Článek
V současnosti otřásá malým českým mediálním rybníčkem kauza Jaroslava Duška, který si v jednom rozhovoru se samozvaným influencerem dovolil vyjevit svůj názor, a sice, že rakovina souvisí s nastavením každého člověka, který za ni nese svůj díl zodpovědnosti. Ačkoliv se jedná o vyjádření jeho osobního názoru, o kterém se nikoho nesnažil násilím přesvědčit, ale pouze ho svobodně projevil, přesto se proti jeho osobě zvedla taková vlna nenávisti, ze které se mně osobně zvedl žaludek. Nemohu se ubránit otázce: „Proč?“
Žijeme v demokratické společnosti, za kterou jsme před několika desetiletími tolik bojovali, a přesto se zdá, že některé prvky demokracie nejsme schopni unést. Patří sem především svoboda slova, a to jak vlastního tak respektování této svobody i u ostatních. Stejně jako svoboda osobní, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, by i názorová svoboda měla být ctěna a ne odsuzována jako něco nepřijatelného, pokud se ukáže, že se jedná o názor značně nepopulární, rozuměj píchající do přesvědčení a samozvaných morálních zásad našeho českého stádečka, na které jsme patřičně „hrdí“.
V úvodu zmiňovaný rozhovor jsem si poslechla a jediné, co mě překvapilo, bylo jeho vedení. Pan Čestmír opravdu nedělá čest svému jménu a od začátku z něj byla cítit předpojatost vůči osobě Jardy Duška. Celou dobu rozhovoru se ho svými erudovanými dotazu typu: „A vy tomu věříte?“ snažil dotlačit k nějakému, dle jeho chápání kontroverznímu prohlášení, což se mu také později podařilo. Rozhovor, který měl být o filmu, jak by se také na filmovém festivalu očekávalo, tak byl víceméně pouze přehlídkou osobního zaujetí a omezenosti moderátora, který se rád prezentuje jako influencer uvádějící věci na světlo a do souvislostí. Jediné, co toho dne ČestMÍR do souvislostí uvedl, bylo, že sám hledí na svět klíčovou dírkou a není ochoten se rozhlédnout i kolem sebe.
Vlastně ani nechci rozebírat, nakolik je tvrzení, zda si za rakovinu můžeme sami pravdivé či nepravdivé, protože si myslím, že to vůbec není pointou okolo mediálního honu, která se díky této větě strhla. Jedna věta, která byla díky senzacechtivosti moderátora naprosto vytržená z kontextu, zřejmě proto, aby přesvědčila posluchače k placenému odebírání jeho kanálu, podnítila k vyjádření se k osobě Jardy Duška polovinu národa, z nichž podstatná část, jak si dovolím odhadnout, celý rozhovor ani neslyšela. Podle jedné věty odsoudíme člověka, až by se mohlo zdát, že ta jedna věta dokázala vyvrhnout na světlo všechnu frustraci, kterou jsme si v sobě po mnoho let pečlivě střádali. Jako alarmující se mi zdá, že jsme se od dob mistra Jana Husa příliš neposunuli a namísto koncilu dnes máme internet a jeho nesčetné diskuze, dle nichž se k určitým tématům mohou vyjadřovat pouze odborníci a hranici nahradilo všeobecné mediální grilování.
Pojďme si narovinu přiznat, že emoce hýbou nejen světem, ale i byznysem především proto, že je sami nemáme zvládnuté a neumíme s nimi pracovat. Existují jen dvě emoce: strach a láska, z nichž první jmenovaný je schopný prodat cokoliv. Strach, ze kterého vychází veškeré další negativní emoce počínající strachem o vlastní existenci, nás dokáže doslova ochromit a donutí nás jednat tak, jak bychom za použitého zdravého rozumu nikdy jednat nemohli. Oproti tomu láska jako pozitivní protiklad strachu nic prodávat nepotřebuje, a právě proto je jí nejen v mediálním světě stále jako šafránu. V kontextu zmíněného rozhovoru, na kterém lze toto tvrzení krásně ilustrovat, by se daleko hůře prodával titulek znějící například: „Nejlepší prevence proti nemocem je láska.“ Pak by mnoho článků včetně tohoto nikdy nevznikly.
Jsme takové malé děti, které se perou o cokoli, o čemž jsou přesvědčené, že je jejich, s tím rozdílem, že oproti malým dětem jsme ztratili čistotu záměru a chceme především osobní zisk. S tímto pokřiveným kukátkem jdeme do boje za svou pravdu a kopeme kolem sebe do všech, kteří mají jiný názor a nedej bože se jej nebojí říct nahlas. A že u toho ještě vypadají v klidu a spokojeně? Na pranýř s nimi!
Odvoláváme se na zdravý rozum a naprostou nehoráznost tvrzení, že za nemoc si můžeme sami. Přitom zdravému rozumu a s ním ruku v ruce zvládnutým emocím odpovídá se nad jiným, třeba i naprosto opačným názorem, jen pousmát, pokrčit ramena a říct si: „Hm, moje zkušenost je opačná.“ Pro svůj vlastní zisk vyhodnotit, zda třeba na tvrzeném není špetka pravdy, kterou bych já sám mohl zakomponovat do svého života a učinit jej tak spokojenějším, nebo zda se, dle mého chápání, jedná o naprostou pitomost, kterou se přece nemusím a nebudu zatěžovat. Mám totiž vlastní naplněný život, za který jsem plně zodpovědný, což ovšem neznamená, že se vždy bude odvíjet podle mých požadavků. Já jsem však natolik uvědomělá bytost, že přijímám vše, co mi do života přichází, což beru jako příležitost k vlastnímu růstu například nelpění na zažitých názorech a předsudcích. Dávám svobodu sobě i ostatním ať učiní totéž.
A to je právě kámen úrazu. Stále se zuby nehty bráníme přijmout zodpovědnost za vlastní život. Za vlastní spokojenost. Pro své názory potřebujeme přijetí ostatních a posvěcení vlastní pravdy, což ruku v ruce kráčí s neschopností převzít otěže vlastního života. Přijmout skutečnost, že jsme sami tvůrci svého života, který nás však přesahuje a někdy nám připraví pěkně drsné zkoušky. My jsme si za posledních pár desetiletí zvládli namluvit, že dokážeme poručit nejen větru, dešti, ale dokonce celému vesmíru. Chceme vládnout dokonce smrti, jenže naše zbraně jsou poněkud chabé, a tak se ji ze svého života alespoň pokoušíme vytěsnit jako cosi fantaskního a nežádoucího, přestože je přirozenou součástí života stejně jako zrození, které jsme si naopak zvykli oslavovat. Stavíme nemocnice, v nichž nikdo nesmí trpět, porodnice, kde nesmí zemřít žádné dítě. Co na tom, že uměle prodlužujeme život, nad jehož kvalitou následně hořekujeme a z přirozeného porodu se často stává řezničina, která na novorozeňatech a často i rodičkách zanechává šrámy, které v tom lepším případě jednou zhojí laskavá terapie a v tom horší budou z podvědomí působit navždy a ovlivňovat onu následnou kvalitu života. To nám připadá normální, ale tvrzení, že si za své nemoci můžeme sami, z fleku označíme jako ezoterický blábol a jeho tvůrce pošleme do psychiatrické léčebny, přestože neudělal nic jiného, než že dal najevo svůj názor, podle kterého sám žije a nikomu ho násilím necpe, ale toliko byl tázán.
V češtině se s oblibou říká, že „pro pravdu se lidé nejvíce zlobí“. Já bych si toto známé rčení dovolila upravit na „pro jinou pravdu než tu svoji se lidé nejvíce zlobí,“ právě proto, že dokáže otřást jejich zažitými názory. V tu chvíli ovládne mysl i tělo strach a prostoupí světem, který si vystavěli a který představuje jediný přístav jejich jistot. Co na tom, že žádné ve skutečnosti žádné jistoty neexistují? Co kdybychom napříště namísto strachu o svou pravdu zvolili laskavou ochotu k projevení jakéhokoliv názoru a dál více či méně spokojeně žili podle pravidel, která vyhovují nám? Lidská zkušenost je zkušeností ojedinělé bytosti s ojedinělým cítěním a teprve respektováním vlastního vnímání a vlastní pravdy za současného respektu ostatních má naše společnost nějakou šanci.
