První masová justiční vražda: Proces, který odstartoval teror padesátých let

Dnešní den je výročím krvavého prologu k temné éře justičního teroru padesátých let. Pouhých dvacet měsíců po Únoru 48 bylo ve vykonstruovaném procesu přesně podle sovětského vzoru popraveno šest nestraníků, kteří se nedokázali sžít s rodící se totalitou a snili o jejím svržení. Případ majora Květoslava Prokeše a jeho společníků, známý jako Prokešův puč nebo také Akce Zvon, demonstroval, že režim se svými odpůrci v rukavičkách rozhodně jednat nebude. Státní bezpečnost pod dohledem sovětských poradců předvedla, jak účinně dokáže skrze mučení a lži vykonstruovat monstrproces a československá justice zase to, jak se umí takových protivníků zbavit. Příběh první masové justiční vraždy začíná…

Květa a Zvon: Májový plán na osvobození

Už v prvních měsících po komunistickém převratu se začaly formovat skupiny, které si přály obnovit demokracii. Jednou z největších a nejorganizovanějších byla skupina kolem majora ve výslužbě Květoslava Prokeše s krycím jménem „Květa“, advokátního koncipienta Jaroslava Borkovce a bývalého náčelníka kriminální policie Rudolfa Hrbka. Jejich plán na ozbrojený převrat, pojmenovaný Akce Zvon, byl ambiciózní, ale v dané situaci i zoufale naivní.

Cílem bylo kompletní ochromení komunistického mocenského aparátu v Praze. Akce byla naplánována na časnou ranní hodinu 17. května 1949. Pučisté počítali s obsazením strategických bodů. Mezi nimi bylo velitelství Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, Generální štáb, budova Ústředního výboru KSČ, letiště Ruzyně a Kbely a samozřejmě nesměl chybět ani Československý rozhlas. Komunistické organizace měly být rozpuštěny, včetně těch ozbrojených, prezident Gottwald zatčen. Správa země by přešla na armádu. Jaroslav Borkovec připravil i návrh budoucího politického uspořádání, které mělo vycházet z ustavení tří hlavních politických stran v duchu poválečné doby. Květoslav Prokeš si byl zase vědom, že bez podpory armády nemají šanci na úspěch, a proto se spoléhal na sympatie a přislíbenou pomoc důstojníků z mimopražských posádek, kteří měli do hlavního města dorazit s tanky a dělostřelectvem.

Prozrazení a krvavá daň

Celý pečlivě budovaný plán ale padl. Nikoliv z nedostatku odvahy, nebo špatným plánováním. Za vše mohl nastrčený provokatér Státní bezpečnosti. O plánovaném převratu vědělo více než sto lidí a zvěsti o něm prosákly až ke Státní bezpečnosti. Režimu se podařilo čtyři dny před plánovaným spuštěním celé operace proniknout do struktur odbojové skupiny a měl tak o jejích záměrech kompletní informace. Pouhých 20 hodin před akcí - 16. května 1949 - přišlo zatýkání. StB během těch pár hodin uvěznila okolo 58 lidí.

Následovalo brutální vyšetřování, které již bylo plně v režii nového mocenského aparátu a sovětských poradců, kteří aktivně dohlíželi na „ty správné“ techniky mučení a vynucování doznání. Cílem nebylo zjistit pravdu. Cílem bylo připravit scénář pro monstrproces, který by před veřejností sjednotil ruzné protirežimní skupiny do jediného, nebezpečného a zrádného spiknutí a tím ukázal sílu a zároveň se mohl zbavit nežádoucích osob.

Proces a rozsudek: Šest obětí na oltář represí

Monstrproces se konal před Státním soudem v Praze. Režim spojil Prokešovu skupinu s další menší odbojovou frakcí, známou jako Charvátova skupina, čímž se mu podařilo zvýšit počet obžalovaných a demonstrovat tak „celou šíři vlastizrádného komplotu“. Obžaloba, postavená na vynucených a často absurdních doznáních, požadovala exemplární tresty. 30. července vynesl soud rozsudky. Šest mužů si vyslechlo ten nejvyšší. Za velezradu a vyzvědačství padlo šest trestů smrti.

Kdo byli muži z oné šestice popravených?

Květoslav Prokeš, major ve výslužbě, byl veden jako hlavní organizátor. Za Protektorátu byl aktivním účastníkem zahraničního protifašistického odboje. Jako důstojník československé armády odešel do exilu. Bojoval nejdříve ve Francii, poté odešel do Velké Británie a následně se účastnil bojů na Blízkém východě, kde sloužil mimo jiné u Svobodných Francouzů jako velitel motorizované jednotky. Přes boje Balkáně se pak připojil k československé armádě na Slovensku. Po válce byl sledován a po převratu propuštěn.

Jaroslav Borkovec byl dle obžaloby hlavním politickým ideologem protirežimní skupiny. I Borkovec byl aktivní již za Protektorátu, kdy se zapojil do domácího protinacistického odboje. Podílel se na agitaci, zpravodajské činnosti a rozšiřování ilegálních tiskovin. Byl členem mládežnických organizací, které se snažily vytvořit funkční odbojovou síť. V květnu 1940 byl zatčen gestapem. Po věznění v Praze, Terezíně a Plzni byl v roce 1941 Zemským soudem v Drážďanech odsouzen ke třem letům za přípravu velezrady. Trest si odpykal převážně v káznici Waldheim. Po propuštění v roce 1943 zůstal částečně invalidní. Během Pražského povstání se aktivně zapojil do bojů o Staroměstskou radnici. Za svoji odbojovou činnost obdržel Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.

Vratislav Janda byl také od počátku okupace věrný republice a zapojil se do domácího odboje. Využíval postavení úředníka ke své činnosti v rámci odbojové organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), která patřila ve své době k těm nejvýznamnějším. V říjnu 1942 byl ale zatčen gestapem a vězněn na mnoha místech. V lednu 1944 byl v Drážďanech odsouzen k 10 letům káznice. V dubnu 1945 se mu podařilo z vězení uprchnout a dostat se k Američanům, se kterými se pak vrátil do republiky. Po válce se stal opět součástí obnovené armády.

Emanuel Čančík byl v předmnichovských časech vojákem z povolání. Po rozpuštění armády pracoval jako chemik ve Škodových závodech. Byl aktivní v protinacistickém odboji a po válce nastoupil do Vojenského technického ústavu. Byl členem ČSSD. Po Únoru 48 se okamžitě zapojil do dalšího odboje - tentokrát protikomunistického.

Vratislav Polesný byl během Protektorátu jedním z totálně nasazených. Mezi lety 1941 až 1945 pracoval v nacistické továrně na soustruhy. Po válce sloužil v armádě. Jeho aktivní protirežimní činnost se soustředila primárně až na třetí odboj po Vítězném únoru 1948. Z republiky se pokusil emigrovat, byl ale zatčen. Z vězení se mu podařilo utéct, skrýval se u Charvátových a nakonec se spolu s nimi pokusil osvobodit politické vězně z litoměřické věznice.

Josef Charvát byl vedoucím své vlastní menší skupiny. Za války studoval a pracoval jako technický úředník v brněnské zbrojovce, po ní nastoupil krátce na vysokou a pak do Škodovky. Byl též řadovým členem Československé strany lidové, s úzkými vazbami na skautské hnutí a jeho ideály. Po Únoru 48 vstoupil ke komunistům a rozhodl se proti nim bojovat. Charvát se spolu se svou ženou angažoval v rámci třetího odboje. Jejich byt se stal útočištěm pronásledovaných i místem konspiračních schůzek. Plánovali protirežimní akce a spolu s výše jmenovaným se pokusili nadvakrát o osvobození politických vězňů.

Společným jmenovatelem všech těchto mužů byla silná vlastenecká a demokratická orientace a ochota bojovat za svobodu. Byli to většinou lidé, kteří již jednou riskovali život v boji proti nacistické totalitě a neváhali se postavit i té nastupující… rudé.

Prezident Klement Gottwald, který byl již dříve informován o celém průběhu vyšetřování a detailech procesu, zamítl všechny žádosti o milost.

Aby byl článek úplný, pojďme se v krátkosti podívat na to, co vlastně ona přidružená Charvátova skupina byla. Šlo o jednu z mnoha protikomunistických odbojových buněk. Nejvýznamnější akcí byl dvojnásobný pokus o osvobození politických vězňů z věznice v Litoměřicích z května 1949. První riskantní operaci zorganizovali a provedli Josef Charvát, jeho manželka Vlasta Charvátová a Vratislav Polesný. Nedostali se ale přes vrátnici. Proto ji o 5 dní později zopakovali ve více lidech. Došlo k přestřelce a akce opět nedopadla úspěšně.

Zatýkání skupiny probíhalo ve stejnou dobu jako zatýkání kolem Prokeše. V následném monstrprocesu režim obě skupiny spojil do jednoho velkého „vlastizrádného komplotu“. Tím pak mohl ospravedlnit ty nejtvrdší tresty - popravy. Charvátova manželka dostala doživotí. Spolu s ní i Hrbek a dalších osm lidí. Propuštěna byla v rámci amnestie v roce 1960, nadále zůstávala pod kontrolou režimu jako „nepřítel státu“ a k rehabilitaci jí i ostatních došlo až po Sametové revoluci.

Poprava: Otevření krvavé éry

Poprava šesti mužů byla provedena na nádvoří Pankrácké věznice 5. listopadu 1949. Tato hromadná poprava měla zásadní význam. Přestože vůbec prvními popravenými v rámci politických procesů byli v únoru Miloslav Choc a Slavoj Šádek a daleko známějším jménem pak v červnu generál Heliodor Píka, Prokešův proces se šesti oběťmi představoval první masovou justiční vraždu nestraníků, která měla otřást celou společností a přinést jasný vzkaz: V zemi už není místo pro demokratický odboj! Kdo se nám postaví, zemře!

Proces byl vlastně takovou hrůznou generálkou na to, co mělo přijít. Ověřil funkčnost sovětského modelu řízení StB a justice, připravil půdu pro veřejnou manipulaci a otevřel stavidla pro ještě brutálnější a celosvětově známější masove procesy, které následovaly. Ti, kteří doufali v rychlý pád komunismu nebo alespoň jeho přijatelný průběh, byli postaveni před krutou realitu: Éra strachu a represe právě začínala.

(Pro objektivitu je třeba zmínit, že co vše bylo skutečně plánováno a čeho všeho se odsouzení dopustili, je známé jen ze svědectví nebo dokumentů Stb a soudu. Tedy - patřičně upraveno buď osobní angažovaností a nebo potřebou doby. Proto se zdroje i části příběhů v různých podání i zdrojích mírně liší.)