Syndrom týraného dítěte v dospělosti: Když trauma (z)ničí tělo i duši

Syndrom týraného dítěte, CAN (Child Abuse and Neglect), soubor důsledků, které vznikají vinou fyzického, sexuálního nebo emocionálního týrání či zanedbání svěřené osoby, má široký rozsah a odráží se do daleké budoucnosti.

CAN, za třemi písmeny se skrývají celoživotní stopy: v mysli, v těle i v mezilidských vztazích dospělého dítěte. Jde o hluboké trauma a jeho následky, které jsou bohužel příčinou další negativních zkušeností a zažívaných traumat, a tak se dlouhá léta potíže stále vrství.

Mnoho lidí si své trauma neuvědomuje. Říkají, že „prostě měli přísnou výchovu, že dřív výchova byla jiná, že násilí bylo v pořádku“, že „rodiče to mysleli dobře“, nebo že „to ostatní měli horší“. Další lidé prožité trauma, hrůzy, kterým byli vystaveni jako děti, zatlačí daleko za hranice vědomé paměti. Trauma bývá nevědomé, skrývá se, jako by nebylo. Ale tělo a duše si pamatují. Biologická paměť zásadně ovlivňuje budoucnost člověka. Až teprve ve chvíli, kdy si dovolíme tu bolest uznat, může začít skutečné uzdravování.

CAN může mít mnoho tváří:

Děti žijící v prostředí, kde jsou opakovaně vystaveny přímému a/nebo nepřímému násilí, agresivitě, týrání, zneužívání, chronickému zanedbání, ztrátě bezpečí, zažívají tzv. toxic stress, toxický stres, který spočívá v dlouhodobém přetížení stresových systémů organismu. To neznamená jen „špatné vzpomínky“ nebo vzpomínky tak kruté, že je nejde ani vyslovit, že si je nejde ani vybavit v paměti. Toxický stres mění regulaci hormonů, imunitní systém i mozek, určuje chování v době, kdy si člověk osvojuje programy chování do budoucna.

Toxický stres v dětství předurčuje narušené vztahy a sociální chování posléze dospělého dítěte. Fakticky se zvyšuje riziko fyzických i psychických onemocnění v dospělosti. Potvrzují to mnohé výzkumy v čele s konceptem ACE (Adverse Childhood Experiences) o vlivu negativních zkušeností v dětství na další život, který již v roce 1998 publikovalo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí.

Studie ACE, která prokázala spojitost mezi traumatickými zkušenostmi z raného dětství a zhoršeným zdravotním stavem, kondicí a odolností v dospělosti, reálnými fyzickými i psychickými potížemi, je základem mnoha dalších vědeckých zpráv a poznatků, které postupně mění pojetí psychiatrie a náhled na vznik fyzických i psychických onemocnění.

Podle zmiňované ACE Study (Felitti & Anda, 1998) mají dospělí s vysokým počtem traumatických zkušeností z dětství (měřeno tzv. ACE skóre) výrazně vyšší riziko:

Tělo dítěte vystavenému toxickému stresu totiž dlouhodobě funguje v módu bojuj – uteč – ztuhni. Hormonální systém se nikdy úplně neuklidní, imunitní systém se vyčerpá a tělo postupně kolabuje. To potvrzuje i kanadský lékař maďarského původu, který se dlouhodobě věnuje traumatu, ale i léčbě závislostí, propojením mysli a těla Gábor Maté. Sám v dětství těsně unikl holokaustu, sám se v životě také potýkal se závislostmi a posléze čtrnáct let pracoval s drogově závislými v chudinské čtvrti Vancouveru. Jistě i díky vlastním zkušenostem, přestože není původní profesí psychiatr ani psycholog, se stal světově proslulým expertem na téma dětského traumatu a jeho vlivu na vznik závislosti.

Gabor Maté je známý svou tezí, že velká část fyzických nemocí i duševních potíží (včetně závislostí a ADHD) má kořeny v traumatech z dětství. Je protagonistou dokumentárního filmu Moudrost traumatu (The Wisdom of Trauma), působí i jako lektor a jako spisovatel dal vznik řadě bestsellerů, mj. knihy Když tělo řekne ne.

Když se dítě nemůže bránit bolesti a násilí v rodině, když nikdo nenaslouchá jeho potřebám a nerespektuje jeho prožívání, když nemůže říct ne v situacích, které mu nejsou příjemné, odnáší si se syndromem CAN do života neúměrnou zátěž. Ta ho stahuje ke dnu, až jednou skutečně narazí. Je jen otázkou, kdy a v jaké míře se kolaps těla dítěte se syndromem CAN projeví.

Trauma dítěti odebere pocit bezpečí, pocit kontroly a stability, nahradí je pocity bezmoci, sžírající nejistota a nedůvěřivost, trvalá úzkost. Lidé, kteří vyrůstali v neustálém napětí, se často nikdy nenaučili cítit se v bezpečí. Jejich nervový systém je nastavený na trvalou pohotovost. A pak stačí málo - zvýšený hlas, nejasnost, ztráta kontroly – a tělo okamžitě reaguje strachem.

Strach a úzkosti dospělého dítěte s problematickým dětstvím se neřídí logikou. Jsou zakořeněné v těle, které si pamatuje chvíle, kdy nešlo předvídat, co přijde. V dospělosti to přináší úzkosti a deprese, které pak mohou vést k nespavosti, chronické únavě, bušení srdce, ale i k potížím se soustředěním či psychosomatickým bolestem. Jak již bylo řečeno, škála následků traumatu z dětství je široká, škála příznaků syndromu týraného dítěte (CAN) v dospělosti hluboce zasahuje do celého života.

Jak vysvětluje renomovaná psychiatrička v oblasti traumatu Judith L. Herman, člověk po traumatu žije v neustálé ostražitosti — v tzv. hypervigilanci. Mozek čeká nebezpečí i tam, kde není. Je to ochrana, která kdysi umožňovala přežití. V dospělosti člověka izoluje od okolního světa a sama ničí jeho psychické zdraví. A nejenom psychické zdraví.

Lidé s nelehkým příběhem, kdy v dětství zakusili různé formy týrání a zanedbání, mají vyšší riziko úzkostných poruch, chronické deprese až posttraumatické stresové poruchy (PTSD), poruch osobnosti a závislostí (alkohol, drogy). Vědecké studie, výsledky meta-analýz a systematických přehledů potvrzují zvětšené riziko i závažnějších průběhů těchto duševních onemocnění.

Porušené nebo nejisté citové vazby v dětství často vedou k problémům v dospělých vztazích. Omezená důvěra, vyhýbavost, nebo naopak přilnutí a závislost na partnerovi, i to jsou následky traumatu, které se dají zahrnout pod syndrom CAN. Riziko domácího násilí v roli oběti, ale i opakování násilí v rámci vlastního rodičovství není automatické, ale bez cílené podpory a intervence je u dospělých dětí se syndromem CAN vyšší, dokládají studie.

Moderní věda a výzkumy, neuroimagingové studie dokumentují změny ve strukturách a funkcích mozku (hipokampus, amygdala, prefrontální kortex) spojené s expozicí traumatům v raném věku. Potvrzují tak zkušenosti z psychiatrie, nové pojetí traumatu dle Judit L. Herman (celý článek tady) nebo poznatky a myšlenky, které prezentuj Gabor Maté.

Pokud dítě žije v bezpečí, rozvíjí se prefrontální kůra, která pomáhá regulovat emoce, plánovat, učit se empatii a předvídat následky. Mozek dítěte je extrémně plastický. To znamená, že jeho struktury se adaptují na podněty z prostředí. Pokud je prostředí traumatické, stresový systém mozku se přehnaně aktivuje. To potvrzuje i nizozemsko-americký psychiatr, autor, výzkumník a lektor Bessel A. van der Kolk ve své publikaci Tělo sčítá rány.

Mozek je plastický, právě to je základní předpoklad, fakt, který v praxi stojí za vznikem syndromu týraného dítěte CAN. Dobrou zprávou je, že mozek je plastický nejenom v dětství, ale oproti původním vědeckým předpokladům i v dospělosti.

Trauma-orientované psychoterapie, mj. kognitivně-behaviorální přístupy upravené pro trauma, vykazují ve studiích významné přínosy: snížení symptomů PTSD, deprese a zlepšení prožívání. Komplexní podpora, kdy jde psychoterapie ruku v ruce se sociální podporou a příp. psychiatrickou péčí a medikací dávají reálnou šanci na stabilizaci a zlepšení kvality života dospělých, které v dětství zranili ti, kdo je měli chránit.

Terapie zaměřené na tělo i psychiku – například Somatic Experiencing, EMDR – desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů, práce s částmi osobnosti (IFS) – dokáží postupně změnit fungování mozku ovlivněného traumatem.

Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Probudila hluboká traumata z dětství, pocity bezmoci a beznaděj, ale také intenzivní pocit osamění a životní ztráty. Psycholožka diagnostikovala syndrom týraného dítěte. Můj mozek bezpochyby funguje abnormálně a já tak pro praxi života nutně hledám teorii. Hledám. Potřebuji pochopit. Hledám pochopení, které mi v dětství nebylo dopřáno. Hledám pocit bezpečí a jistoty, který jsem nikdy nezažila. Hledám (se).