Článek
Co na tom, že si její členové třeba zas až tak moc nerozumí a každá rodinná sešlost je jen zdrojem nervozity, tlaku a zklamání. Povinnost, která se musí jednou za čas přežít. Rodina je naprostý základ, bez kterého se člověk v životě neobejde. Rodinu si nevybíráš, ale jsi povinen ji ctít a být vděčný, že ji máš. Krev přece není voda. Nebo ne?
„Tak kdy už budeš mít to miminko?“
Myslím, že tento dotaz zná každá žena, která dosáhla určitého věku. Mohlo by se zdát, že jen povitím potomka splní svou povinnost, kterou od ní společnost či širší příbuzenstvo očekávají a stane se skutečně hodnotnou ženou. Nicméně i v případě, že dítě skutečně porodí většinou dříve něž později jsou následuje nekompromisní dotaz „No a kdy bude druhý?“, což obvykle bývá ještě v době, kdy kojenec nezačal ani chodit, natož aby byl schopen jakékoliv samostatnosti.
Děti jsou přece radost a rodina je tolik důležitá. O čem se však v dnešní době mluví méně je samotná náročnost mateřství a především to, že jsme se za dobu posledních sto, dvě stě let jako civilizace možná v něčem posunuli, ale neposunulo se naše vnímání rodiny, ačkoliv staré paradigma příliš nefunguje a zůstává otázkou, zda kdy skutečně fungovalo vyjma instituce nutné k přežití.
Zpátky do minulosti
Doba, kdy žena měla běžně čtyři až deset dětí je nenávratně pryč. Jejím výsledkem je přelidněná planeta a nepříliš spokojení jedinci, kteří v dětství nedostali to, co potřebuje každé dítě, aby z něj jednou mohl vyrůst samostatný a sebe(u)vědomělý dospělý: plnou a ničím nerušenou péči a pozornost maminky. Tu častokrát nevědomě honí ještě v padesáti a snaží se tu temnou, zpoza mysli vše požírající díru zalepit všelijakými náplastmi ve formě získávání hmotných statků, obdivu, navazování dalších vztahů nebo honění opojného pocitu moci. Připadá nám to normální a tak nějak nám neodchází, co vlastně stojí za vzorci vévodící chování dnešní doby, na které si tolikrát stěžujeme. Nedosycenost z dětství se snažíme dosytit něčím úplně jiným, což má stejný efekt, jako bychom do dieselového auta nalili benzín. Moc daleko nedojedeme.
V dobách nepříliš minulých bývalo běžné, že o mladší sourozence se starali ti starší a matka se výlučně věnovala novorozeněti. Ono to jinak ani nešlo a na nějaké uspokojování citových potřeb se příliš nehrálo. Nebyla na to chuť, prostor a ani síla. Nějaké mazlení, projev citu či něhy? Povídání o pocitech a zároveň upřímné sdělování těch svých? Na takové zbytečnosti nebyl čas, protože hlavní bylo přežít. Ono to většina opravdu přežila, ale otázkou zůstává v jakém stavu a jak se tento přístup podepsal na následné kvalitě jejich života a života dalších generací.
Vzorce chování a myšlení se dědily a nikdo příliš nepřemýšlel o tom, že by život i pojetí rodiny mohli vypadat úplně jinak. Pokud se občas někdo pokusil vymanit se z vyjetých kolejí a začal žít podle sebe, byl odsouzen jako černá ovce a ostuda rodiny a často s ním byly přerušeny všechny styky. Nejhorší je nevědomky rýpnout do dobře ukryté rány, a to jakékoliv vymanění se z daného schématu umí velmi dobře. Poukáže na vlastní nespokojenost a jak se říká - píchne do živého. Léty nalepené nánosy potlačeného vzteku a smutku je nutné opět co nejrychleji zacpat. Jsme naučení hledat chyby ve svém okolí a nikoliv v sobě a je to pochopitelné. Je v nás stále zakódován onen strach z přežití, který je prapůvodem veškerých bojů a nesvárů. Strach, který umí člověku určit následný směr jeho života vzniká v dětství nedostatečnou pozorností a láskyplnou péčí maminky, kterou je žena schopna poskytnout pouze pokud jí sama zažila nebo si její nedostatek zavčas uvědomila a z něj vzniklé trauma zpracovala. V opačném případě často čeká naplnění svého života právě od potomků, což však není jejich role a dříve či později toto popletené divadlo vyústí v oboustranné nepochopení.
Já dám, ale ty vrátíš
Rodiče i v dnešní době často očekávají, že děti naplní jejich potřeby, které však měly být ve svém původu naplněny jejich vlastními rodiči, aby oni sami mohli jednou dospět a být oním klidným přístavem pro své děti, připraveným kdykoliv přijmout přijíždějící loď ke klidnému zakotvení, nikoliv však k její totální přestavbě. Namísto toho se tyto nenaplněné potřeby přetvoří v požadování jejich naplnění od vlastních potomků a tento zvrácený vzorec může podle hesla: „já sice dám, ale ty vrátíš“ pokračovat donekonečna. Nespokojení jedinci, kteří z prosté touhy po lásce a přijetí kolem sebe kopou do vlastních řad budiž jeho výsledkem.
Vše začíná už od plenek. Snažíme se své děti naučit co nejrychleji co největší samostatnosti. Přitom malé děti mají být nesamostatné právě proto, aby nasyceni absolutním přijetím a péčí mohly jednou vykročit do života jako samostatné bytosti vědomé si své vlastní hodnoty a celý život se nemusely vtěsnávat do společností pro ně připravených škatulek jen proto, aby je měl někdo rád.
Tato slova nemají být kritikou klasického pojetí rodiny, ale jen připomenutím, že v dnešní době neexistuje návod na život. Návody, které možná jakžtakž fungovaly dříve jen proto, že byly tak dané a nikdo si je nedovolil zpochybňovat, spokojenost sami o sobě nepřinesou. Každá doba si žádá své a dnes se namísto zachování života jako takového obracíme k jeho kvalitě a naplnění i ostatních potřeb, než je dostatek potravy či střechy nad hlavou, nehledě na to, že tyto stále zůstávají těmi nejzákladnějšími předpoklady spokojeného života. Nejen chlebem je člověk živ, a tak nějak si myslím, že bez upřímné revize vztahů se žádné spokojeně fungující společenství neobejde. Ono totiž jediné, co já sám mohu ovlivnit a za co jediné jsem zodpovědný, je má vlastní spokojenost. Nejsem odpovědný za spokojenost partnera, maminky, tatínka či dalších příbuzných, ale pouze za tu vlastní.
Sobec nebo samostatný jedinec?
Já vím, že tato myšlenka zavání nám tolik známým konceptem sobectví, kterým jsme odkojeni. Já jsem také byla vychovaná v nastavení, že nejdůležitější je myslet nejprve na všechny okolo a teprve poté možná na sebe, protože v opačném případě bude člověk sobec. A sobce, ty nemá nikdo rád. Naučili mě to vlastní rodiče, kteří byli přesně takto naučení těmi svými. Výsledkem je naše chování na základě odhadování, co by ten druhý asi chtěl a současném očekávání, že on také bude beze slova plnit to, co bychom chtěli my. Jinými slovy naplňujeme domnělá očekávání jiných, za což sami očekáváme naplnění svých potřeb ostatními. Myslím, že i jen takto zjednodušeně napsané to nedává žádný smysl, přesto tak po mnoho generací žijeme. Až v pokročilém věku a po velkém boji sama se sebou jsem musela uznat, že to funguje přesně obráceně. Jak to mohu říct? Rozhlédněte se kolem sebe a upřímně si přiznejte, jak koncept myšlení a dělání dobře všem ostatním funguje, zda oni jsou skutečně spokojení a především jak moc spokojení jste vy.
Vedlejším produktem myšlení na ostatní a naplňování jejich potřeb je to, že tak nějak zapomeneme na potřeby a touhy vlastní. Jako bychom po cestě zapomněli na to, kdo vlastně jsme a právě odtud vyvěrá onen malý pramínek nespokojenosti, který se po letech přehlížení může změnit v divokou řeku. Čím je větší, tím těžší je jí přečíst, protože už ani nevíme, jak moc je hluboká a co všechno se v ní ukrývá.
Přežít nebo prožít?
Zvlášť v období svátků máme tendenci spolknout své nespokojenosti a namísto klidného prožití volných dní jednou za čas zase všechno přežít. Když jsou ty Vánoce. Přežít a vydržet je kolikrát méně náročné, než začít dělat věci tak, jak je člověk skutečně cítí, protože to s sebou minimálně zpočátku nese potencionální možnost odporu a nevole z okolí. Časem se tento odpor může změnit v inspiraci nebo urychlí ukončení vztahů, které stejně neměli opravdový základ. Stejně důležité jako dovolit si milovat je dovolit si o(d)pustit. Opakem lásky totiž není nenávist ale jen strach z ní. Tlačením se do vztahů a situací, které tak ve skutečnosti necítíme vězníme sami sebe v určité plochosti života a zároveň bereme tuto svobodu i ostatním, protože svým neupřímným chování jim bereme možnost se skutečně projevit.
Věřím, že projevení svých upřímných pocitů ať už jsou jakékoliv a zároveň umění nebrat si pocity ostatních osobně vede ke svobodě, jejímž prostřednictvím můžeme dát svobodu i ostatním. Třeba jen k tomu, aby se i oni mohli naučit naplňovat si své vlastní potřeby sami, odkud je již jen malý krůček k dospělosti a k přerodu v další svobodnou, samostatnou a spokojenou bytost, která může štědře nabízet i svému okolí.
