Článek
Ono to dává smysl. Po konci hraní si na pravdu, na dobře či špatně, na vinu a viníka si člověk konečně může uvědomit, že v době svého formování se vyrůstal v nějakém prostředí, ze kterého převzal programy, podle kterých na hluboké úrovni jedná, aniž by si této skutečnosti byl sám vědom. Jedou si pěkně vzadu v podvědomí a jako loutkář tahají za nitky své figurky. Dotyčný jedinec se jimi řídí, ač je sám přesvědčen o opaku, ba co víc, z celého srdce se jim chce vyhnout. Nemá šanci.
Konečně jsem si uvědomila, že tyto vzorce se nepřepíší na sílu či jejich popřením. Chtěním a touhou být jiná za použití vůle. To prostě a jednoduše není možné. Jediná cesta je jejich přijetí, které však musí proběhnout za současného neodsuzování se a hodnocení, co je dobré a co špatné. Teprve po neutrálním přijetí toho, co je, mohu postoupit do stavu otevřenosti nevyhovující vzorce změnit, protože pouze tak jsem k sobě schopná přistupovat s přijetím, soucitem a následně i láskou, což následně mohu učinit i vůči ostatním. Jakékoliv odpuštění není možné dokud se do tohoto stavu nedostanu, protože bude jen další přetvářkou a hrou na odpuštění vycházející z negativních emocí a nastavení. Odpuštění je možné pouze pokud bude vycházet z absolutního přijetí sebe sama, protože jen tak mohu bezpodmínečně přijmout i vše kolem sebe.
Dostávám se ke stránkám duše a jejím zátěžím, kdy nestačí si informaci pouze uvědomit, ale musím ji i prožít. Uvědomit si ji v konkrétní situaci a následní ji „pochroupat“, kdy toto bych připodobnila k utvoření bezpečného, neodsuzujícího prostoru, aby nový poznatek mohl projít celou bytostí a svou přítomností ji vlastně zahojit. Teprve teď si uvědomuji, že situace a stavy, které se dějí mně, zažívala i má matka, která je však za vinu nedávala svému chybnému nastavení, které do ní vložila její rodina, ale svému okolí, tedy mně a otci. Pokud bych si všechny tyto skutečnosti neuvědomovala, dělala bych naprosto to samé. To samé se mi ostatně děje i v případě, že si tyto věci uvědomuji, jen jsem nyní schopná rozpoznat stejný kód, který v sobě máme a odpustit sobě a díky tomuto odpuštění přijmout její chování, což neznamená ho schválit, ale pouze připustit, že se dělo a rozumím proč. Zodpovědnost za něj však nemohu přijmout já, ale leží na matce. Jak se říká, každý se musíme zachránit sám, protože zachraňovat ostatní je vždy jednodušší. Přebírá totiž pozornost ze sebe samého a dodává falešný pocit sounáležitosti.
Vnímám svou tendenci mizet. Uvědomuji si, že mámino mnohadenní nemluvení byl pouze dětský pokus o pozornost a pochopení, který si sama přinesla ze svého dětství. To si však měla zpracovat sama a následně ve vztahu s mým otcem, což se nestalo, a naopak byla její nespokojenost dávána za vinu mně. Trvalo dalších mnoho desítek let, než jsem pochopila, že za ni nejsem zodpovědná, nicméně vzorec zmizení jsem převzala a ačkoliv si ho uvědomuji, jsou situace, kdy mám pocit, že pro mě není místo a místo komunikace se stáhnu do sebe, jsem podrážděná, smutná a jediné, co chci, je zmizet. Ten pocit je natolik intenzivní, že mě zcela ochromí a já nejsem schopná racionálně uvažovat. Vypnu se a existuji pouze fyzicky. Čím hlouběji se propadám, tím více mne Wali vysává a následně ignoruje. Čím dále jsem, tím více Frank hraje roli zodpovědného rodiče, který vše zvládne a vnímám, že jedna jeho část si to náramně užívá, což je zase jeho vzorec. V ten moment se cítím, že jsem opět doma. Mám vedle sebe někoho, kdo mě vysává a někoho, kdo mě negativně hodnotí. Vím, že pokud by Wali nebyl náročnější dítě, tyhle hluboké vzorce by nikdy nespatřily světlo světa, ale dále by ze své hloubky tahaly za nitky mého života.
Vše do sebe zapadlo po naší návštěvě u známých. Mají stejně starého syna a zároveň zcela jiný vesmír. Nějak takto jsem si mateřství představovala. Trávím čas s kloučkem, společně si čteme a kreslíme, on sedí a čeká, co mu nabídnu. Má realita by však nemohla být odlišnější.
Wali nesedí a nějak zvlášť mu nezáleží, co si o něm kdokoliv bude myslet. Wali chce dělat především to, co chce Wali, což v překladu znamená vše samostatně objevovat, otevírat všechny šuplíky, na které dosáhne, a něco do nich schovat, vše osahat a následně s hurónským křikem zahodit. Během několika minut projevit celou širokou paletu emocí od veselého smíchu přes hulákání na lesy, čuření se plynule přetavené do mazlení. Je jako tajfun, kterého je všude plno a svou energií má tendenci mě zcela převálcovat.
A co dělám já? Ja ho nepřijímám. Jinými slovy dělám přesně to, co doma dělali mně, jen si omlouvám svůj přístup tím, že Wali je „náročnej“. Ono je totiž úplně jedno, co Wali dělá, nebo nedělá. Je dítě, má nějaký svůj vývoj, který se mi nelíbí. Proč? Brání mi mít svoje pohodlíčko. Nutí mě vystoupit ze své komfortní zóny a postavit se do pevné pozice nezávislého pozorovatele, který je nezralému mozku, v tomto případě spíše „bezmozku“ láskyplnou, přesto pevnou oporou. Můj odpor pramení ze skutečnosti, že této role nejsem příliš schopná, byť především z důvodu neznalosti, protože jsem ji já sama nikdy nezažila.
Odmala jsem byla hodnocená jako někdo, kdo je moc. Moc upřímný, moc živý, moc nepořádný a naopak málo poslušný. „Když ty máš svoji hlavu,“ byla jedna z vět, která mi utkvěla v paměti a dodnes si pamatuji svůj dětský údiv, jakou jinou hlavu bych měla mít. V mých očích je Wali občas nezvladatelný, protože prostě a jednoduše nedělá právě to, co bych chtěla, aby dělal. Pro něj je momentálně zřejmě nejzábavnější hra otevírat dokola skříňku v kuchyni, což mě nebaví ani v nejmenším. On si hraje a já ho považuji za opožděného a je mi zcela jasné, že nemít za sebou posledních deset let práce sama se sebou, opravdu ho tak odsoudím a v tom horším případě budu tahat po doktorech, aby pro jeho osobitý vývoj nalezli diagnózu, a já si tak mohla ve svých očích omluvit nedostatek láskyplného pochopení a ulevit si, jak to mám „těžké“. Dnes vím, že těžké to mám jedině proto, že si to svou nezralostí těžké sama dělám. Uvědomuji si, že své vzorce mohu mít zvědomělé, a přesto se konkrétní situace nestanou zázračně příjemnými a jednoduchými.
Neviním se za svou nezralost. To je největší rozdíl oproti dříve. Ve skutečnosti se mi ohromně ulevilo, když jsem si své nastavení uvědomila. Je pravda, a to přiznávám jen nerada, že mít jakékoliv jiné dítě, i to s diagnózou, asi bych se nikam moc neposunula. Pokrytecky bych setrvávala ve svém pohodlíčku představy dokonalé matky, která se opájí svými úspěchy v podobě šikovného dítka, se kterým ji pojí blízký vztah. Jak taky jinak, když si ho doma porodila zcela ve své režii a v prvních dnech či týdnech života nedopustila jakoukoliv separaci. Myšlenka, že právě proto může být Walda, jaký chce, mě dříve nenapadla. Předpokládala jsem, že pokud vše proběhne v klidu a bez zásahu zvenčí, budeme na sebe napojeni, pod čímž jsem si představovala jen to, že Wali bude dělat to, co chci já. Jinými slovy, že bude zoufalý snaživec, který se bude snažit potěšit maminku, když ona toho pro něj toho tolik udělala. Stará známá manipulace jen skrytá pod bohulibý záměrem. Neviním se. Jen to konečně vidím a vím, že jedině tak mohu něco změnit.
