Článek
Když se řekne „koloniální velmoc“, člověk si vybaví země jako je Velká Británie, Francie nebo Španělsko. Určitě ne nově vzniklé Československo, které v roce 1918 řešilo úplně jiné starosti – hranice, měnu, armádu a chaos po rozpadu Rakouska-Uherska. A přesto se už krátce po vyhlášení republiky objevily hlasy, že by si nový stát mohl také trošku ukrojit z toho velkého koláče jménem Afrika a získat nějakou tu kolonii. Nešlo o vtip. Nešlo ani o konspirační teorii. Ale nešlo ani o oficiální státní plán, jak to dnes někteří vykládají.
Mírová konference. Vlevo čelem k objektivu sedí československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem (1919)
Německo se před první světovou válkou snažilo čím dál více utvářet světovou politiku. A stejně jako ostatní silné státy, i císařství mělo své kolonie. Jenže přišla Velká válka, německá porážka a pád. Po první světové válce byly bývalé německé kolonie rozdělovány mezi vítězné mocnosti v rámci versailleského systému. Nebylo to úplně tak, že by byla tato území odebrána, přičleněna vítězí a ten rozšířil své území. Tyto oblasti se nestaly přímo koloniemi jednotlivých členů Dohody, ale byly spravovány jako mandátní území Společnosti národů. Nejčastěji je pod svou správu získaly Francie a Velká Británie.
A právě v této atmosféře se i v Československu objevily úvahy, zda by se mladý stát nemohl do systému nějak zapojit a neukrojit si kousek „svého štěstí“ na dalekém exotickém kontinente. Myšlenka afrických držav pocházela hned z několika zdrojů. Jednak existovala část podnikatelských kruhů, které uvažovaly o rozšíření obchodních možností mimo Evropu. Československo bylo průmyslově vyspělé a exportně orientované. Už před válkou vyvážely české firmy stroje, textil či zbraně do různých částí světa. Představa „svého vlastního odbytiště“ se nezdála úplně nesmyslná.
Druhým zdrojem byly obecnější geopolitické úvahy. Některé menší evropské státy tehdy spekulovaly, zda by mohly získat mandátní území jako symbol mezinárodní prestiže. V českém prostředí se zmiňovala zejména bývalá německá kolonie Togo. Tady je ale nutné říct jednu podstatnou věc - neexistuje žádný oficiální dokument československé vlády, který by dokládal podání formální žádosti o držení kolonie. Neproběhlo žádné diplomatické jednání na úrovni velmocí, které by Československo skutečně zařadilo mezi kandidáty na správu mandátního území. Šlo jen o jakési Co by kdyby…
Togoland - kresba Rudolfa Hellgrewea, publikovaná v „Das Buch von unseren Kolonien“ Ottomara Beta, Lipsko 1908
Historik Jan Rychlík ve svých pracích upozorňuje, že šlo spíše o publicistické a podnikatelské úvahy, než o konkrétní vládní program. Ostatně je to patrné (a dokladují to) i odborné texty k versailleskému systému, které ukazují, že mandátní území byla rozdělena mezi ty hlavní a největší vítězné mocnosti a menší státy do tohoto procesu prakticky nezasahovaly.
Československo navíc stálo před svými vlastními obrovskými domácími problémy. Vymanilo se z vlivu, který trval staletí. Najednou tu byla republika, po které generace toužily. A ta se musela vyrovnat se svým dědictvím. Československo muselo integrovat různorodé regiony, řešit národnostní otázku Němců, Maďarů a dalších menšin, stabilizovat ekonomiku a budovat nové instituce. Myšlenka kolonie byla v takovém kontextu spíše okrajovou debatou než reálnou prioritou. Představa, že by se ještě pokoušela řídit území tisíce kilometrů daleko, když nemá takříkajíc hotovo ani doma, se musela realistům zdát řádně „praštěná“.
I z dnešního pohledu působí celá epizoda skoro až úsměvně. Země bez vlastního přístupu k moři (nepočítáme-li ratifikaci úmluv o svobodě tranzitu z roku 1923 a smlouvě o pronájmu hamburského přístaviště z roku 1929), která byla ještě v plenkách, bez námořnictva, bez znalosti koloniální administrativy a zámořské správy, by musela dělit své síly k tomu, aby se mohla honosit tím, že „vlastní“ kousek afrického kontinentu. A přesto je zajímavé, že tato úvaha vůbec vznikla.
Jan Havlasa, autor brožury České kolonie zámořské (1919), ve které jako nejvhodnější území vytipoval právě Togo. Mimo jiné navrhoval i Novou Guineu.
Ukazuje totiž, jak silná byla po první světové válce představa, že kolonie nejsou jen nějaké državy někde tam v dálce, z nichž kape zisk, ale že jsou i symbolem moderního a silného státu. Kolonialismus byl tehdy běžnou součástí mezinárodní politiky a i malé země se občas snažily do této hry alespoň symbolicky vstoupit. A teď to porovnejme s dneškem. Uteklo jen něco málo přes sto let a myšlení je úplně jiné.
Československo se tehdy nakonec vydalo úplně jinou cestou. Místo koloniální expanze budovalo exportní ekonomiku bez přímé politické kontroly zámořských území. A přesto si dokázalo „podmanit“ svět. Firmy jako Baťa nebo Škoda do něj expandovaly prostřednictvím investic, továren a obchodních sítí a československý věhlas byl na tak malou a mladou zemičku uprostřed Evropy takřka kolosální. A nepotřebovali jsme si kvůli tomu podmaňovat jiné národy, ani vztyčovat naši vlajku nad cizím územím.
Koloniální sen tak zůstal jen epizodou na okraji raných dějin republiky. Ale jde o krásný odraz tehdejší doby. Doby, kdy se svět přeskupoval a nově vzniklé státy hledaly své místo. A je vidět, že ačkoliv jsme nakonec „neměli svou Afriku“, tak i v Praze roku 1919 se mluvilo jazykem, který dnes spojujeme spíše Londýnem nebo Paříží.
Prostě - doba byla taková. Československo nakonec kolonii nezískalo. Zůstalo státem s poměrně silným průmyslem a exportními ambicemi. Což se nakonec ukázalo jako mnohem udržitelnější model než správa vzdáleného tropického území.
Alois Musil patřil mezi hlavní propagátory československých kolonií. Přezdívalo se mu Moravian Lawrence, nebo take český či moravský Lawrence z Arábie
Zdroje:
