Článek
Předsevzetí znám jako svoje boty a dovolím si tvrdit, že s všeobecnou platností dlouhodobě nefungují. Má-li jedinec extrémně silnou vůli, což v překladu jen znamená, že je schopen jít dlouhodobě sám proti své přirozenosti, mohou přinést kýžený úspěch v podobě dosažení stanoveného cíle. Přinese však dobytí vytoužené mety, kterou jsme si předem stanovili ať už v podobě hmotného zisku, vztahu, či čehokoliv jiného, očekávaný pocit spokojenosti? Tím si vůbec nejsem jistá…
Toto zamyšlení bude možná poněkud přímočaré, ale osobně vnímám, že jediné z předsevzetí, které by smysl mít mohlo, je otevřenost vůči novým názorům a přístupům, které mi dříve mohly připadat naprosto zcestné. Osvědčila se mi technika pozorování vlastní reakce na konkrétní událost či myšlenku a emoce s ní spojené. Rezonuje se mnou nějaký názor či informace tak, že mám tendenci jít silně do opozice? Tak právě jim se potřebuji otevřít, což neznamená slepě je přijmout za vlastní, ale dát prostor, ať vynesou na světlo záležitosti možná zapomenuté či na první pohled s ničím nesouvisející. V nich bývá ukryté přesně to, co právě potřebuji. Na první pohled mravenčí práce přináší odměnu v odvětví sebepoznání bez toho, abych se musela zapsat na další kurz „Poznej sám sebe“ a mohu ji zadarmo provozovat kdykoliv a kdekoliv.
Říká se, že silná vůle je základ k dosažení jakýchkoliv cílů. Již méně se však hovoří o smysluplnosti stanovených cílů a důvodu jejich stanovení, respektive o tom, proč vlastně člověk chce to, co si myslí, že chce. Obvykle tomu bývá z přesvědčení, že dosažením toho či onoho konečně vytyčeného cíle se dostaví onen magický pocit štěstí. Pokud v potu tváře skutečně dosáhne vytoužené mety, světe div se, mystický okamžik se nekoná nebo možná, v tom lepším případě, pocítí na chvíli určité uspokojení, které však nemívá dlouhého trvání. „Aha, asi to nebylo ono,“ pomyslí si zoufalý snaživec a stanoví si další cíl, kterému zasvětí svůj život.
Dovolila bych si přirovnat ona předsevzetí dokonce k takové smlouvě s ďáblem. Vypadá na první pohled ohromně lákavě či dokonce „bohulibě,“ ale přináší s sebou určité nebezpečí. Při dosahování svých cílů, ke kterým předsevzetí vedou, člověk přestává být v přítomnosti, ale zaměřuje se toliko pouze na budoucnost. Vezmu-li v potaz, že žádná budoucnost být nemusí a vlastně ani není, je více než zřejmé, že se žádné bytí v přítomném okamžiku příliš nekoná. Kde není tady a teď, není ani život a už vůbec ne jeho přirozené plynutí.
Možná namítnete, že plácám nesmysly a jen navádím k pasivitě a nicnedělání, pod kterou si lze představit celou škálu neřestí počínaje celodenním chroupáním buráků u Netflixu a bezduchým bloumáním životem konče. Vůbec ne. Bez akce se v našem světě nic nezmění, jen si myslím, že ona akce by měla vycházet z jiné úrovně vědomí než pocitu nedostatku a s ním spojené touhy. Pokusím se svou myšlenku vysvětlit na příkladu:
„Maruška není spokojená. Zdá se jí, že má pár kilo navíc, necítí se dobře, v práci je od nevidím do nevidím a nic jí tak nějak nebaví. Vztahy také nejsou bůhvíjaké a připadá si, že v jejím životě převládají otravné povinnosti nad čímkoliv jiným. Jednoduše řečeno není sama se sebou a svým životem spokojená. Rozhodne se, že se sebou konečně začne „něco dělat.“ Zhubne a začne na sobě pracovat. Zakoupí si permanentku na cvičení, přihlásí se do kurzů Sebelásky a jako bonus si zaplatí víkendový ženský kruh, kde ji šamanky a kakaová ceremonie jistě naučí, jak být opravdovou ženou. Vcelku pravidelně se vláčí na tréninky, po večerech si dělá poznámky na seberozvojových seminářích a po rituálním extatickém tanci má skutečně na chvíli pocit, že našla svou vnitřní bohyni. Tušíte správně, má to jedno velké ale. Ve chvíli, kdy Maruška s těmito kratochvílemi přestane, ať už z nedostatku času či skutečnosti, že jí celkem slušně ruinují peněženku, jí dojde, že je tam, kde byla. V zemi nespokojenosti a jakési vnitřní prázdnoty….Jak je to, sakra, možné, když se tolik snažila?
Myslím, že nejeden z nás byl někdy Maruškou, ať už se její příběh odehrával v jakýchkoliv kulisách a ženském či mužském těle. Je vcelku jedno, zda se člověk snaží získat další majetek, vysněného partnera, rodinu či cokoliv jiného. Z vlastní zkušenosti si dovolím sdílet, že pokud budu stále hledat cosi, co mě má učinit lepší (žádoucí, chytřejší, bohatší, osvícenější, svobodnější…doplňte cokoliv) bytostí, nic se nezmění. Můžu se třeba stavět na hlavu, objezdit polovinu planety, meditovat s mnichy, vykouřit čtyři žáby a podstoupit dvacet očist s lijánou, napojit se na všechny Bohyně vesmíru nebo naopak vydělat další milion, ale pokud nepochopím jednu jednoduchou skutečnost, výsledek mé snahy bude stále stejný. Můžu mít sice pocit, že se ohromně posouvám, protože každý z těchto zážitků či zisků mi přinese něco nového, ale podstata, že se nepřijímám tak, jak jsem, zůstane stále stejná. Navíc v honbě za dokonalou verzí sama sebe číhá ještě jedno nebezpečí, nazývající se duchovní ego, které je takovým mazanějším jemnějším příbuzným svého hutnějšího a většího bratra ega. Umí se totiž šikovně schovat i za ty nejbohulibější záměry a vzít na sebe tak jemnou podobu, že je téměř neodhalitelné.
Je mi jasné, že notoricky známé poučky:
„Musíš se přijímat a mít rád tak, jak jsi.“
„Miluj své tělo nehledě na to, jak vypadá.“
„Žij tady a teď.“
Ne zcela spokojeného člověka tak maximálně namíchnou, nehledě na to, že ve své podstatě obsahují pravdu, ale právě ono označení „ve své podstatě“ je důležité. Dokud bude jakékoliv předsevzetí či touha, byť sebevznešenější, vycházet z pocitu vlastního nedostatku či příkazu, jsou předem odsouzené k neúspěchu. Ony se možná i zhmotní (zhubnu, něco se naučím, vybuduji…), ale onen vytoužený pocit spokojenosti mi nemohou přinést, protože z mínusu, kam nedostatek i touha patří, vznikne jen další mínus.
„No, jo, ale jak mohu přijmout něco, s čím nejsem spokojený?“ možná namítnete, stejně jako jsem přes třicet let namítala já. Otevřeností a ochotou podívat se na své nastavené vzorce, ze kterých vychází naše jednání a chování. Odvahou spatřit své já v opravdovém světle se všemi bubáky, kteří se objeví. Přijetím jejich existence a soucitnou laskavostí, která pomůže zhojit rány, o kterých jsme možná ani netušili, že je máme a naučí nás neodsuzovat sebe ani ostatní. Rozumem, který nám pomůže rozlišit představy od skutečnosti. A v neposlední řadě láskou, která jediná je schopná vyléčit i tu největší nespokojenost. Je to však ta láska, která se nezasluhuje, neoplácí, nikomu nic nedluží, ale jen existuje. Vždycky a všude plyne na pozadí všech událostí, jako ta nejjemnější řeka, o které často člověk nemá ani tušení, ale bez které by nic neexistovalo.
Můžu začít tím, že se podívám, odkud má nespokojenost vychází. Možná zjistím, že není moje. Dovolím si tvrdit, že nespokojenost nikdy nevychází z nás samotných, ale jedná se jen o naučený vzorec, který nám byl nahrán v dobách naší naprosté otevřenosti a upřímnosti, díky nimž jsme přijali za svůj program, který nás nutí myslet a chovat se určitým způsobem, aniž bychom si toho byli vědomi. Vrátíme se do dětství ovšem s očima dospělého a možná tam objevíme něco, co je cennější než všechny poklady světa.
