Článek
Přiznejme si to, když se řekne „jelen“, většina z nás si představí majestátní kolos, s parožím jako rozvětvené stromy, tiše se pasoucí na mýtině. Když se řekne srnka, představíme si roztomilý čumák, bílou skvrnu na zadku a někteří i stres, projíždí-li za rozbřesku lesem. A pak je tu ještě tento… Malý, roztomilý, a přece tak trochu… jiný. Dámy a pánové, seznamte se se srnčíkem čínským!
Kdo to vlastně je ten srnčík čínský? Představte si srnku. Teď jí odeberte parohy. Vybavte ji upírskými špičáky. Máte? Vítejte ve světě srnčíka čínského, jediného druhu jelena (ano, i když nevypadá, je to jelen!), který nemá parohy. Místo nich se samcům vyvinuly dlouhé, zahnuté špičáky, které mohou dosahovat délky až 8 centimetrů! Vypadá to trochu jako špatný vtip přírody, ale pro srnčíky je to naprosto funkční zbraň v soubojích o samice a teritorium. Žádné nudné shazování paroží každý rok, jen ostré kly připravené k akci! Samice je mají také, ale nejsou u nich tolik výrazné.
Srnčíci čínští pocházejí z Číny a Koreje, kde obývají především mokřady, rákosí a hustou vegetaci podél řek. Jsou to mistři v maskování. Jejich nenápadné hnědavé zbarvení jim umožňuje dokonale splynout s okolím. Jsou to také poměrně plachá stvoření, takže zahlédnout je ve volné přírodě je spíše vzácnost. Představte si to – snažíte se najít malého jelena s tesáky, který se skrývá v rákosí. To je výzva i pro ty nejzkušenější biology!
A teď to nejlepší – srnčíci čínští jsou výborní plavci! Zatímco většina jelenů se vodě spíše vyhýbá, srnčíkům nedělá problém přeplavat i poměrně široké vodní plochy. K čemu jim to je? K úniku před predátory, k hledání potravy na ostrůvcích, možná i jen tak pro zábavu. Kdo ví, třeba mají svá vlastní srnčí olympijské plavecké hry. Jen si je představte s malými plaveckými brýlemi a čepičkami.
I přes svou relativně malou velikost (dospělí váží kolem 10-15 kg a jsou vysocí asi 50 cm v kohoutku) jsou srnčíci čínští velmi stateční. Když se cítí ohroženi, dokážou se bránit svými tesáky. Ale nebojte se, člověka rozhodně nezakousnou. Spíše se snaží uniknout, a když už se musí bránit, je to spíše varování než útok. Každopádně se může stát, že při jejich vyrušení na první dobrou neutečou, jako známe třeba u srnek, ale postaví se vám. A začnou na vás štěkat! Cože? Ano, srnčíci totiž vydávají v ohrožení zvuk, který se štěkotu velmi podobá.
Srnčíci jsou bohužel jedni z těch zvířat, kterých není mnoho. Odhaduje se, že jejich populace ve volné přírodě čítá zhruba 10 tisíc kusů, a i nadále klesá. V evropských zoo jsou poměrně vzácní, uvidíte je pouze ve Francii, dále je mají ve Velké Británii a pak už jen v Číně a Jižní Koreji. Seznam zoo můžete prolistovat zde (tady si můžete najít jakékoliv zvíře podle libosti). V Anglii je při troše štěstí zahlédnete i ve volné přírodě. Některé zdroje uvádí, že jsou i ve Francii, ale podle jiných už tato populace údajně vymizela.
V místech svého původu se pro své mlezivo stávají oběťmi lidí, kteří jejich prvotnímu mléku přisuzují dle čínské medicíny různé zvláštní a magické účinky. Likvidují je i zemědělci, kterým vadí, když srnčíci navštěvují jejich pole. A přitom nehrozí žádné obří nájezdy, srnčíci žijí spíše v párech nebo dokonce samotářsky, neshlukují se do stád o větších počtech kusů.
Srnčík čínský je fascinující stvoření, které bourá zažité představy o jelenech. Je důkazem rozmanitosti a toho, že příroda je plná překvapení. Takže až příště uvidíte jelena s parohy, vzpomeňte si i na malého „srnkomuta“ ze vzdálené Číny, který bude mít „velký zahnutý zuby naho… “, pardon, dolů.
