Článek
Tento článek je zamýšlen jako podnět k zamyšlení, co pro nás rodina znamená a zda se v tomto společenství cítíme my sami dobře. Jeho cílem určitě není udílet jakékoliv rady či návody, které v dnešní době stejně nefungují, ale pouze zmínit, že každému člověku vyhovuje něco jiného a je naprosto v pořádku žít v souladu se svým cítěním očekávání společnosti navzdory.
Člověk je tvor značně přizpůsobivý, pokud se tato přizpůsobivost týká schopnosti holého přežití, ale podstatně méně ochotný přizpůsobit se, má-li být změna v oblasti duševní či psychické, tedy jeho zažitých pořádků. Dalo by se říci, že v této oblasti změny přímo nesnášíme. Dotýkají se totiž našich domnělých jistot a z nich vyplývajícího určitého pohodlí, na kterém máme tendence lpět a trvat. Ono to vlastně souvisí s přežitím jako takovým, protože každá změna může být změnou k horšímu a bůhví, jak bychom nakonec skončili.
Po staletí byla funkce rodiny jasně daná. Rodinné ale i širší společenství usnadňovalo člověku přežít a snadněji tak zajistit své hmotné potřeby. V dnešní době a v našich zeměpisných šířkách, kdy fyzicky přežít není tolik složité, se však nabízí podnět k menšímu zamyšlení, díky kterému se do popředí dostávají další funkce rodiny, především ty emocionální. Osobně si myslím, že stejně, jako se mění celý svět, je nasnadě zamyslet se i nad funkcí dnešní rodiny, která již tak úplně neslouží jako jediný způsob fyzického přežití, nicméně je za něj stále často považována.
Pokud model tradičního pojetí rodiny funguje a všichni jeho účastníci jsou spokojení, je naprosto v pořádku. Rozvětvená rodina a příbuzenstvo, kde jsou všichni upřímní sami k sobě i k sobě navzájem a rádi spolu tráví čas, který přináší potěšení všem zúčastněným, je nádherná představa a myslím, že skutečně může přinést pocit nebe na zemi, protože pobyt ve společnosti osob stejného naladění umocňuje pocit štěstí a spokojenosti a je vlastně jedno, zda jsou tyto osoby příbuzné či nikoliv. Pokud v takovém společenství žijete, važte si ho a pečujte o něj upřímnou komunikací.
V případě, že rodinné spojení příliš nefunguje, je možná na čase zamyslet se, co rodina znamená pro mě samého a řídit se svým pocitem a nikoliv očekáváním příbuzných či společnosti. Mohu se dostat do bodu, kdy si uvědomím, že mě příbuzenské vztahy naplňují spíše úzkostí a pocitem viny než radostí ze společně stráveného času. Rodinné sešlosti jsou zdrojem frustrace a stresu, které rozdýcháváme ještě několik dní. Přesto v nich setrváváme často jen z důvodu, že je to tak přece dané. V rámci rodiny jsme si zvykli zavřít oči nad čímkoliv, protože „je to přece rodina a tu má člověk jen jednu“. Dále tak trávíme svůj volný čas na oslavách či jiných sešlostech, protože chvíli „to“ vydržet je pro nás jednodušší, než na rovinu projevit své upřímné pocity. Jako bychom se znovu ocitli v kůži té malé holčičky či chlapečka, kteří se bojí říct mamince pravdu, protože se bojí, co by mohlo následovat.
Rozpory v rámci rodin jsou vlastně pochopitelné. Starší generace byla vychovaná v určitém nastavení, žila v jiné době, o které je často přesvědčená, že byla rozhodně lepší, a není to jen tím, že oni byli mladší. Žili za určitých pravidel a podmínek, které si s sebou nesou celý život a které je v pokročilém věku bez opravdové vůle téměř nemožné změnit. Jejich rodiče již možná nežijí, ale vzorce a způsoby chování jsou v nich nesmazatelně otištěny dodnes a představují jakýsi sice nefunkční, ale známý přístav domnělé jistoty. Jen pouhou představou o nefunkčnosti rodinných pravidel a vzorců by tak mohli popřít celý svůj dosavadní život a upřímně: kdo z nás by si chtěl dobrovolně z vlastní iniciativy přiznat, že něco dělal celý život špatně, byť jen z důvodu, že sám byl toliko naučený a jinak to neuměl.
Rodiče tak tlačí své dospělé potomky k určitému postupu a chování, které jim není vlastní a nerespektuje je samotné a spory okořeněné sto různými příchutěmi nedorozumění a ublíženosti jsou na světě. Vnímám, že zásadním problémem je, že své děti v určitém slova smyslu nenecháme nikdy dospět a ony tak zůstávají doživotně uvězněné v roli našich dětí, ačkoliv jsou samy dávno dospělé. Zapomínáme na to, že i vztah rodič-dítě je jakýsi fluidní organismus, který se v čase proměňuje a dokonce proměnit musí, aby se z plně závislého dítěte a pečujícího rodiče jednou mohli stát dva dospělí jedinci, kteří si nic nedluží a právě proto mohou svůj vztah postavit na rovnocennosti a dobrovolnosti. Bohužel v naší společnosti stále převládají zažitá očekávání náhrady poskytnuté péče, že rodič se stará o dítě proto, aby mu dítě jeho péči mohlo jednou oplatit, především tím, že bude celý život dělat to, co od něj rodič očekává a projevovat mu tak svůj vděk. Přitom rodiče jsou povinni se starat o své děti, aby ony mohly dospět a jednou stejně láskyplně pečovat o své děti a ty zase o své. Děti tu nejsou od toho, aby naplňovaly citové a emoční potřeby svých rodičů, protože ti jsou dospělí a měli by si umět naplnit své potřeby sami. Připadá mi, že jsme se dostali do bludného kruhu očekávání a následného zklamání na obou stranách a nějak se z něj neumíme vymotat. Péče o druhé by měla vycházet z lásky a z pocitu vlastní nasycenosti, která si nenárokuje nic nazpět, a pokud je tomu opačně, dostali jsme se mílovými kroky k manipulaci, která s láskou nemá nic společného, ačkoliv se za ní tak ráda vydává. Na druhou stranu existuje stále mnoho již věkem dospělých dětí, které péči od svých stárnoucích rodičů stále očekávají, aniž by si jaksi všimli, že už dávno bylo na čase vylétnout z pomyslného mateřského hnízda a postavit se pevně na své vlastní nohy. Rodiče jim toto chování trpí, možná i ze strachu, aby na stará kolena nezůstali úplně sami a sami nechtěně brání svým dětem dospět.
Někdy se může stát, že najít společnou řeč není možné, až by se mohlo zdát, jakoby účastníci mluvili jiným jazykem a společně strávený čas je pro všechny natolik bolestivý, že je lepší rozejít se každý svou cestou. Myslím, že v dnešní době je nutné si uvědomit, že každý dospělý je zodpovědný pouze za svou spokojenost a nikoliv za spokojenost svých příbuzných či kohokoliv jiného. Často si ve vztazích hrajeme na trpitele, kteří se obětují pro dobro ostatních, a proto upřímně neřeknou, co skutečně chtějí a cítí. Pokud setrvávám v nefunkčním vztahu jen ze strachu z jeho ukončení, páchám tím násilí nejen na sobě, ale také na druhých, protože jim svým neupřímných chováním bráním v jejich dalším růstu. Zakonzervuji sebe i své okolí v dalším nefunkčním vzorci, který si z domova odnesou i moje děti a celý spektákl může pokračovat do další generace.
Je užitečné uvědomit si, že rodina jsou partneři. Nabízí se říci muž a žena, ale samozřejmě to samé platí pro partnery stejného pohlaví. Je jedno, jestli jsou manželi, partnery či spřízněnými dušemi. Ti dva jsou tvůrci svého společného života, své vlastní rodiny. Děti, pokud se v rodině vyskytují, sem patří jen na přechodnou dobu, než ony samy budou dospělé a založí rodinu svou. Myslím, že je docela dobře možné, že rodinu může tvořit i jedinec, který bude sám sobě vším, což je určitě zdravější nastavení než člověk, který se nechal přáními a požadováním okolí natlačit do pro něj nepřirozené role, díky čemuž nežije život svůj, ale život ostatních.
Výše uvedené neznamená, že je na prahu dospělosti dobré bouchnout dveřmi a nikdy své rodiče nevidět. Nepomoct jim, když pomoc budou potřebovat. Právě naopak. Vnímám však rozdíl mezi dobrovolnou a potřebnou péčí oproti vyžadované a očekávané poslušnosti vycházející z pocitu viny a dluhu. Děti svým rodičům nic nedluží a právě až díky tomuto uvědomění mohou štědře nabízet a poskytovat zase svým dětem. Chápu, že tento úhel pohledu je poněkud odlišný od toho zažitého, ale myslím, že se stačí rozhlédnout, jak léty používaný způsob soužití funguje a jak moc jsou jeho účastníci spokojení. Vztahy by měly vycházet z lásky a dobrovolnosti, nikoliv z pocitů strachu, viny a povinnosti.
Myslím, že největším darem, který si člověk může dát, je uvědomění, že za vlastní spokojenost a naplnění svých potřeb jsem zodpovědný pouze já sám a nikoliv partner, děti, rodiče ani cokoliv jiného. Upřímností, kterou se naučím projevovat sám k sobě a následně i k ostatním, dávám svobodu svému okolí, aby učinilo totéž. Všichni ve skrytu duše toužíme po tom samém. Po láskyplném přijetí, které však nejprve musíme umět dát sami sobě a až poté ho můžeme projevit i navenek.
