Článek
„Hitler ist Deutschland und Deutschland ist Hitler!“ hřměl z norimberských tribun během stranického sjezdu v roce 1934 Rudolf Heß. Davy šílely a zvedaly pravice na počest muže, který pro ně představoval toho jediného a největšího Němce všech dob. Málokdo věděl, jak trnitá cesta k získání německého občanství pro rodilého Rakušana vedla. Adolf Hitler, Vůdce německého národa, byl šestkrát odmítnut. Jeho naturalizace se povedla až při sedmém pokusu a ještě nebyla tak úplně „košer“.
Hitler se narodil v Rakousku, tehdy ještě Rakousku-Uhersku, 20. dubna roku 1889. Po neúspěšné snaze dostat se na výtvarnou akademii se nějaký čas potloukal po Vídni, až už měl všeho dost a v roce 1913 odešel do německého Mnichova. Do Rakouska už se nikdy nechtěl vrátit, povolávacímu rozkazu se vyhnul tím, že byl prohlášen za služby neschopného a když vypukla Velká válka v roce 1914, dobrovolně narukoval do bavorského záložního pluku. Po válce končí Německé císařství, vzniká Výmarská republika a proti té se rozhodne Rakušan bojovat. Vstupuje do malé pravicové strany, transformuje ji a v roce 1923 se pokusí převzít moc. Jeho Pivnicový puč ale není úspěšný, Hitler je odsouzen do vězení. Když z něj vyjde, je si vědom, že může být kdykoliv vyhoštěn jako problémový cizinec. V roce 1925 se tedy vzdává rakouského občanství a je z něj osoba bez státní příslušnosti.
Aby se takový člověk mohl stát Němcem, vedly k tomu za doby Výmarské republiky dvě cesty. Žádost o občanství a nebo služba státu. Státní zaměstnanci z řad cizinců získávali občanství automaticky. Jelikož je Hitler přesvědčen, že jeho německé přesvědčení je silnější, než kteréhokoliv jiného rodilého Němce a že pro zemi dělá víc než dost, nepochybuje, že získání občanství úřední cestou bude jen formalitou. Zde ovšem několikrát tvrdě narazí. Na úřadech jsou jiného názoru a tak Bavorsko Hitlera odmítá. Zkouší štěstí v Durynsku, ale výsledek je stejný. Adolfa Hitlera německé úřady nechtějí.
Nezbývá, než se vydat cestou druhou - stát se státním zaměstnancem. Naštěstí už nacisté ovládli některé důležité posty a tak to zkouší přes ně. Samozřejmě tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Ministr vnitra Durynska za NSDAP, pozdější ministr vnitra nacistického státu a od roku 1943 říšský protektor pro Čechy a Moravu , Wilhelm Frick, svého Vůdce zaměstná. V červenci 1930 vydává osvědčení o jmenování Adolfa Hitlera četnickým komisařem. Tím by mohla být celá záležitost vyřízena a Hitler získat občanství automaticky, ale nakonec to nedopadne. Hitler si uvědomuje, jaké následky by to mohlo mít, kdyby to prasklo, jak pro něj, tak pro stranu, která úspěšně posilovala, že raději své osvědčení zničí jen pár dní po vydání a nařídí Frickovi, aby tak učinil se všemi souvisejícími dokumenty. Údajně v tom hrál svou roli i Hitlerův pocit, že pozice úředníka mu nebyla dostatečně důstojná, je přece Vůdce.
V roce 1932 pak vše nabere rychlý spád. Blíží se prezidentské volby. A kdo jiný by měl kandidovat proti stávajícímu prezidentu von Hindenburgovi, než právě Hitler. Jeho kandidatura se očekává. Navíc je 22. února veřejně oznámena Goebbelsem. Jenže zde nastává prekérní situace. Člověk bez německého občanství se prostě prezidentem stát nemůže. A tak se znovu rozjíždí hledání způsobu, jak Vůdce naturalizovat. Tentokrát se to zkouší přes nacistického ministra vnitra Dietricha Klaggese. Jeden neúspěšný pokus proběhl už v lednu. Klagges se snažil protlačit Hitlera na místo profesora sociologie a politologie na braunschweigské univerzitě. I ti jsou totiž státními zaměstnanci. Univerzitní rada se ale postavila proti, protože Adolf Hitler nemá vysokoškolské vzdělání, ani není akademikem v daném oboru. A tak je šestý pokus opět neúspěšný.
Až sedmý pokus dělá z Adolfa Hitlera právoplatného občana Výmarské republiky. 25. února, jen tři dny po Goebbelsově projevu v berlínském Sportovní paláci a tři týdny před prezidentskými volbami, jmenuje Klagges Hitlera vládním radou v Braunschweigu s místem působení na zastupitelském úřadu v Berlíně. Oficiálně se tak Hitler stává zaměstnancem státu a nabývá též německé občanství. Práci jako takovou samozřejmě nevykonává - oficiálně si bere dovolenou a jde se věnovat prezidentské kampani. Ta sice nevyjde, ale o pár měsíců později se triumfu přeci jen dočká - stává se německým kancléřem. A poté se vzdává i své úřednické funkce vládního rady, na kterou ve skutečnosti nikdy nenastoupil, přesto, že za ni dostával plat. Nyní už ale drží moc, kterou bude postupně svírat pevněji a pevněji a tak jej nějaká nařčení z účelového a tak trošku podvodného získání německého občanství už nezajímají. Teď už je přeci „on Německo a Německo je on“.
Jak probíhal den, kdy Adolf Hitler převzal úřad, si můžete přečíst zde: 30. leden 1933 - den, kdy nacisté získali moc - Médium.cz
