Článek
O regresní terapii, při které dochází k čištění traumatizujících zážitků z minulosti, jsme si již povídali. Dnes vás vezmu na jedno takové mé osobní sezení.
Dělo se mi toho v té době v životě víc než dost. Přítel měl rakovinu, kvůli Covidu jsem přišla o práci a sešlo i z dlouho připravovaného projektu na pomoc dětem z dětských domovů. Aby toho nebylo málo, zpřetrhala jsem si vazy v kotníku, nohu měla jako slon a čekala mě sádra a na pár týdnů berle. Nejhorší z toho všeho bylo ale sledovat mou jedinou dceru, na kterou dopadal strach o život svého otce. Trpěla úzkostmi a strachy, nehnula se ode mě téměř na milimetr a ač jsem se velmi snažila, její stav se nezlepšoval. A pak přišla událost, která vše vyhnala do extrému.
Celé to období bylo extrémně náročné, i na mou psychiku. Když jsme se pak dozvěděli, že naše kamarádka spáchala sebevraždu skokem z okna jen o pár paneláků od nás, byl to šok. Totální. Věděli jsme, že doma prožívají trable se svou malou dcerou a že to také nemají vůbec jednoduché. Snažili jsme se být si oporou, ale nestačilo to. Ani přes antidepresiva, anebo možná právě kvůli nim, protože po jejich nasazení se psychika mé kamarádky začala rapidně zhoršovat, už to nedala. Skočila z pátého patra.
Na parapetu notnou dobu stála. Dokonce jí lidé stihli přivolat pomoc a jeden ze záchranářů k ní rozmlouval z balkonu společných prostor domu. Byla jako v transu, nevnímala ho. Nakonec se odhodlala a s výkřikem skočila. Nicméně - skok přežila a byla odvezena do nemocnice. Všichni jsme doufali a věřili, že vše dobře dopadne. Tato událost tenkrát obletěla média, jelikož se k tomu vázalo ještě vícero smutných událostí, o kterých se zde v úctě k rodině nechci zmiňovat.
Bála jsem se to své dceři říct, jelikož s ní měla hezký vztah a trávila čas s jejími dětmi, jezdila s jejich rodinou na výlety nebo na chatu. Nicméně, moje dcerka, která zřejmě podědila schopnost navazovat kontakt se zemřelými (psala jsem o tom tady) ke mně ještě ten večer přistoupila a oznámila mi. „Teta se s tebou přišla rozloučit… je tady.“ V tu chvíli jsem propukla v pláč. Věděla jsem, že to kamarádka nedala. Chvilku na to mi zazvonil telefon a tato informace mi byla potvrzena s tím, že médiím se to oznámí až druhý den, aby rodina mohla mít ještě trochu klidu.
Tu noc jsem měla zvláštní nepříjemný zážitek, který mě vylekal. A protože to byla ona pomyslná poslední kapka a moje síla se odporoučela kdovíkam a já už nevěděla, kde ji znovu vyhrabat, abych dál zvládala nemoc a chemoterapie přítele, stav dcerky, smrt kamarádky a toužila po jediném - ulevit nám co nejdříve, rozhodla jsem se pro regresní terapii. Vím, že dokáže zázraky téměř na počkání. Objednala jsem tam tedy malou. Tehdy jí bylo devět let, nevěděla jsem, zda ji vůbec vezmou, ale dohodli jsme se, že zkusíme, jak jí to půjde a nebudeme to nijak lámat.
Když jsem s ní na sezení dorazila, terapeutka se na mě podívala a říká: „A co Vy? Vy byste pomoc nepotřebovala? Mám pocit, že ano.“ A já si uvědomila, že má rozhodně pravdu. Přeházela si tedy své osobní záležitosti a dala mi termín hned na příští den. Docházelo mi, jak moc dobře to bylo. Chtěla jsem hlavně pomoct dceři, ale sama jsem už vážně netušila, kolik dnů či týdnů v tomto stresujícím období ještě zvládnu. Sama jsem se cítila zralá na skok z okna. A nebyla to jen nějaká otřepaná fráze. Síla i víra už mi pomalu ale jistě docházely…
Na sezení jsem terapeutce popsala svůj noční zážitek z noci, kdy kamarádky život vyhasl. Onu poslední kapku, ten konečný impuls, který mě dovedl až k ní. Pustili jsme se do práce. Během terapie se celá událost prochází znovu, jen se o ní mluví tak, jako když probíhá v přítomném okamžiku. Právě teď. Člověk to vše prožívá zas a znovu. Řvala jsem u toho jako želva, skoro mi nestačila podávat kapesníčky. Popisovala jsem terapeutce svůj zážitek. Vyprávěla jsem jí, jak jsem během té noci, za mého plného vědomí, pocítila, jak se na mě zesnulá kamarádka napojila a dala mi „ochutnat“ své vlastní pocity a to, co zažívala. A byl to tak zoufalý stav, že jsem se modlila, ať už brzy skončí, nebo vyjdu brzy na balkon a skočím taky, protože se to nedalo téměř vydržet. Chtěla v tu chvili jediné - abych ji pochopila a neodsuzovala za to, co udělala.
Nicméně, tím to neskončilo. Když jsem si zalezla pod deku, že celý ten strašný den zaspím, najednou jsem u nohou ucítila někoho sedět. Když vídám nebo cítím zemřelé, nemám z nich obvykle strach. Naopak. Energie kolem nich voní a je mi příjemně. Ale toto bylo jiné, úplně jiné. Doslova jsem se bála tím směrem podívat. Bála jsem se. A ten strach zesílil, když jsem naprosto zřetelně ucítila jak mě někdo nebo něco škrábe na lýtku. Vnitřně jsem šílela. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a telepaticky vyslala tím směrem ráznou zprávu, ať to zmizí, že si to tam nepřeji. A hle! Stalo se a já mohla usnout…
Tuto událost jsme s regresní terapeutkou procházely znovu a znovu, pořád dokola, v přítomném čase. Emoce a pláč postupně ustávaly, což je dobré znamení. Značí to totiž jediné - že se trauma léčí. Když už jsem na tom byla lépe, dostala jsem úkol. Měla jsem se podívat na to místo, k mým nohám. Právě tam, kde mám pocit, že někdo sedí a škrábe mě na lýtku. No… nechtělo se mi ani za mák. Ale šla jsem do toho. „Jééé, to je Žofka.“ Vykřikla jsem nejdřív radostně. „Ale počkat?! Je nějaká jiná, jde z ní strach.“ Terapeutka mě navedla, abych jí položila pár otázek typu: Kdo jsi? Za jakým účelem jsi přišla? Udělala jsem to. Odpověď přišla vzápětí: Jsem druhé zlé já a jsem tu, aby se osud naplnil…
Nevím, zda si to vysvětlit tím, že tu má opravdu každý svůj vyměřený čas a daný způsob odchodu a je tomu pak napomáháno shůry, aby se to vše naplnilo. Nicméně, přesně takto jsem to vše osobně zažila a po pročištění regresní terapií u mě došlo k opravdové úlevě a přijetí situace takové, jaká je. Stejně tak pomohlo sezení i mé dcerce. Ta byla velmi šikovná, povedlo se jim za jedno sezení pročistit hned vícero témat a i u ní přišla ohromná změna v podobě úlevy a zotavení. Terapeutka u ní také rozpoznala její vrozený dar na práci s nadpřirozenem, takže kdo ví - třeba je to jejím posláním a možná se tomu bude v budoucnu věnovat. Momentálně je ale v pubertálním věku a chce si tak raději užívat běžného normálního života než řešit duchy. A pro to já mám pochopení.
Zásadní a nejdůležitější teď je, že jsme obě psychicky vyrovnané. I přes to, že rakovina nakonec přítele doběhla a dcera tak přišla o otce. Tím vlastně začala další kapitola v našem životním příběhu, který by mohl nést název Jak zvládnout těžké životní situace i traumata a nepřijít u toho o rozum nebo vlastní život. Ale o tom třeba zase někdy jindy.
Nebojme se mluvit o svých trápeních, nebojme se nechat si pomoci. Vždyť dnešní doba nabízí tolik možností. Ať už alternativních, které volím já, nebo těch vědeckých, medicínských, psychologických. Nemučme se v žalu, v zoufalství nebo starostech sami. Pak se v nich můžeme utopit. A to by byla škoda. My to s dcerou zvládly a zvládáme dále. Zvládnete to i Vy! Nebojte se pro to také něco udělat. Držím Vám palce, obzvlášť pokud procházíte náročným životním obdobím. Nevzdávejte to! Je proč žít. Život nabízí tolik krásného, i když vás vaši blízcí opustili. Čas opravdu vše zahojí a zmírní.
(Vyprávění ze života autorky série Mezi nebem a zemí)
