Článek
Raná léta a politický vzestup
Před vstupem do politiky pracoval Biľak jako krejčí. V roce 1944 se zapojil do Slovenského národního povstání - protinacistického ozbrojeného boje na Slovensku. Toto jeho angažmá bylo krátké a méně významné ve srovnání s jeho pozdější politickou kariérou v komunistickém režimu. Tato jeho životní epizoda ale byla později označována za smyšlenou.
Do Komunistické strany Slovenska vstoupil v roce 1945, tedy až po skončení války, což odstartovalo jeho rychlý vzestup v komunistickém aparátu. Byl horlivým zastáncem tvrdé linie a nesnášel jakékoli náznaky liberalizace. V roce 1954 se stal členem ÚV KSČ, kde patřil k nejkonzervativnějším a dogmatickým funkcionářům. To mu zaručilo důvěru Kremlu a umožnilo mu hrát klíčovou roli v době pražského jara.
Biľak (vlevo) s rumunským vládcem Ceauşescuem v roce 1977
Zvací dopis a invaze 1968
Biľak byl jedním z pěti signatářů takzvaného zvacího dopisu z 3. srpna 1968. V tomto dopise, adresovaném Leonidu Brežněvovi a vedení Sovětského svazu, žádali jeho autoři o vojenskou pomoc s cílem „ochránit socialismus“ před kontrarevolucí. Dopis se stal pro Moskvu záminkou k invazi, která ukončila pražské jaro a na dalších 20 let zlikvidovala jakékoli naděje na reformy.
Role Biľaka byla klíčová – jako jeden z největších stoupenců Moskvy se podílel na přípravě invaze a aktivně podporoval okupaci. Pro mnoho Čechoslováků se stal symbolem kolaborace a vlastizrady.
Kromě nejznámějšího zvacího dopisu existovaly ještě další. Úplně první předával Antonín Kapek přímo Brežněvovi na společném setkání komunistických stran na přelomu července a srpna 1968. Šlo o jakési shrnutí situace v Československu. Druhým byl ten nejznámější, který „žádal o pomoc všemi prostředky, které SSSR má“. Třetí dopis byl předán jen pár dní před invazí a naléhal na nutnost prosby z druhého dopisu. Čtvrtý známý zvací dopis byla iniciativa společnosti Praga, známá jako Dopis 99 pragováků. I ten pak Sovětský svaz používal jako jeden z argumentů, proč musel zasáhnout. Dopis údajně pod nátlakem Lidových milic podepsalo na 60 zaměstnanců a do čísla 99 se doplnily podpisy příbuzných autorů.
Role Biľaka během normalizace
Po invazi v roce se stal jedním z klíčových představitelů normalizace - období, které následovalo po potlačení pražského jara. Jako člen předsednictva ÚV KSČ dohlížel na ideologickou linii a byl hlavním strůjcem rozsáhlých stranických čistek. Mnoho lidí, kteří podporovali reformy, bylo vyloučeno ze strany a zbaveno zaměstnání.
Biľak byl nekompromisním zastáncem prosovětské politiky a dohlížel na upevňování moci komunistické strany s podporou Moskvy. Sám se angažoval v potlačování disentu a jakéhokoli projevu odporu, což ho učinilo jednou z nejvíce nenáviděných postav totalitního režimu.
1968
Konkrétní aktivity a činy
Biľak aktivně prosazoval takzvané ověřovací pohovory, během nichž museli členové strany dokazovat, že se nezapojili do reformních snah pražského jara. Ti, kteří neprošli, byli ze strany vyloučeni, což pro ně často znamenalo ztrátu zaměstnání a společenského postavení.
V roce 1971 byl jedním z hlavních autorů a propagátorů dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který ospravedlňoval invazi a potlačování reforem. Tento dokument se stal základním ideologickým kamenem normalizace a dodnes je považován za symbol zrádné politiky.
V 70. a 80. letech Biľak dohlížel na likvidaci disentu a pronásledování signatářů Charty 77. Ačkoli neměl přímou výkonnou moc nad Státní bezpečností, jako ideologický dohled byl zodpovědný za celkovou politiku útlaku a represe.
prezident Svoboda s Husákem (vpravo) v roce 1969
Biľak a Husák
Vztah mezi Vasilem Biľakem a Gustávem Husákem byl plný napětí, ideologických rozporů a politického soupeření. I když oba patřili k vrcholným představitelům normalizace, jejich motivace a cíle se výrazně lišily. Biľak byl dogmatický a nekompromisní stalinista, který prosazoval tvrdou prosovětskou linii a usiloval o maximální represe. Jeho fanatismus ho vedl k tomu, aby se stal jedním z hlavních signatářů zvacího dopisu a sloužil jako „ruka Moskvy“ uvnitř KSČ.
Naopak Husák, který měl osobní zkušenost s vězněním v 50. letech, byl spíše cynický pragmatik. Husák se zaměřil na udržení moci a zajištění stability režimu, ale bez masivního teroru. Biľak tak Husáka neustále kritizoval za jeho údajnou „měkkost“ a pokoušel se podrývat jeho autoritu u sovětského vedení. Husák Biľaka veřejně opovrhoval a nazýval ho „zlým duchem strany“. Tento rozpor je ukázkou rozdělení uvnitř komunistického vedení, kde Biľak zastupoval neústupnou, ideologicky řízenou frakci, zatímco Husák preferoval řízenou stagnaci a udržení moci za každou cenu.
rok revoluce - 1989
Rok 1989
V roce 1989 se politická kariéra Vasila Biľaka definitivně zhroutila. S příchodem Sametové revoluce byl zbaven veškerých politických funkcí.
12. prosince 1989 rezignoval na svou funkci v předsednictvu Federálního shromáždění, o týden později na mandát poslance. 21. prosince pak proběhl mimořádný sjezd, kde byl jako jediný vyloučen z KSČ za podněcování invaze cizích armád v roce 1968 (23 lidem z období normalizace zde bylo pozastaveno členství).
kopie zvacího dopisu z roku 1968
Neúspěšné snahy o potrestání
Navzdory tomu, že byl Vasil Biľak veřejně a mediálně označován za zrádce a kolaboranta, za své činy nikdy nebyl odsouzen. Po roce 1989 se objevily snahy o jeho potrestání, především kvůli jeho podpisu na zvacím dopisu. Na Slovensku bylo zahájeno vyšetřování, které ho mělo stíhat za vlastizradu a velezradu. Soudní proces ale opakovaně narazil na různé překážky a nikdy nedošel k závěru.
Důvody neúspěchu byly nedostatečná právní kvalifikace, absence originálu zvacího dopisu a hlavním argumentem neztotožnění svědci. Ruská federace, navzdory opakovaným žádostem, odmítla originál dopisu poskytnout, a nebylo tak možné jednoznačně potvrdit pravost Biľakova podpisu. Ten jej popíral a kopie, poskytnutá Borisem Jelcinem na počátku devadesátých let, nebyla dostatečná. Vyšetřování bylo nakonec v roce 2011 přerušeno.
Nevím, co je to za dopis. Nevím, co je to za dokument, takže nevím, jak se k tomu vyjádřit, nevím o tom, že bych nějaký zvací dopis podepsal.
Biľak tak dožil ve svém domě v Bratislavě bez trestu, což pro mnohé oběti komunistického režimu a jejich rodiny zůstalo symbolem selhání spravedlnosti.
