irelevantní a že se jich netýká. Měli kde bydlet, měli co jíst, možnost pracovat a žít svůj život, bez zapojování se do politiky státu. Tito lidé se uzavřeli do svých bublin a snažili se žít svůj život dál, svým běžným a normálním způsobem a snažili se proplouvat roky nadvlády NSDAP tak, aby si jich režim moc nevšímal a jejich bublina nesplaskla.
3. Odpor a disent
Navzdory teroru a všudypřítomnému dohledu ale existovaly i skupiny a jednotlivci, kteří se nacismu aktivně bránily. Jejich boj byl nesmírně obtížný a nesl s sebou obrovské riziko. Mezi nejznamnější příklady patří například skupina Weiße Rose. Tato studentská skupina v čele se sourozenci Schollovými šířila protinacistické letáky, v nichž odsuzovala nacistický režim. Byli dopadeni, ve známém procesu odsouzeni a popraveni, čímž se stali symboly civilního odporu.
Odpor nebyl jen věcí studentů. Za vyšší třídu můžeme jmenovat Kruppův kroužek, tedy jakousi skupinu intelektuálů, aristokratů a bývalých politiků, kteří se scházeli na statku nedaleko Berlína, kde diskutovali o poválečné budoucnosti Německa, odmítali směřování země a ačkoli neměli jasný plán na svržení režimu, tvořili důležitou síť myšlenkového odporu. Podobných skupin existovalo mnoho. Častokrát se do nich zapojovali i vysocí armádní důstojníci, neboť Wehrmacht také nebyl žádná jednotná masa lidí nacistického smýšlení. Ostatně, byly to právě vojenské kruhy, které v červenci 1944 provedly nejznámější pokus o změnu. Skupina vysokých armádních důstojníků a civilistů se pokusila o převrat a atentát na Hitlera. Ačkoli se to nepodařilo, událost ukázala, že i v armádě existovala silná opozice.
A nezapomínejme na církevní odpor. Jednotliví duchovní, jako například protestantský pastor Dietrich Bonhoeffer nebo katolický biskup Clemens August von Galen, se nebáli a otevřeně se stavěli proti nacismu. Bonhoeffer se přímo zapojil do spiknutí proti Vůdci a byl popraven jen pár dní před Hitlerovou sebevraždou na jeho přímý rozkaz,von Galen ostře kritizoval nacistický program eutanazie, což vedlo až k jeho pozastavení.
Co říci závěrem?
Společnost Třetí říše byla mnohovrstvá. Vůbec nešlo o jednolitou masu oddaných nacistů, jak si mnozí myslí. Ano, miliony Němců podporovaly nebo pasivně přijaly režim, často kvůli ekonomickým slibům nebo nacionalistickým sentimentům, přesto je ale nespravedlivé a historicky nepřesné označit všechny Němce za nacisty. Mnozí z nich byli sami oběťmi politického teroru i propagandy. Obyvatelé Německa byli prvními , které režim pronásledoval. První založené koncentrační tábory byly plné Němců. Těch, kteří nacismus odmítali, nebo se prostě nacistům nehodili. Nezapomínejme ani na množství občanů Německa, kteří před režimem utekli. Emigrovala známá jména i neznámí lidé. A pokud někdo říká, že později už byl národ stejně nacistický, nebyl. Po vyhrané válce jej měla dokonalá čistka teprve čekat. Od všeho nikoliv neněmeckého, ale od všeho nenacistického a to by opět znamenalo zabíjení Němců Němci. Právě proto, že Němec = nacista prostě neplatí.
Takové škatulkování ignoruje komplexitu dějin a fakt, že v každé společnosti existují různé názory a postoje. Černobílé nahlížení na historii, kde jsou všichni lidé buď dobří nebo zlí, je špatně. Pro správné pochopení je nezbytné podívat se na historické události i pohledem doby, v níž se odehrály. Lidé v té době čelili obrovskému tlaku, strachu z perzekuce a byli vystaveni do té doby nebývalé propagandě. Hodnotit jejich chování z dnešní perspektivy, bez ohledu na tehdejší podmínky, je nespravedlivé a vede k nepřesným závěrům. Takové zjednodušování nejenže zkresluje historickou realitu, ale také přehlíží odvahu těch, kteří se nacismu postavili - navzdory obrovskému riziku.
Takže ne - stejně jako každý Čech nebyl národním obrozencem, husitou, nebo zarytým komunistou, i u Němců platí, že ne každý byl národním socialistou. „Němec rovná se nacista“ spíše pokládá otázku, do jaké míry nese národ kolektivní odpovědnost za zločiny, které se v jeho jménu staly. Historie nám ukazuje, že vinu nelze paušalizovat. Lze ale říci, že celá tehdejší společnost nesla jistou odpovědnost za to, že se nedokázala nacismu postavit efektivněji, i když to bylo pod vlivem teroru a propagandy extrémně obtížné.
Zdroje:
