Článek
Inzerát, který otřásl Rudým právem
V sobotu 7. října 1989 se čtenářům tehdejšího ústředního tiskového orgánu KSČ, deníku Rudé právo, naskytl neuvěřitelný pohled. Na 13. straně se objevila fotografie muže s knírkem. Text hlásal:
„Dne 5. 10. 1989 oslavil 53. narozeniny Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku. Za jeho namáhavou práci, kterou ve svém životě vykonával a vykonává, mu děkují a do dalších let hodně zdraví a pracovních úspěchů mu přejí jeho spolupracovníci a přátelé.“
Pro nezasvěcené šlo o běžnou gratulaci, pro statisíce Čechoslováků to byl však šokující vtip. Ferdinand Vaněk byl totiž literárním alter egem Václava Havla a „Malý Hrádek“ jasným odkazem na jeho chalupu na Hrádečku.
Autorem této diverzní akce byl Petr Rýgr, který se rozhodl riskovat a poslal inzerát poštou spolu se čtyřmi sty šedesáti korunami. Úřednice inzertního oddělení, paní Šťastná, fotografii nejznámějšího disidenta nepoznala, protože Havlova tvář se v oficiálních médiích nesměla objevit celá desetiletí.
Když si vedení redakce uvědomilo, že právě pogratulovalo „nepříteli státu číslo jedna“, bylo už pozdě. Výtisky byly vyprodané a o incidentu informovala tentýž večer Svobodná Evropa. Režim, který si zakládal na své neomylnosti, byl najednou všem pro smích. Paní Šťastná byla okamžitě propuštěna, ale vlnu výsměchu už zastavit nešlo.
Podrobnosti o této kauze dodnes uchovává například archiv České televize nebo portál Moderní dějiny.
Běh za svobodu a modrá velryba
Zatímco někteří útočili perem a inzeráty, jiní zvolili pohyb. V květnu 1989 vznikla Společnost za veselejší současnost (SVS), kterou založili Luboš Rychvalský, Petr Payne a Bára Štěpánová. Jejich hlavním nástrojem se stal happening. Nejznámější akcí byly pravidelné „běhy třídou Politických vězňů za politické vězně“.
Poprvé běželi sami. Pak akci ohlásili veřejně. Na druhý běh si sebou vzali i kartáčky na zuby. Očekávali, že je sebere StB. To se nestalo. A tak se běhalo každý den. Vždy v 17 hodin se sešla skupina lidí v centru Prahy a běžela ulicí s heslem: „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“
Oblíbenost akce nabírala na obrátkách, přidávalo se víc a víc lidí. V houfu byly i děti nebo dokonce maminky s kočárky. Po doběhnutí se pak později začaly házet do poštovní schránky u hlavní pošty pohlednice, na nichž účastníci politické vězně zdravili.
Hlášení Státní bezpečnosti (StB) z těchto akcí jsou dodnes fascinujícím dokladem bezmoci režimu. Příslušníci bezpečnosti museli do protokolů vážně zapisovat, že „skupina živlů narušuje klid sportovní činností“ a v archivech Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) lze nalézt záznamy o tom, jak těžké bylo tyto lidi postihovat. Jak někoho zatknout za to, že běží po chodníku v teplákách?
SVS dovedla absurditu ještě dál, když pořádala zásah „Veselé bezpečnosti“. Její členové měli přilby z vydlabaných melounů a „obušky“ z dlouhých salámů nebo okurek, čímž parodovali brutalitu skutečných policejních složek. Měli dokonce i atrapy policejních psů a stříkací slony, kterými si dělali šprťouchlata z policejních vodních děl. Tehdy už k zatýkání došlo.
Ale skupina se tím odradit nenechala. Před výročím srpnové invaze z roku 1968 režim očekával demonstrace. Co ale neočekával byla velká modrá velryba na Vltavě! Tu tam členové SVS spustili v předvečer smutného výročí, veřejnost informovali letáky. Díky nim ale byla připravena i StB, která ji za použití motorových člunů vytáhla na břeh a zničila.
S Vltavou byla spojená i další akce. Tehdy si lidé z této skupiny půjčili všechny lodičky z půjčovny a plavili se u Karlova mostu. V rukou měli písmena, která dohromady tvořila nápis: „Pořád jste u vesla vy, dnes jsme u vesla my.“ Při jiné akci, které se účastnil i Václav Havel, zase rozdali rozhádaným členům dalších spolků a iniciativ bábovičky a lopatky na znamení, že dost bylo hádek a aby si uvědomili, že když bude každý na svém písečku, ke společnému úspěchu to nepovede.
Kreativita disentu neznala mezí ani při oslavách narozenin dalších osobností. Když měl Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, v roce 1984 čtyřicáté narozeniny, jeho přátelé vypustili nad Prahu obrovský meteorologický balón s nápisem „MAGOR MÁ 40“. Policie byla v naprosté pohotovosti, ale než se jim podařilo balón zaměřit a odstranit, tisíce lidí viděly jasný vzkaz: Nejsme zlomeni.
Magor byl ve vězení několikrát. Jeho poprvé bylo kuriózní. Nejdříve v hospodě zazpíval píseň „Zahnat Rusy-vrahy do pekel, kam patří“. Na základě toho došlo k hádce s majorem StB ve výslužbě. A po ní doslova snědl prostředek výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“. Režim jej uznal vinným z výtržnictví, celkem jej uvěznil pětkrát.
Bezmocný hněv v archivech StB
Z dochovaných svodek StB vyplývá, že humor byl pro bezpečnostní aparát nejtěžším soupeřem. Zatímco s letáky nebo demonstracemi si uměli poradit represí, recese je paralyzovala. Estébáci v hlášeních často vyjadřovali frustraci z toho, že se jim lidé na ulici smějí do obličeje. Ztráta autority byla pro režim fatální. Jakmile se policista stal figurkou v absurdním divadle, přestal být hrozbou a stal se komickou postavou.
Tyto příběhy ukazují, že pád totality v roce 1989 nebyl jen výsledkem vysoké politiky, ale také tisíců drobných projevů vnitřní svobody a schopnosti nenechat se zastrašit vážnou tváří diktatury. Ferdinand Vaněk v Rudém právu byl jen pomyslnou třešničkou na dortu, která ukázala, že i ten nejstřeženější systém lze porazit dobře mířeným vtipem.
Panatujete si na tyto akce? Vzpomínáte si na další? Podělte se o ně do komentářů s ostatními. V dnešní době je totiž humor více než třeba.
Zdroje a další čtení:
